Čína - zbroj a zbraně | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Čína - zbroj a zbraně


4. dubna 2012 | Přečteno: 6296x | Autor: Petr Klučina

Před pěti lety jsem pro nakladatelství Paseka dokončil publikaci Zbroj a zbraně s podtitulem Evropa 6.–17. století. Mou snahou bylo dát do ruky nejen odborníkům, ale také širokému spektru laických zájemců knihu, která by přehledně shrnula základní informace o vývoji ochranné zbroje a zbraní v chronologicky přesně vymezeném historickém období. Nejednalo se o klasickou encyklopedii, ale spíše o vyprávění o vývoji ochranné zbroje a zbraní, které bylo zasazené do širších souvislostí. Poměrně veliký zájem, který tato publikace u veřejnosti vzbudila, vedl k úvaze, zda by nebylo možné podat čtenářům obdobným způsobem informace o zbroji a zbraních a jejich historickém vývoji také z jiných světových kulturně historických regionů. Původní představa, že by to bylo možné učinit v rámci jediné knihy, vzala brzy za své, neboť velká šíře problematiky by nutně vedla k přílišné stručnosti a velkému zobecnění. Jako schůdná se jevila možnost, že by mohlo vzniknout několik publikací, z nichž každá by se věnovala určitému regionu.

Jako první atraktivní zájmový okruh se nabízely zbroj a zbraně Orientu. Orient je ovšem velice široký pojem, který se výrazně měnil v průběhu staletí a dodnes je jeho vymezení různě chápáno. Proto by do takto pojaté publikace bylo potřebné zahrnout na jedné straně vývoj zbroje a zbraní z oblastí, kde převládal islám, tedy z Turecka, Balkánu, severní Afriky ovládané muslimy, z afrických zemí, kam islám pronikal, ale také z Íránu, střední Asie, Kavkazu a severní Indie. Do pojmu Orient je na druhé straně zahrnován nejen zbytek Indie, ale také exotická blast Dálného východu – Čína, Japonsko, Korea, Malajsie a Indonésie. Již od starověku byla oblast Orientu považována za kolébku zbrojířských řemesel. Kvalitní suroviny a vysoká technologicky náročná úroveň jejich zpracování daly podnět ke vzniku tak vyhlášených pojmů, jako je damascénská ocel nebo čepele japonských zbraní. Místní zvyklosti i vlivy v této oblasti převládajících náboženství se odrazily nejen na typologické bohatosti zbraní, ale také na způsobu jejich výzdoby. Proto je dodnes možné obdivovat nejen funkčnost jednotlivých exemplářů zbroje a zbraní, ale i jejich vzhled, a ocenit vysokou úroveň uměleckého řemesla. Tradice se v Orientu ctila více než v Evropě, a tak se mnohdy pokrok ve vojenství v těchto zemích neodrazil v potřebné modernizaci zbrojního arsenálu. Chronologický i územní záběr takto pojaté publikace se jevil také příliš rozsáhlý na to, aby byl včleněn do jediného svazku. Proto jsem se po poradě s nakladatelstvím rozhodl, že téma ještě zúžím a volné pokračování mé první knihy věnuji Číně, která okouzlovala Evropany odedávna nejenom svým bájným bohatstvím, hebkostí hedvábí, elegancí porcelánu, vůní mnoha druhů koření, ale také filozofií a odlišným způsobem života. Její dlouhá a barvitá historie byla navíc lemována početnými válkami a vnitřními konflikty, během nichž se v Číně vyvíjelo svébytné vojenské umění a typologicky bohatá škála používané zbroje a zbraní.

Paradoxně je s touto zemí ve vojenské oblasti svázáno mnoho mylných představ. I u nás se ve starší odborné literatuře často setkáváme se dvěma zcela protichůdnými tvrzeními. Jedno se opírá o fakt, že Čína byla silným centralizovaným státem, který mohl zmobilizovat početné armády s kvalitní výzbrojí, a proto byl schopen vyřešit většinu hrozeb ve vojenské oblasti. Objevovala se také druhá tendence označující Čínu, mluví-li se o její historii, za stát, kterému byla výbojnost a vojenská agresivita zcela cizí, tedy za stát silně pacifistický. Dokonce i v Ottově naučném slovníku nalezneme následující hodnocení: "Čína jest stát mírumilovný, jakých málo v historii světa. Mudrcové staré Číny vyhlásili za zásadu, že barbary dlužno podmaňovati ctností nikoli zbraněmi, a celá čínská historie jest vlastně dokladem této zásady. Jak časté byly boje, jejichž jevištěm byla [Čína], tož byly to nepokoje a převraty vnitřní, a snad nikdy války výbojné. Proto také býval vždy nedostatek velké armády v Číně, jež obmezovala se vždy na tolik, co stačilo k udržení vnitřního pořádku. Teprve nejnovější doba obrací hlavně vlivem Evropy a jejích zápletek s Čínou pozornost i k živlu vojenskému, jenž pod cvičiteli evropskými, hlavně anglickými (dělostřelstvo, námořnictvo) patrně se zdokonaluje."

Jedná se samozřejmě o omyl, který má ovšem své kořeny v čínském vnímání světa. Zdokumentovatelná vojenská historie Číny je velice stará a začíná přibližně v patnáctém století před naším letopočtem. Obvykle ji dělíme do tří základních období. Prvním je období starověku, které končí sjednocením Číny císařem Čchin Š´Chuang–ti v roce 221 před naším letopočtem. Druhým je období "císařské", jež trvá až do roku 1839 a po něm nastupuje éra čínského novověku. První dvě období jsem zvolil za základ chronologického rozpětí mé publikace.

Vojenskou stránku dějin Číny nám, kromě odborné literatury a kvalitních dokumentárních filmů, zprostředkovávají také výpravné historické filmy a svým způsobem také další filmová a televizní tvorba. S touto druhou, neodbornou stránkou představující zbraně a bojová umění pocházející z východní Asie se laik setkává asi nejčastěji. V dobrodružných filmech jsou běžnými rekvizitami orientální zbraně, bojovníci ovládající rozličná asijská bojová umění atd. Tato do určité míry módní vlna s sebou samozřejmě přináší velký zájem o problematiku asijských bojových umění a zbraní. Mnoho lidí na celém světě dnes provozuje bojové sporty, které mají své kořeny v asijském vojenství, sběratelé shromažďují orientální zbraně a i u nás pracuje několik schopných řemeslníků, kteří s velkým úsilím pronikají do nejednoduchých historických výrobních technologií a jsou díky tomu schopní vyrábět původními postupy kvalitní repliky orientálních zbraní. Vážní zájemci o tuto problematiku dnes naleznou na knižním trhu dostatek úzce specializované odborné literatury, která pomáhá rozšířit jejich znalosti a velké bohatství různě kvalitních informací přináší také internet.

Moje publikace si proto neklade za primární cíl oslovit vážné zájemce o problematikuasijských bojových umění a nechce ani nahrazovat práce profesionálních sinologů. Cílovou skupinou čtenářů by měli být laičtí zájemci o problematiku čínské vojenské historie, zbroje a zbraní. Těm by měla poskytnout stručný, ale ucelený výklad o vývoji zbroje a zbraní v Číně včleněný do širších historických a vojensko-historických souvislostí, aby se čtenář lépe orientoval jak v prostoru, tak v čase a dokázal si nalézt odpovědi na některé otázky, které ho zajímají. Domnívám se, že jich není málo. Například při návštěvě některých památkových objektů či muzeí se i u nás setkáváme s exempláři zbrojí a zbraní pocházejících z Číny či Japonska. Některé z těchto sbírkových předmětů přitom nejsou nejen dobře určeny, ale také často nemají správné datování. Je to dáno mimo jiné tím, že jde většinou o jednotliviny, které jsou vnímány v rámci daného muzea či památkového objektu spíše jako kuriozity a většinou daná instituce ani nemá možnost platit odborníka, který by se takovými artefakty zabýval. Přitom již samotná historie cesty těchto exemplářů do českých muzejních či zámeckých sbírek bývá velice zajímavá, mnohdy překvapivá a zasloužila by si naši pozornost.

Již některé sbírky na dvorech renesančních velmožů se pyšnily artefakty dovezenými ze vzdálených asijských zemí. Počet sběratelských exemplářů dramaticky vzrostl v 19. století, kdy si Evropané v opiových válkách nejprve vynutili vstup na čínský trh a později také na trh japonský a mezi dovezenými uměleckými předměty (často šlo o válečnou kořist evropských vojáků) byly pochopitelně důležitou položkou také zbraně a zbroj, které posléze obohatily sbírky některých evropských muzeí. Ale již někdy v 16. století dovezly portugalské lodě do Evropy některé japonské samurajské zbroje a zbraně, které vzbudily zaslouženou pozornost. Kvalita, zejména japonských mečových čepelí, vedla dokonce k tomu, že v některých evropských sbírkách zbraní nalézáme exempláře japonských čepelí na něž byly přidělány evropské rukojeti a záštity. Také u nás v Čechách máme dokumentovanou japonskou čepel, která byla ve druhé polovině 19. století použitá s rukojetí a záštitou šavle pro c.k. námořnictvo. Můžeme se také setkat s japonskými přilbami kabuto, které již v 16. století byly na jednom z italských vévodských dvorů upotřebeny jako rekvizita při divadelním představení a posléze se staly součástí sbírky zbraní rodiny d´Este a s ní se dostaly na zámek Konopiště. Ve sbírkách Vojenského historického ústavu v Praze je pak například i brigantina palácové stráže čínských císařů dynastie Čching. Další zbraně z oblasti Číny a Japonska se dostaly do českých sbírek také díky našim legionářům, jejichž cesty byly podivuhodně pestré: od zákopů francouzských bojišť, krajů Balkánu a hřebenů italských Alp přes severní břehy Afriky až k Haliči a Ukrajině a odtud dál nedozírnými prostory Sibiře a Dálného východu až k Tichému oceánu. Až v roce 1920 se tudy, plavbou kolem světa, vracely do vlasti konvoje tří československých divizí z Ruska. Legionáři z Ruska přiváželi množství cenných památek a mezi nimi též mnoho orientálních zbraní. Okolnosti jejich získání byly rozmanité, často dramatické a leckdy i kuriózní.

Mnohé exempláře tvořily součást válečné kořisti legií, když v bojích o sibiřskou magistrálu patřily k výzbroji protivníka, další přijali legionáři jako čestné dary od zástupců místního obyvatelstva, osvobozeného načas od sovětské moci. Řada kompletů byla odkoupena v průběhu několika tzv. studijních cest, mířících do Číny a Japonska, které velení legií zorganizovalo v relativně klidných měsících čekání na spojenecké lodě. Ještě v Rusku byla část zbraní soustředěna v historickém oddělení, které působilo od května 1919 v kompetenci generála ubytovatele československého vojska. Mnohé exempláře zůstaly také ve zbrojních skladech pluků a v držení jednotlivých legionářů. Po návratu do vlasti převzal tyto památky nově zřízený Památník odboje, který soustředil ve svém muzeu už v polovině dvacátých let většinu uvedených zbraní, a exempláře, které vlastnili jednotliví legionáři, se dostávaly často jako dar do různých regionálních muzeí v Čechách i na Moravě.

Kromě exponátů v muzeích a na památkových objektech se laický zájemce setká s čínskými zbraněmi a zbrojí prostřednictvím filmového plátna. Při sledování velkofilmů z čínských dějin neví většina evropských diváků ani to, jaká historická epocha je jim vlastně představována. Zda jde o příběh z dávné minulosti nebo o děje odehrávající se jen před několika málo stoletími. Orientaci ztěžuje také to, že se většinou nezasvěcený divák nemá o co opřít. Jména vládců, dynastií či vojevůdců mu nic neříkají, a pokud není v díle zmíněn konkrétní letopočet, nepomůže mu ani oblečení aktérů příběhu. Většinou totiž netuší, jak se měnila výzbroj a výstroj bojovníků, co se nosilo v té které době, jak vypadal vývoj tamější architektury. Orientace je pro něj o to těžší, že tradice se v zemích Orientu ctila mnohem více než v Evropě, a tak zbraně a zbroj osvědčených forem se v téměř nezměněné podobě ustálenými technologickými postupy vyráběly po dlouhá staletí a to samozřejmě nejen laikovi, ale často dokonce odborníkům v muzeích přináší nejeden problém s určením doby jejich vzniku. Také některé motivy a způsoby jednání orientálních bojovníků jsou pro nezasvěceného Evropana těžko pochopitelné a na druhé straně jsou mu často předkládány k uvěření téměř nadpřirozené výkony asijských mistrů ve skvěle secvičených a dokonale trikově zpracovaných scénách. Proto se může zákonitě objevit také otázka, proč státy disponující tak dokonalými bojovníky a s tak kvalitním zbrojním arsenálem většinou totálně zklamaly v konfrontaci s evropským vojenstvím a proč se nakonec v průběhu 19. století snažily evropský vojenský systém urychleně aplikovat. Z tohoto důvodu, pro lepší orientaci zájemce, jsem text publikace rozšířil o některé obecnější aspekty vojenských dějin. Vojenský vývoj byl totiž podmíněn celou řadou důležitých předpokladů. Především to byla technologická úroveň, na níž se v tom kterém období společnost nacházela, a z toho plynoucí kvalita zbroje a zbraní a samozřejmě i schopnost vyrobit jich pro vojenské účely dostatečné množství. Dále to byla sféra organizační. Jakým způsobem se vojska vytvářela, z jakých druhů zbraní se skládala, jak byla organizovaná, vycvičená a samozřejmě i bojeschopná. S kvalitou výzbroje a způsobem organizace úzce souviselo také vlastní "vojenské umění" – zejména taktika, kterou vojáci na bitevních polích používali. K tomu patřila také nadstavba – strategie. Bylo totiž nutné brát do úvahy terén, ve kterém se budou vojenské operace uskutečňovat, bylo nutné poznat soupeře, proti kterému bude válečná akce vedena, bylo nutné se zabývat tím, jakých cílů má být ve válce dosaženo, jakých prostředků je k tomu nutno použít. A konečně nezanedbatelnou otázkou byl také problém logistiky.

Z výše uvedených důvodů jsou do publikace zařazeny dvě poměrně obsáhlé úvodní kapitoly. První z nich se pokouší čtenáře stručně seznámit s čínskou historií, zatímco druhá je věnována chronologickému přehledu čínského vojenství. Zvláštní místo je věnováno dvěma významným fenoménům čínských vojenských dějin ovlivněných hlavním vojenským nebezpečím, kterému musela Čína s různou intenzitou a různým výsledkem čelit po celá dlouhá staletí. Hlavní nebezpečí hrozilo čínské říši až do 19. století především ze severu, kde ve stepních oblastech kočovala etnika, jejichž vojenské útoky ohrožovaly nejen pohraniční oblasti Číny, ale v některých případech i samostatnou
existenci vládnoucích dynastií. Vzhledem k typickému způsobu výzbroje kočovníků a jejich bojové taktice muselo čínské vojenství adekvátně reagovat. Šlo nejen o změny ve strategii a taktice boje, ale i o změny v organizační struktuře armády a ve výzbroji bojovníků. Aktivní postoj k řešení tohoto problému znamenal především zvyšování počtu kvalitních jezdeckých jednotek, zlepšování jejich výzbroje a výstroje a masivní nárůst palebné síly čínské armády zasazením početných střelců z luků a kuší a později i palných zbraní. Pasivní, obranná strategie pak vedla několikrát v dlouhých čínských dějinách k pokusům oddělit "civilizovaný čínský svět" od světa "barbarů" na severu prostřednictvím stavby rozsáhlých fortifikačních celků na hranicích, které dnes známe
jako "Velkou čínskou zeď".

Po těchto, podle mého soudu potřebných pasážích, je další výklad v publikaci členěn věcně. Po sobě následují jednotlivé kapitoly, které se zabývají vývojem chladných zbraní a to jak dřevových, tak pobočních s důrazem na ty, které hrály rozhodující úlohu ve výzbroji armádních jednotek. Další pasáže jsou věnovány mechanickým střelným zbraním, lukům a kuším, válečným strojům a také zbraním palným, které hrály v čínském vojenství specifickou úlohu. Zvláštní kapitola se v chronologicky členěném výkladu zabývá jednotlivými segmenty čínské ochranné zbroje. Závěrečná pasáž je věnována nejobávanějším nepřátelům čínské říše – bojovníkům některých kočovných etnik, zejména Hunům, Mongolům a Mandžuům. Záměrně jsou v publikaci vynechány dva státní útvary, se kterými měla Čína ve své dlouhé historii rovněž složité vztahy. Jedná se o Koreu a Japonsko, země, jejichž zbroji a zbraním by měla být v budoucnu věnována zvláštní publikace.

Psát o vývoji zbroje a zbraní je poměrně složité vzhledem k tomu, že jde o popis konkrétních trojrozměrných artefaktů a ten nemůže zcela postihnout jejich funkčnost, tvarovou bohatost či umělecké zpracování. Proto bylo nutné vybavit publikaci dostatečným množstvím ilustračního materiálu. Jeho základem jsou na jedné straně muzejní exponáty a archeologické nálezy a na druhé straně bohatý ikonografický materiál, který představují dobové skulptury, malby, ilustrace v dobových odborných spisech a také kreslená schémata a rekonstrukce. Pro lepší orientaci čtenáře v čínských dějinách jsme na konec publikace zařadili také chronologickou tabulku čínských dynastií a panovníků. Samozřejmě jsme naráželi také na mnoho dalších problémů. Jedním z nich byla transkripce čínských názvů a jmen. Pokusili jsme se přidržet tradiční české
transkripce čínštiny. V zahraniční a často i v překladové literatuře se ale čtenář stále častěji setkává také s jinými druhy transkripce, zejména
z tzv. pchin-jin (p´in-yin). Abychom zájemci usnadnili převod mezi jednotlivými transkripčními pravidly, je jednou z příloh také transkripční tabulka.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na