Úvod

Džó (hůl nebo tyč) je jedna z populárních (rozuměj rozšířených) zbraní japonského budó a budžucu. V tomto textu se mimo jiné pokusím vysvětlit, proč to tak může být, ale také předložím méně známá fakta o disciplínách, které jsou za džódó nebo džódžucu považovány, a o zbrani jako takové. Může se stát, že některé informace nebudou odpovídat představě některých studentů i učitelů, kteří kdy džó vzali do ruky. Nepřesnosti i nesmysly najdete v literatuře vydané u nás ve velkých nákladech i v českých článcích na internetu, obvykle opsaných z jiných zdrojů bez jakékoliv kontroly.

Pokusím se předložit autentické informace, neznamená to ale, že se mnou bude každý čtenář, učitel nebo expert na bojová umění souhlasit. Za měsíc, rok či dva tyto informace třeba doplním nebo i změním, tento text není a nemůže být definitivní. Třeba proto, že některé informace prostě špatně chápu, anebo se jejich výklad liší v různých větvích stejné školy. Materiálů je málo a některé nejsou dostatečně přesné. Budu rád, když tyto mé informace kdokoliv doplní a opraví mě. Čekám na vaše reakce.

Vycházím z tištěných materiálů i z vlastního studia tradičního Šintó musó rjú džó a pozorování dalších disciplín, jichž se toto téma dotýká.

Typizace?

Džó, cue nebo 杖 (za určitých okolností jo, jō anebo jyou, tsue i -zue) je obyčejná hůl z tvrdého dřeva, obvykle kratší než zbraň, kterou známe jako bó. Ale kategorizace ve smyslu "bó rovná se dlouhá hůl" a "džó je střední hůl" (případně krátká hůl) je až příliš prostá. Vlastně není striktně určená délka pro bó a ani nemáme pevně stanovený rozměr všech džó. Každé rjú (škola, tradice) mohla mít svůj vlastní rozměr, délku i průměr těchto i dalších zbraní podobného typu (hanbó, tandžó...). Vzhledem k těmto rozměrům byly vytvářeny i odpovídající techniky každé školy. Málokdo si uvědomuje, že klasické školy byly často vytvářeny a existovaly v úplné nebo částečné izolaci, proto se mnohdy neovlivnily a přístup k těmto zbraním měly značně rozdílný. Jistě neexistovala nějaká dohoda či tabulky určující délku a tedy název té které hole.

V některých školách je i dnes "džó" označované jako bó a naopak. Uvádí se, že i původní džódžucu bylo vlastně označováno jako bódžucu a je to pochopitelné, protože to slovo či sousloví označuje jistou dovednost v ovládání "tyče" či "hole".

Nicméně zdá se, že nejrozšířenější délka japonského bó je zřejmě 6 stop, nebo 6 šaku (rokušaku bó), přičemž některé školy používají bó přes 2 metry dlouhé (Čikušodžima nebo Čikubušima rjú). Oproti tomu nejčastější délka džó vychází z rozměrů hole zakladatele Šintó musó rjú, kterým byl Gonnosuke Musó. Jeho hůl měřila údajně 4 šaku, 2 sun a 1 bu, tedy 127,57 centimetru (dnes standardizováno na 128). Průměr se pohybuje kolem mezi 2,2 a 2,6 centimetry. (Docela zajímavá je informace o jednom "bu" navíc. Jde o zanedbatelnou jednotku délky - asi 0,3 cm, která má být údajně přidaná k celkové délce ze zvláštního důvodu. Kombinace délek 4+2, za určitých okolností přečteme ši-ni což v japonštině znamená "smrt" nebo "zemřít". Pro pověrčivé Japonce taková délka nemusí být nejšťastnější, proto nástroj určený k boji. Jeden bu navíc mění konečný poměr na přijatelnější 4+2+1. pozn. aut., zdroj http://www.e-budo.com)

Takže po tomto matoucím odstavci jen stručné shrnutí – u rozměru a označení zbraně se každé rjú řídí svou vlastní tradicí.

Materiály pro výrobu

Donn F. Draeger a Meik Skoss píší, že byly archeology nalezeny nejen kamenné meče, ale také kamenné hole, přibližně jeden metr dlouhé – išibó nebo išidžó. Kamenné hole se jistě lámaly a bylo obtížné je vyrábět.

Dále v historii existovaly těžké železné hole (tecubó), nebo lehčí hole dřevěné, pokryté kovem (konsaibó). Aby nedocházelo k mýlkám, je nutné vysvětlit, že tyto hole měly spíše charakter těžkého a dlouhého kyje. Tvary tecubó byly různé, stejně jako rozměry a další zpracování. Průměr mohl být kulatý, šesti nebo osmiúhlý, rukojeť byla užší než konec používaný k úderům. Tyto impozantní zbraně byly na konci nebo na většině povrchu často pokryty výstupky, které zvyšovaly jejich účinnost v boji. Použití tecubó se vzhledem k jejich charakteru podstatně lišilo od technik bódžucu a džódžucu. Techniky, údery a seky v různých směrech a úhlech měly působit zmatek v řadách nepřítele na bitevním poli. Železné hole ale byly příliš těžké a používali je jen ti nejsilnější válečníci. Dnes neexistuje žádná konkrétní škola tecubódžucu (ani konsaibó apod). Uvádím je zde proto, abychom si při představě železné hole tecubó uvědomili její tvar a tedy odlišnosti od běžných dřevěných zbraní. Je třeba doplnit, že i "kyje" tohoto typu měly svou dřevěnou variantu, která se nazývala joribó, přičemž joribó je také jeden z možných názvů pro (dřevěnou) hůl.

Dřevo bylo a je nejlepším materiálem pro výrobu bó i džó a jim příbuzných zbraní. Japonci používali dostatečně pevné a těžké dřevo dubu (kaši), rozšířeného v celé zemi. Typ kaši může záviset na konkrétní tradici (rjú) a také na oblasti, kde škola vznikla. Na východě Japonska je rozšířenější bílý dub (širogaši), oproti tomu na západě je to dub červený (akagaši). Hole musí být z rovného dřeva, které je řádně vysušeno. Dodnes je dub nejrozšířenějším materiálem při produkci holí pro tradiční bojová umění v Japonsku.

Don Cunningham píše, že hole (bó), byly často zdobené například rodinným znakem (mon) nebo označením hlídky nebo jednotky, která mohla hůl používat. Mimoto tvrdí, že některé hole byly výrazně barvené nebo lakované.

Džódžucu

Dřevěná džó (nebo bó) nemá hrot nebo čepel a díky tomu je škála technik s ní poměrně pestrá. Tyto zbraně můžeme držet za kterýkoliv konec a kterýmkoliv koncem zasahujeme. Klasické džódžucu, o kterém se dále rozepíšu, používá bodací akce, údery a seky v kterémkoliv úhlu, stejně jako tlaky, blokování a vlastně i páčení, které nemusí nutně znamenat soupeřovu "likvidaci", ale jsou dostatečné k jeho podrobení. Holí, bez ohledu na délku, se dá pochopitelně krýt a odrážet soupeřova zbraň, kterou představuje nejčastěji meč. Džó je oproti delšímu bó kratší a lehčí, proto s ním používáme rychlé změny pozic těla i zbraně.

Hodnotím-li (subjektivně) techniky džódžucu, zdají se mi pestřejší a promyšlenější oproti úderům s bó, navíc je zde důležitá přesnost provedení namísto síly a využití hmotnosti zbraně. Menší hmotnost a dosah zbraně můhou být oproti bó značně nevýhodné. Je tedy důležité uvědomit si, že různé vlastnosti obou těchto zbraní musí zákonitě znamenat, že i technika použití bude jiná, přestože mohou mít společný původ.

Podle Cunninghama bývali dlouhou a těžkou holí vybaveni pěšáci nebo rolníci odvedení ze svých polí do bitev a válek feudálního Japonska. Nedá se předpokládat, že by byly krátké a lehké hole dostatečně účinné na bitevním poli, zvláště proti válečníkům ve zbroji. Hole byly oblíbené u ochránců pořádku, jejichž cílem nebylo zabít či zmrzačit a také u najímaných osobních strážců (jodžimbo) z řad nižších samurajů, kteří měli za úkol chránit své zaměstnavatele před zloději a pouličními vandaly.

V některých školách byla hůl džó druhotnou zbraní a mohlo jít o představu zlomené naginaty nebo jiné delší zbraně. Toto se údajně týká například Tendo rjú, kde se techniky hole podobají použití naginaty. V dalších starých rjú byla hůl vyučována kvůli možnosti, že se válečník proti někomu s holí utká. Šlo tedy i o to, aby poznal možnosti této zbraně. Delší džó najdeme v Kašima Šin rjú, Muhi Muteki rjú a Takenouči rjú vedle mnoha dalších zbraní... V minulosti jistě byly i školy a systémy studující džódžucu jako primární bojové umění - tou první byla Šintó musó rjú.

Musó Gonnosuke a džó

Šintó musó rjú je považována za nejstarší japonskou školu použití hole džó v boji. Školu vytvořil na začátku 17. století Musó Gonnosuke Kacujoši, představitel Tenšin Šóden Katori Šintó rjú a Kašima Džikišin Kage rjú. Legenda říká, že Musó (také Hirano Gonbei) potom, co zvítězil v mnoha soubojích po celém Japonsku, bojoval i s Mijamotem Musašim a byl poražen, protože nedokázal překonat jeho křížný blok dvěma meči (džúdžidome). Tento souboj se odehrál v 10. roce období Keičó (1605) pravděpodobně v Akaši, provincii Harima. Musó v tomto střetu použil dřevěnou tyč (bó) nebo velmi dlouhý dřevěný meč (bokutó).

Zahanbený a nespokojený Musó po této události odešel do chrámu Kamado na úpatí hory Hóman v provincii Čikuzen (dnes prefektura Fukuoka), kde 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci se mu zjevil chlapec, který řekl: "maruki wo motte suigecu wo šire" tedy "drže hůl, poznej suigecu" (suigecu = solar plexus, nebo také střed těla, či odraz měsíce na vodní hladině, pozn. aut). Na základě tohoto tajemného poselství, božského vnuknutí, vytvořil Musó novou zbraň, s níž prý dokázal v odvetném souboji překonat Musašiho kryt, aniž by věhlasného šermíře vážně zranil.

Musó vytvořil pět technik, které jsou v osnovách rjú dodnes, jako tajné učení školy (hiden gokui nebo také go musó no džó). Tyto techniky jsou předávány ústní formou pouze držitelům stupně menkjo, předtím, než obdrží licenci úplného přenosu, menkjo kaiden. Musó zůstal ve Fukuoce a dále tu působil jako učitel šermu v klanu Kuroda, který Šintó musó rjú zachoval jako své výhradní umění (oteme waza) až do roku 1872, kdy bylo povoleno vyučovat mimo tuto oblast.

Historie

Linie Šintó musó rjú zůstala zachována a zdokumentována až dodnes, stejně jako původní pohyby a wazy. Mimo zmíněné tajné techniky jsou v současném Šintó musó rjú i techniky proti bloku džúdžidome, o němž mluví legenda z Musóova souboje. Většina kat a technik vznikla v 17. a 18. století, další byly do osnov přidány později. Tyto pozdější katy zřetelně využívají techniky a pohyby kat vytvořených dříve. Poměrně zásadní bylo zařazení sady dvanácti základních pohybů "kihon" ve 20. století. Ale o tom, stejně jako o osnovách školy později.

Rodokmen Šintó musó rjú je poměrně složitý a uvádí se v historii až pět různých linií, které se vzájemně ovlivňovaly nebo i doplňovaly. Je pravděpodobné, že se některé z nich zanikly a jiné se postupně sloučily tak, jak je běžné ve starých japonských školách.

Kim Taylor respektive Kendži Macui tvrdí, že Musó učil džó přibližně 10 žáků, šermířů klanu Kuroda. Po Musóovi následovali velmistři Okuba Mogozaemon, Kinemon Macuzaki a Higaši Hanemon, který (podle Taylora) tuto linii popsal. Přesný rodokmen je, kromě svitků (denšó) uložených ve Fukuoce, popsán v tradičních stupních (mokuroku).

Zajímavé je, že spolu s některými velmistry se měnil i způsob psaní názvu školy. Současný název tradice používá znaky Šintó 神道 (také Šindó) tedy "nebeská cesta" nebo "cesta bohů", nicméně dříve se v psaných dokumentech objevoval název psaný znaky "pravá cesta" anebo v jiných liniích "nový směr" (Ve všech případe je totožné čtení šintó/šindó. pozn. aut.). Z nejstarších dob pochází termín "Kuroda no džó", tedy "Kurodova hůl".

Po zrušení feudálního systému, na konci 19. století zůstala zachována jediná hlavní linie, z níž čerpá současné Šintó musó rjú. Jejím vedoucím byl Širaiši Handžiró (1824 - 1927), 24. hlavní představitel rjú. Širaišiho nejvýraznějšími žáky byli Kiroku Takajama (nejstarší), Ičizo Otofudži (nejmladší) a Takadži Šimizu, označovaný obvykle za 25. hlavního představitele školy.

Přílohy:

Krátce o bódžucu.

Donn F. Draeger uvádí existenci více než 300 rjú, které mají ve své výuce bódžucu. Mezi těmi dochovanými nalezneme kupříkladu Takenouči rjú, Jagjú Šingan rjú, Araki rjú nebo Hontai Jošin rjú. Z hlediska vývoje džódžucu a džódó je nejdůležitější školou věhlasná Tenšin šóden Katori šintó rjú, jejíž kořeny sahají až do 15. století.

Tenšin šóden Katori šintó rjú

obsahuje:
» kendžucu (odači, kodači, rjótó)
» iaidžucu (odači)
» bódžucu (rokušaku bó)
» naginatadžucu (ónaginata)
» sódžucu (su jari)
» džúdžucu
» šurikendžucu
» nindžucu
» čikudžódžucu
» gunbaiho
» injó kigaku

období vzniku: rané období Muromači (asi 1447)
tvůrce: Iizasa Čoisai Ienao (1387 – 1488)

Škola obsahuje 12 technik bódžucu rozdělených po šesti do dvou skupin - omote no gjó, gogjó no bó.

Hlavní zdroje:

Pascal Krieger
» JODO, La voie du baton/ The way of the stick
» History of the Shinto Muso ryu (http://www.fej.ch)

Donn F. Draeger
» Classical Bujutsu
» Classical Budo
» Modern Bujutsu & Budo

Donn F. Draeger, Robert W. Smith
» Comprehensive Asian Fighting Arts

Don Cunningham
» TAIHO JUTSU, Law and Order in the Age of the Samurai

Diane Skoss
» Sword & Spirit, Classical Warrior Traditions of Japan

Tsuneo Nishioka
» Uchidachi & Shidachi (D. Skoss – Sword & Spirit)

Wayne Muromoto
» Nishioka Tsuneo and the Pure Flow of the Jo (http://www.furyu.com)
» Muso Gonnosuke and the Shinto Muso-ryu Jo (http://www.furyu.com)

Meik Skoss
» Sticks and Stones Will Break Your Bones: A Look at Jo and Bo
(http://www.koryu.com)

Kim Taylor
» A Brief History of ZNKR Jodo (http://www.ejmas.com)

pokračování

Článek je aktualizován. V této části je doplněna informace o délce džó, upraveny jsou místní informace o svatyni Kamado. V originální verzi je chybně uvedena informace u fotografie na straně 65, nejde o Musóův hrob, ale o jeskyni, kde měl mít "duchovní vizi", která ho vedla k vytvoření džó.

Autor je vedoucím české skupiny při Evropské federaci džódó.