Boj a šerm bodákem I | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Západ > Boj a šerm bodákem I

Boj a šerm bodákem I


11. července 2012 | Přečteno: 5513x | Autor: Leonid Křížek

Když zlomíte bodák, bijte pažbou; když se rozbije pažba, bojujte pěstmi; když si poraníte pěsti, kousejte.

Gen. Michajil I. Gragomirov

Tradičně se uvádí, že první exempláře bodáků se vyráběly na počátku 17. století ve francouzském městečku Bayonne a odtud dostaly také svoje jméno – bajonet.

Ačkoliv historický původ bodáku je stále nejasný, mnozí se shodují v názoru, že bodák se poprvé objevil v severním Španělsku někdy v letech 1570 – 1580. Nechybí ovšem ani "přesné" údaje o vynálezci; jako otec bodáku bývá uváděn maršálek F. Lauvois, ministr vojenství Ludvíka XIV. Bodák nahrazoval při lovu kopí zvané "kančí pero"; umožňoval lovci využít výhod jak palné zbraně, tak kopí, aniž se lovec musel vláčet s obojím. Bodák se rukojetí zasunoval ještě přímo do hlavně lovecké pušky. Kdy byl bodák poprvé využit k vojenským účelům, není jasné. Podle tradiční verze tak učinili Puységurovi mušketýři v bitvě u Yprů roku 1647. Právě Puységur měl použít dýky, které se vyráběly v Bayonne.

Ať už byl původcem nápadu zastrčit dýku do hlavně palné zbraně kdokoliv, inovace znamenala významnou změnu ve vojenství. Pěchota již nebyla nadále při obraně závislá na pikenýrech, ale mohla se bránit nájezdům jezdectva sama a nabíjet pod ochranou bodáků svých spolubojovníků. Dále mohla plnit nejenom taktické poslání střelců, ale zároveň i ofenzivní úlohu kopiníků, což v éře nepřesných palných zbraní a v důsledku výcviku, který zanedbával mířenou střelbu, nebylo rozhodně málo. Roli jakéhosi kopí bránícího pěchotu proti jezdectvu si ostatně bodák zachoval až do 19. století v rámci taktiky obranných karé, kdy první řady pěchoty seřazené do čtverce nahrazovaly "ježka" z naježených kopí, tedy klasickou taktiku pěchoty při obraně proti útočícímu jezdectvu.

S hlavní zazátkovanou rukojetí dýky mohlo ovšem dojít k nepříjemné situaci, kdy velitel správně neodhadl dobu potřebnou k nabíjení a nepřítel tak mohl zaútočit neohrožován palbou v okamžiku, kdy pěšáci měli v hlavních ještě zasunutá bodla. Bylo tedy jen otázkou času, kdy nějakou bystrou hlavu napadne upevnit bodák na hlaveň tak, aby nebránil nabíjení a střelbě. Od druhé poloviny 17. století se vyskytuje dodnes nepřerušená řada nejrůznějších systémů bodákových jílců.

V některých armádách byl výcvik v šermu bodákem běžnější nežli nácvik mířené střelby, ale proti předpokladu instruktorů nebyl nepřítel ochoten zabývat se během bitvy komplikovaným šermem. Vojáci, kteří se dostali do boje muže proti muži, málokdy dodržovali elegantní choreografii vojenských instruktorů. Užívali své pušky zpočátku (po výstřelu) spíše jako kyje. Bodák se dal ovšem využít mnoha způsoby – například jako svícen, rožeň, otvírák konzerv, stanová tyč (nasazený na pušce) a podobně – tak jak to bylo a je běžné v mnoha armádách prakticky až dodnes.

Stoletím bodáku bylo bezpochyby 19. století. Přes ohromný rozvoj ručních palných zbraní docházelo na bojišti často k situacím, kdy bylo nutné uchýlit se k "chladné oceli". Bodák přišel ke slovu jak v individuálním boji muže proti muži, tak při bodákových ztečích a stejně tak v případě, kdy pěchota byla nucena zaujmout čtvercové formace jako účinnou obranu proti útokům jezdectva. Uvnitř karé se nacházeli zranění, důstojníci a proviant; první řada pěšáků s napřaženými puškami s nasazenými bodáky klečela, další tři řady za nimi stály. Dobře uspořádaný čtverec s řadami odhodlaných vojáků představoval formaci, kterou jezdectvo jen těžko zdolávalo. Napřažené bodáky byly pro koně nepříjemnou, víceméně nepřekonatelnou překážkou. Mnozí se k nim ovšem ani nedostali, neboť salvy pěšáků zabíjely a zraňovaly koně pod útočícími jezdci na dálku.

Odhodlané jezdectvo mohlo čas od času čtverec úspěšně rozrazit; jednu kuriózní situaci popisuje Keegan v souvislosti s boji u Garcia Hernandez v roce 1812. Dragoun královské německé legie prorazil čtverec pluku francouzské pěchoty poté, co byl jeho kůň v trysku zabit a oba, kůň i jezdec, pronikli řadami čtverce jako projektil vystřelený z děla. Za nimi následoval zbytek jednotky, který jako klín francouzskou formaci rozetnul.

Naproti tomu u Waterloo podnikli Francouzi přinejmenším dvanáct masivních jezdeckých útoků proti čtvercům britské pěchoty, všechny neúspěšné.

Překvapivý vývoj prodělal bodák ve druhé polovině 20. století. Zbraň původně jednoúčelová ustupuje důmyslněji konstruovanému vícefunkčnímu nástroji.
Ačkoliv zavedení opakovacích palných zbraní značně potlačilo třistaletou bojovou hodnotu bodáku, známe příklady bodákových útoků jak z první, tak z druhé světové války. Jeden z posledních bodákových útoků údajně provedli britští vojáci na Falklandech v roce 1982, ale pramenný doklad jsem o tom nenalezl.

Skotský týdeník Scotland on Sunday přinesl 16. května 2004 zprávu, že příslušníci skotského pluku Argyll and Sutherland Highlanders, kteří byli v blízkosti města Amara přepadeni šíitskou milicí, zaútočili na její střelecké a minometné pozice klasickým bodákovým útokem. V krvavé srážce zabili údajně 35 povstalců, sami utrpěli jen 3 lehká zranění.

Boj bodákem se vyučuje v některých armádách dodnes – například v USA, Británii, Číně, Rusku a zajisté i jinde – a jak je vidno, ne nadarmo. Je ovšem zřejmé, že v obou zmiňovaných případech nešlo o šerm, ale o masakr.

Vzhled a konstrukce bodáku určuje nejenom způsob boje v případě nasazení zbraně na pušku, ale především v případě, kdy se bodák použije samostatně. Takový boj je ovšem součástí výcviku speciálních jednotek, u řadových vojáků lze stěží předpokládat tak silné nervy, aby se vrhli do boje pouze s bodákem či útočným nožem v ruce. Dokonce i masové bodákové útoky často selhaly v okamžiku, kdy méně srdnatí vojáci raději spustili na nepřítele znovu palbu. (Bodákový útok byl pochopitelně zpravidla nařízen v okamžiku, kdy došla munice.)

O podobné situaci jsme informováni v souvislosti se švédským králem Karlem XII. Přál si, aby si jeho pěchota osvojila metodu útoku s bodáky. Často o tom hovořil a armáda věděla, že je to jeho oblíbená vize. Nakonec v průběhu jedné bitvy s Rusy se rozhodl svou myšlenku realizovat. Pronesl ke svému pěšímu pluku květnatý projev, sesedl z koně a osobně vedl pluk do útoku. Když byl třicet kroků od nepřítele, celý pluk vystřelil z pušek, navzdory královu výslovnému zákazu a osobní přítomnosti. Jinak si vojáci vedli dobře a nepřátelský odpor zlomili. Král byl ovšem tak rozhořčen, že prošel kolem vojáků, nasedl na koně a odjel, aniž by k nim pronesl jediné slovo.

V době vzniku bodáku byl již šerm chladnou zbraní na vysoké úrovni. I když potyčky jízdních či pěších vojáků chladnou zbraní měly daleko k technickým finesám a složitým krokovým variacím civilních duelantů, i vojáci procházeli náročným tréninkem. Technika šermu vojenskými zbraněmi nepředpokládala složité výměny trvající několik minut, ale přesto byla metodika takového boje detailně propracovaná, byla součástí složitého drilu, jakým vojáci 17. a 18. století procházeli ve všech evropských armádách. Svou roli v boji hrála pochopitelně i taktická připravenost jedince. Mechanický dril byl dán nejenom relativní složitostí prvních palných zbraní, ale také mentální a morálně volní úrovní prostých vojínů. Je pochopitelné, že důraz se kladl na výcvik ve střelbě a v boji na masový účinek střelby. Význam chladných zbraní byl do určité míry potlačen (jiná byla pochopitelně situace u jezdectva). Na druhou stranu absence výcviku v mířené střelbě vedla k tomu, že v závěrečné části boje pěchoty přicházel ke slovu právě bodák. Autor nesmrtelného výroku: "kulka je hloupá, ale bodák, to je chlapík!" Suvorov měl za to, že ztráty způsobené dělostřelbou a puškovou střelbou je možno zmenšit na minimum, překoná-li se rychle pásmo této palby a bude následovat mohutný bodákový úder. Nácvik boje zblízka a překonávání překážek zahrnul dokonce do pořadové a taktické přípravy.

Metodika vedení boje chladnou zbraní se postupně začala dostávat i do vojenských manuálů. Nejstarším z nich je patrně proslulá Gheynova příručka pro výcvik zacházení s mušketou, arkebuzou a píkou (poprvé vydaná v Holandsku v roce 1607). Nicméně předobraz výcvikových manuálů můžeme vidět i v Talhofferových rukopisech z 15. století, kde jsou názorné ilustrace nejen pěšího boje, ale i obrany pěšáka s dřevcovou zbraní proti jezdci s mečem, či obrany jezdce vyzbrojeného píkou proti jezdci s kuší. Systematické cvičební předpisy a příručky jsou potom běžnou součástí vojenské vědy 18. – 19. a samozřejmě i 20. století (jednou z nejproslulejších je práce britského generála, sira Humpreyho Blanda, Treatise on Military Discipline, 1724).

Ve druhé polovině 19. století, v důsledku řady inovací ve výzbroji, se v západoevropských státech objevily teorie o zániku bodáku, podle nichž se zteč proti pěchotě střílející častými salvami stává nemožnou. Avšak bodákové zteče sváděli vojáci nejen ve válkách 19. století, ale i v obou světových válkách století následujícího.

První příručky o šermu bodákem předpokládaly dvě situace: V prvním případě se střetnou dva protivníci, kteří již vystříleli náboje a nyní bojují chladnou zbraní. V druhém případě se voják s puškou a nasazeným bodákem brání proti útoku kavaleristy – byla to vlastně obdoba boje pikenýra proti jezdci na koni. Teprve v průběhu zákopové války nastala situace, kdy bodák sloužil k likvidaci pěchoty zaskočené v zákopech. V takovém stísněném prostoru nemohlo být o nějakém šermu pochopitelně ani řeči; zdá se, že ke slovu tu přišla spíše polní lopatka s naostřenými hranami, anebo různé improvizované úderné či sečné zbraně. Na tom nic nemění ani fakt, že některé zákopy byly dosti široké; taktika boje při obsazení zákopu prostě s nějakým šermem nepočítala. Zákop se čistil granáty a bodák sloužil k dobíjení přeživších obránců.

Na rozdíl od zachovaných vojenských příruček je jen málo dokladů o tom, zdali k boji na bodák skutečně docházelo. Nemám teď na mysli bodákové zteče, o těch je v memoárové literatuře dokladů dost, ale individuální střety muže proti muži, kdy by ke slovu přišly naučené šermířské akce. Naopak, na mnoha místech se lze dočíst, že vojáci se takových střetů, a to včetně bodákových ztečí, obávali a šli do nich spíše v důsledku nadrilované taktiky, pod dohledem a na rozkaz svých nadřízených velitelů. Také údaje o zraněních z 1. světové války hovoří o poměrně vzácném výskytu ran způsobených bodákem ve srovnání se zraněními způsobenými jinými zbraněmi. Z britských pramenů se dozvídáme, že ze vzorku 200 000 válečných zranění připadá na vrub bodáků nějakých 600 zranění. Americký odhad hovoří o 0,024 % zranění způsobených bodákem.

Výmluvným dokladem toho, co soudili vojáci o bodácích, je pasáž z pamětí francouzského důstojníka Charlese Parquina (týkající se roku 1806), který na jednom místě píše doslova toto:
Vzhledem k blízkosti vesnice Gera jsme si mohli obstarat zásoby, ovce a husy, čehož byla v Sasku hojnost. Tábořiště jsme rozbili na brambořišti a sehnuti vyorávali brambory, v čemž nám pomáhaly bodáky. Pluk právě vyzbrojili touto novou zbraní a popravdě se nám k ničemu jinému nehodila. Pak jsme je tam všichni odházeli. Na konci tažení nám je dali k náhradě, museli jsme zaplatit 4 franky 50 centimů za kus, protože jsme se těch nešikovných zbraní zbavili; byly nám k ničemu.

Morálka vojáka odhodlaného k bodákové zteči musela být jistě vysoká, pomineme-li fakt, že měl větší strach z následků neuposlechnutí než ze samotného útoku. Bodákový útok musel působit opravdu hrůzostrašně. Naproti tomu šermování bodákem (a samozřejmě i pěchotní šavlí) v bitvě muselo být jevem značně řídkým. Už pro nedostatek prostoru, času a konečně i vzhledem ke střelbě, jíž nikdo určitě kvůli šermujícím pěšákům nepřerušil. V rozporu s představami teoretiků ovšem strojový způsob vedení válek boj zblízka neodstranil. Bojovalo se nejenom bodáky a různými údernými zbraněmi, připomínajícími často středověk, ale i noži, lopatkami a v případě nezbytí holýma rukama.

Před první světovou válku strávili vojáci všech válčících mocností mnoho hodin při nácviku boje s bodákem. Existovaly nejrůznější makety pušek s většinou teleskopickými či pružinovými bodáky, aby se při výcviku předešlo zbytečnému zranění. Pořádaly se také soutěže v šermu bodákem. Podle očitých svědectví byl prý zápal pro chladnou zbraň větší u Spojenců než u Němců. Jeden britský důstojník, který si vedl deník, zaznamenal, že nikdy během celé války neviděl nějakého německého vojáka s nasazeným bodákem; dokonce se odvážil tvrdit, že jediní vojáci zabití bodákem, byli ti kteří se vzdali! Z této nadsázky učinili smutný fakt japonští vojáci během druhé světové války, kteří výcvik v bodákovém boji prováděli na živých zajatcích.

pokračování

Psáno původně pro Střeleckou revui, vyšlo v čísle 11/2009. Toto je přepracovaná a doplněná verze, kapitola z připravované knihy o historii evropských duelů a šermu.

Legenda k ilustracím (shora dolů):

cca r. 1780; Nahoře španělský zátkový bodák s jílcem z rohoviny a mosazným kováním z 18. století. Dřevěný jílec zátkového bodáku dole je pobit stříbrnými hřeby – pravděpodobně Španělsko, 18. století.

r. 1860; Výcvik v šermu bodákem podle anglického manuálu Bayonet Exercise Henryho Angela. Voják se šavlí kryje útok bodákem primou.

r. 1861; Výcvik šermu bodákem. Ilustrace z příručky Manual of the Bayonet, kterou v roce 1861 vydal americký generál Keton.

r. 1912; Cvičný bodák U. S. Model 1912 pro maketu pušky. Pružinová ocel potažená kůží. Celková délka 488 mm, čepel 411 mm.

r. 1913; Cvičná puška pro šerm bodákem, britský vzor 1913 Mk. X No. 1. Dřevěná pažba s kovovou hlavní a kováním, celková délka 1610 mm, "bodák" 435 mm.

Příště:
Úryvky z manuálů, příklady výcviku šermu a použití bodáků, bodáky v rakousko-uherské a čs. armádě v období mezi světovými válkami a v padesátých letech 20. století...
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv autora

Související články


Boj a šerm bodákem II
Dokončení zajímavého článku o boji s bodákem.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na