Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 5. část | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 5. část

Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 5. část


4. června 2012 | Přečteno: 6222x | Autor: Patrik Orth

Fuzoku budó

V minulém díle jsme se věnovali popisu osnov nejpodstatnější části Šintó musó rjú, kterou jsou techniky džódžucu nebo džódó. Jakkoliv by se mohlo zdát, že následující text od džó odbočuje, je nezbytné poskytnout prostor i jiným zbraním této školy jako její nedílné součásti.

V tradičních japonských školách bylo poměrně obvyklé, že do svého kurikula postupně zahrnuly vedle hlavní zbraně také zbraně a metody další. Těmto školám můžeme říkat sógo budó (nebo sógo budžucu), tedy úplné bojové umění. Typickým příkladem sógo budó jsou třeba Tenšin šóden Katori šintó rjú, Takenouči rjú nebo Jagjú šingan rjú a jiné, kde najdeme kendžucu vedle iai, stejně jako techniky holí a dalších zbraní, nebo i neozbrojené zápasení ve zbroji a bez.

Právě i Šintó musó rjú během své dlouhé historie přijímalo další bojová umění různého zaměření. Označujeme je jako fuzoku (připojené nebo pomocné) budó (bugei i rjúha) anebo jako heiden (spojené nauky). Každá z těchto dovedností si udržela svou jedinečnou identitu. Vyučují se jako součást samostatného tréninkového režimu, který je rozložen na řadu let. Jako sjednocená skupina poskytují adeptovi bojových umění ucelený rozsah znalostí v používání rozličných zbraní.

Dnes obsahuje kompletní bojové vzdělání v rámci Šintó musó rjú následující disciplíny.

Šintó rjú kendžucu

Je třeba říci, že původ technik Šintó rjú kendžucu není úplně prozkoumaný. Podle Meika a Diane Skossových (Sword and Spirit) je tato řada technik boje mečem proti druhému meči další částí okuden waza vedle kat pro džó. Podle nich tradiční svitky (denšó) popisují prostě "12 (technik pro) dlouhý meč" a "4 (techniky pro) krátký meč". Je třeba dodat, že jde ve skutečnosti o osm technik dlouhého meče a čtyři krátkého. (Buď svitky do tohoto součtu počítají i katy pro roli učidačiho, nebo může jít o chybu na straně Skossových. pozn. aut.)

Internetová encyklopedie (wikipedia.org) uvádí, že původně nebyl soubor těchto technik nijak pojmenovaný, šlo prostě o 8 kat odači a 4 kodači. Z pátrání Umezaki Čukičiho cvičícího Šintó musó rjú vyplývá, že teprve v druhé polovině 19. století byla škola pojmenována Šintó rjú.

Zajímavé je, že například Cunemori Kaminoda z Nihon džódókai tuto řadu technik cvičí a vyučuje jako Kasumi šintó rjú kendžucu. Dle Kima Taylora jde o důsledek Kaminodova vlastního výzkumu vztahu této školy a kendžucu Cukahary Bokudena (1489 – 1571), který vytvořil Kašima šintó rjú. Tato informace pochází z rozsáhlých archivů rodiny Macabei sídlící v prefektuře Ibaragi. Podle nich byl jedním z učitelů tvůrce Šintó musó rjú i Sakurai Osumi no Kami právě z linie založené Bokudenem.

I Pascal Krieger píše, že je těžké říci, jakým způsobem se vyvinuly techniky kendžucu, dnes vyučované v Šintó musó rjú a jestli byly vůbec formulované samotným Musóem. Ačkoliv měl Gonnosuke Musó menkjo kaiden z Katori šintó rjú, je tu viditelný rozdíl v provádění technik meče těchto dvou škol. Mimo dvou výše uvedených stylů, které mohly vznik Šintó rjú kendžucu ovlivnit, píše Krieger také o Musóově studiu kendžucu Macumota Bizena no Kami (1467 – 1524) zakladatele Kašima šinden džikišinkage rjú.

Dnes běžně cvičíme těchto 12 velice promyšlených kat Šintó rjú kendžucu. Techniky se provádí ve vzpřímeném postoji, pohyby jsou přirozené, velké a kruhové. V některých případech připomínají pohyby používané v džó a i zasahované cíle bývají podobné (hlava, zápěstí, solar plexus apod.). Katy nejsou příliš dlouhé, mnohdy se skládají z jednoho nebo dvou účinných pohybů. K nácviku se používá běžný dřevěný meč (bokutó) obou délek (kodači, odači).

Učida rjú tandžódžucu

Podstatně jasnější je relativně krátká historie další zbraně přidružené k osnovám Šintó musó rjú.

Jako tvůrce metody použití krátké hole (tandžó) pro sebeobranu je obvykle označován Rjógoró Učida (1837 – 1921). Na odpovídající stránce Wikipedie čerpající především z práce Kendži Macuie se můžeme dočíst, že Rjógoró Učida Šigejoši se narodil jako první ze šesti dětí Hiraoky Nisabura. Ve 14 letech byl adoptován rodinou Učida. Jeho biologický otec byl držitelem menkjo kaiden Šintó musó rjú linie Harujoši. Rjógoro údajně od dětství projevoval nadání pro bojová umění a vynikal v jejich studiu. Cvičil se ve všech dovednostech, jejichž znalost se od válečníka (buši) očekávala – jízdě na koni, lukostřelbě a střelbě, šermu, boji s kopím a dalšími zbraněmi. Studoval Ono ha Ittó rjú kendžucu jako žák Heitara Ikuoky, Kjúšin rjú džúdžucu a Šintó musó rjú, které ho učil Hirano Kičizo Jošinobu (+ 1871) jmenovaný učitel "mužských umění" (dangjo) klanu Kuroda.

Rjógoro Učida se někdy po válce Seinan (rebelie Sacuma, 1877) na konci 19. nebo na začátku 20. století přestěhoval z Fukuoky do Tokia, aby tu učil džódžucu vysoce postavené osoby tehdejší společnosti. Byl to právě on, kdo jako první vyučoval Šintó musó rjú mimo Kjúšu, ale ve srovnání s Šimizem byly jeho aktivity podstatně skromnější. Vyučoval například v námořním důstojnickém klubu nebo později v parku Šiba Koen. Mezi jeho nejznámějšími studenty byl jeho syn Rjóhei Učida, zakladatel nacionalistického spolku "Černý drak" (Kokurjúkai), dále Takajoši Komita, který stál u zrodu Dai Nihon Butokukai (Velká japonská společnost pro ochranu bojových umění) a také Hakudó Nakajama, tvůrce či spíše revizor Musó šinden rjú iaidó a mistr kendó. Za připomenutí stojí fakt, že právě Nakajama byl později jedním z iniciátorů Šimizova pozvání do Tokia.

Po reformě Meidži (1869) a pootevření izolační zdi Tokugawského šógunátu se japonská společnost pokoušela překonat ohromný rozdíl mezi svou "zaostalou" zemí a "vyspělým" Západem. Americký a západoevropský vliv byl patrný ve všech odvětvích tehdejšího života – od dopravy přes armádu až k oblékání. A právě móda, západní oblékání a zvyk používat vycházkovou hůl mohly být důvodem vzniku tandžódžucu, které vytvořil Rjógoro Učida.

Pascal Krieger uvádí, že Učida mohl tandžódžucu vytvořit už někdy kolem období Ansei (1854 – 1859), nicméně sám připouští, že další autoři (např. Skossovi, Taylor... ) toto datují do pozdější doby (asi 1885). Je pravděpodobné, že Učida tuto disciplínu vyučoval v rámci Šintó musó rjú džódžucu a teprve později došlo k systematizaci a vzniku samostatné školy. Právě Rjógorův syn Rjóhei, který studoval obě umění, se stal vedoucím komise, určené k sestavení umění krátké hole. Po různých průzkumech jeho komise představila soubor 12 kat, který byl nazván Učida rjú tandžódžucu.

Tak jako má tandžó vytvořená Učidou základ ve vycházkové holi, závisí její délka na výšce toho, kdo ji používá. Obecně je asi 90 cm (3 šaku) dlouhá s průměrem 2,8 cm (9 bu) a buď se zužuje ke spodnímu konci nebo je stejně široká po celé své délce. Tomuto umění používání západní vycházkové hole se dlouho říkalo "sutekki džucu", ze zkomolené výslovnosti anglického slova "stick" (hůl, hůlka). Tento název byl v Renbukan dódžó používán ještě v roce 1978.

Co se týče použití oproti technikám džódžucu, kde jsou obě ruce stále na zbrani, údery v Učida rjú jsou téměř výhradně jednoruční. Tandžódžucu se cvičí proti soupeři ozbrojenému mečem, nicméně podle Meika Skosse je možné tyto techniky použít i jako obranu proti neozbrojenému útočníkovi či proti noži. Formy zahrnují údery, bodání, přijímání a odvrácení seků a jiné pohyby. Volná ruka se občas používá k atemi nebo pro zablokování kloubů soupeře. Katy se skládají z jednoho až tří pohybů a vyžadují precizní načasování a odhad vzdálenosti.

Iššin rjú kusarigamadžucu

Iššin rjú i následující dvě školy se učí teprve studenti Šintó musó rjú, kteří dosáhli velmi pokročilé úrovně. Škola vznikla patrně z Nen rjú (od roku 1368), která dnes už asi neexistuje. Zdá se, že je v současnosti aktivní pouze nástupnická Maniwa nen rjú, vytvořená v roce 1591 Matašičirem Higučim. (Maniwa je vesnice v Gunmě, kam byla škola přesunuta asi v 15. století. – pozn. aut.). Nen rjú založil Sóma Širo Jošimoto (*1351 - +?), který měl údajně čtrnáct žáků. Jošimoto, odborník na kendžucu a boj s kopím (sódžucu), byl buddhistický mnich později známý jako Nen Ami nebo Nen Džion. Někdy v období Óei (1394 – 1427) žil v klášteře Džúfukudži v Kamakuře. Podle legendy se před ním jedné noci, po mnoha dnech motliteb božstvům svatyní Katori a Kašima, zjevil duch se srpem v pravé a s kovovým závažím v levé ruce. Tato vize vedla Džiona k vytvoření kusarigamy. Zbraň se skládá z několika částí – srpu nebo kosy a řetězu se závažím, připojenému k jeho rukojeti.

Podle Kriegera některé autority z (Maniwa) Nen rjú dnes namítají, že Džion není přímo spojený s Iššin rjú, přesto je uváděný jako původce jejího tradičního rodokmenu. Další zdroje říkají, že ve skutečnosti byl tvůrcem tohoto typu kusarigamy jistý Tan Iššin (někdy v 17. století), student Nen rjú. To vysvětluje, proč si Iššin rjú nárokuje svůj původ v Džionově učení. Stejný pramen zmiňuje, že tato tradice obsahuje také použití (hůl) a hóbakudžucu (umění poutání). Na začátku 17. století byla kusarigama spolu s oblíbenou zbraní strážců veřejného pořádku, proto je přirozené, že tyto tři disciplíny byly vyučovány jako logický a jednotný okruh vědomostí. Kusarigamu později v této roli nahradilo džutte.

V mnoha zemích má srp jako zbraň původ spíše v zemědělství. V Japonsku ale byl jeho nejbližším předchůdcem nástroj zvaný džingama. Tento polní srp byl používán v období Muromači (1331 – 1573) bojovníky nižší třídy třeba k vysekání trav z plochy tábořiště. Také se používal k sečení krmiva pro koně a v případě vzniku požáru ve stáji, k odseknutí provazů přivázaných koní. Tak dlouhý nástroj byl buď přenášen na zádech nebo zasunutý za šerpou ve spodní části zad připravený k okamžitému použití v boji.

Bojová kama má různě zakřivené, krátké, jednobřité ostří vsazené do dřevěné rukojeti, která může být vyztužena ocelovými pásky nebo hřeby a někdy je vybavená záštitou ruky. Předpokládá se, že řetěz a závaží pochází z čínského konpi, ze zbraně užívané při zatýkání zločinců. V Japonsku je řetěz obvykle připojený na konec srpu, mimo místo, které se drží, a záštitu, což je horní konec rukojeti blízko ostří. Některé druhy ale měly upevnění na tupém konci nebo i vprostřed dřevěné části.

Každá kusarigama je vlastně několik zbraní spojených v jednu, podle Kriegera je ale ta z Iššin rjú svým počtem jedinečná. Její čepel není zahnutá ale rovná, asi 30 centimetrů dlouhá s dvojitým ostřím. Používá se k sekání, řezání ale i k bodání. Tato všestrannost vyplývá i z konstrukce dřevěné rukojeti (cuka), 36 centimetrů dlouhého topůrka z tvrdého dřeva, ideálního k úderům, bodání, blokování i odrážení. Železná záštita (goken) mezi ostřím a rukojetí vytváří pro ruku bezpečnou zónu. Zbraň je možné držet alespoň dvěma opačnými způsoby. Jinak řečeno, může být, oproti ostatním školám a typům kusarigamy, bezpečně používána obráceně, to znamená s ostřím dole, hned pod rukou, přičemž řetěz zůstává nahoře mimo ruku.

Ten je vyrobený z oceli, 3,6 metrů dlouhý (tj. 12 šaku, odpovídající počtu měsíců v roce) a prý má asi 350 článků, které představují dny. U správně vyrobených modelů se velikost článků řetězu zmenšuje tak, jak se přibližují k závaží (fundó). Taková délka se považuje za extrémní, protože většina japonských kusarigam má řetěz podstatně kratší s délkou odpovídající výšce člověka. Podobný řetěz umožňuje snadné ovládání při současném držení rukojeti v jedné natažené ruce a svého konce v druhé. Vedle toho dlouhý řetěz Iššin rjú bývá používán podobně jako cep k vyvedení soupeře z klidu nebo jeho zmatení. Dá se jím točit ve svislých kruzích k udržení protivníka v bezpečné vzdálenosti, přičemž zbývá délka dostatečná k útoku pouhým popuštěním držených článků. Řetěz lze vrhnout tak, aby z bezpečné vzdálenosti obtočil (maki) a zachytil soupeřův meč a je zvláště důležitý k získání energie pro závaží na jeho konci.

Tato ocelová koule (někdy pokrytá drobnými výstupky) váží 113 gramů, a i když je většinou rozpohybována točením řetězu před jejím vypuštění, může být vržena okamžitě z dlaně. Hlavními cíli útoků závažím jsou obličej a vrchol hlavy, páteř a další nechráněná místa.

Pro tréninkové účely se používá kusarigama dřevěná s železnou záštitou a provazem místo řetězu. Koule z jelení kůže, naplněná bavlněnou látkou umožňuje skutečně nacvičovat zásahy závažím, přičemž i rychlost a síla tohoto falešného fundó může protivníka ochromit a způsobit mu šrámy.

Kusarigama podle Kriegera i Draegera nebyla určená do hromadných bitev éry Muromači (1336 – 1573), kdy by mohlo dojít ke zranění vlastních spojenců. Navíc její používání bylo složité a nebezpečné, vyžadovalo dlouhé studium a velké praktické zkušenosti. Nadto je zřejmé, že byla praktická pouze pro boj v otevřeném prostoru, protože větve stromů a další překážky by rychle omezily účinnost dlouhého řetězu. Její nejlepší použití bylo tedy v soubojích jednotlivců, nebo při zatýkání a vynucování práva.

V Iššin rjú existuje 12 kat omote, 12 ura a 6 oku. Všechny používají kusarigamu popsanou nahoře. (Většina technik se provádí proti meči, ve dvou posledních katách čelí kusarigama protivníkovi ozbrojenému kratším kopím - jariai. Pozn. aut.) Mimoto je v tomto umění ještě další druh srpu, který se vyučuje velmi vzácně. Jde o čóe no kama (Lit. srp s dlouhou rukojetí, což je vlastně kombinace kusarigamy a hole. Pozn. aut.) Tato zbraň zahrnuje 8 kat.

Iššin rjú kusarigamadžucu byla připojena k Šintó musó rjú zřejmě až Širaiši Handžirem. Jeho učitelem byl Morikata Heisaku, který mu předal menkjo kaiden této školy na konci 19. století. Patrně pouze díky tomuto spojení a faktu, že Handžiro předával techniky kusarigamy pokročilým studentům džó, se techniky použití této unikátní zbraně dochovaly dodnes.

Ikkaku rjú džuttedžucu

Džutte je železná, obušku podobná zbraň určená k sebeobraně. Skládá se z těla obušku (bošin), hrotu či vidlice (kagi), vyčnívající dopředu těsně nad rukojetí (cuka), a nějakého druhu koncového prstence nebo hlavice (kan) pod rukojetí. Délka i stavba džutte se v jednotlivých rjú liší, a tak je známo zhruba 200 druhů džutte. Slovo džutte se píše znaky, které znamenají "deset rukou", ale podle Dona Cunninghama i dalších autorů existovala celá řada jiných označení více nebo méně podobných výslovností i významem - například džuttei, džuččó, džucute nebo také tebó.

Je několik teorií, jak tato zbraň vznikla. Podle Pascala Kriegera nabízí kniha "Džutte Hodžó no Kenkjú" (Výzkum o obušku a provazu na svazování) od Jumia Nawy tyto tři možnosti:

1) Z tettó (železný meč), obušek bez hrotu.
2) Z hananedži (svírač nosu), dřevěný nástroj na ovládání koní.
3) Z čínské zbraně připomínající sai z okinawského karate.

Každá z těchto alternativ může být dále rozvíjena a je možné že všechny možnosti spolu byly propojené. Don Cunningham (Taiho Jutsu) nebo Serge Mol (Classical weaponry of Japan) nabízejí další souvislosti. První jmenovaný nachází čínský vliv i v případě tettó (bian gan nebo jing bian), zatímco druhý popisuje teorii o příchodu osob jménem Odogen (1655) a Čin Genpin (1658), kteří mohli do Japonska džutte přinést. Sám ale tuto možnost zpochybňuje hlavně proto, že džutte nebo jeho předchozí verze už v Japonsku existovaly dříve.

Krieger píše, že nejstarší známý předchůdce džutte pochází z období Muromači (1331 – 1573). Je to dřevěná zbraň o stejné délce jako meč, která se držela oběma rukama. Ke konci období Sengoku (1467 – 1573) se těmto dlouhým zbraním říkalo učiharai džutte (džutte pro údery a krytí). Nosily se za opaskem podobně jako meče a až na jejich délku byly velmi podobné finální formě džutte oblíbené během mírového období Edo (Tokugawa, 1603 – 1868).

Jiným možným předchůdcem je hačiwari (rozbíječ temene), známý spíše jako kabutowari (rozbíječ přilby) z období Sengoku. Takový železný obušek s rukojetí a dřevěnou pochvou se nosil, podobně jako krátký meč nebo nůž, za účelem probodnutí zbroje (joroi doši). Hačiwari nemělo ostří, ale bylo špičaté. Je možné, že se díky své váze a odolnosti hačiwari osvědčilo při zápasení ve zbroji více než meč a nůž. Nicméně je asi příliš krátké na to, aby se s ním dala vyvinout síla potřebná k rozbití helmy. Proto se dnes historici domnívají, že "rozbití helmy" je třeba chápat symbolicky jako poražení protivníka ve zbroji. Bojovník používající hačiwari musel přistoupit blízko ke svému soupeři a porazit ho pomocí úderů, nebo ho probodnout špicí hačiwari, využívajíce spojů nebo jiných nechráněných otvorů zbroje.

Zakladatelem Ikkaku rjú byl Macuzaki Kinzaemon Cunekacu, třetí vedoucí představitel Šintó musó rjú, takže je pravděpodobné, že tato škola byla k džódžucu připojena už po jejím vytvoření. V Kinzaemonově době, ke konci 17. století, už džutte zřejmě dosáhlo své výsledné podoby, v jaké ho všeobecně používala policie období Edo. Tento typ džutte se používal k obraně proti meči a při zatýkání.

Džutte v Ikkaku rjú je 45,5 cm dlouhé a váží zhruba 500 gramů. Má šestiúhelníkový průřez a hrot je upevněn na jednom z jeho rohů. Údery byly prováděny rohem, ne plochou stranou. Navíc, vnitřek hrotu byl ostrý a dalo se jím v boji na blízko řezat. Přestože bylo džutte v Ikkaku rjú krátké, v rukou trénovaného bojovníka se stalo nebezpečnou zbraní. Někteří odborníci se domnívají, že zkrácení džutte v pozdním období Edo souvisí se sníženou úrovní šermířského umění válečníků pobývajících ve městech. Jsou dokonce případy malých dekorativních džutte, které nosily dámy v období Edo jako módní doplněk.

Barva šňůry, jíž byla rukojeť džutte ovinuta, a střapce na jeho konci označovala podle Kriegera sociální postavení či policejní hodnost jeho uživatele. Přesný význam barev se lišil na různých místech a v různých dobách, ale obecně byly barvy v klesajícím pořadí podle hodnosti tyto: červeno-fialová, fialová, červená a černá. Cunningham sice píše, že mnoho džutte bylo vyrobeno na zakázku a v soukromém vlastnictví, proto možná nepodléhaly podobným předpisům. Dodává ale, že se obvykle usuzuje, že černou barvu používali pomocníci bez samurajského původu, červenou strážci (dóšin) a purpurovou či fialovou jejich nadřízení (joriki). Pokračuje výčtem z jiných zdrojů, které určují jasnou načervenalou nebo oranžovou barvu pro městské dóšiny, zatímco nesamurajští asistenti žádnou šňůru či střapce nesměli mít vůbec. Bílá barva náležela jednotkám sloužícím proti žhářům a lupičským bandám, zatímco červená důstojníkům ochraňujícím hlavní cesty. Údajně existovaly i další předpisy zahrnující zelenou nebo modrou barvu a Cunningham připouští, že mohly být barvy střapců měněny v různých ročních obdobích.

V Ikkaku rjú šňůra ovinutá kolem rukojeti
visí dolů ve smyčce ozdobené dvěma střapci, které se používaly k narušení soustředění protivníka švihnutím do očí.

Ikkaku rjú má dnes 12 kat omote a 12 ura proti protivníkovi s mečem. V některých z nich se spolu s džutte užívá železný vějíř (tessen). Někteří lidé se domnívají, že se původně používalo delší a praktičtější hananedži, ale později bylo nahrazeno vějířem, jelikož hananedži byl nástrojem níže postavených bojovníků.

Podle Wikipedie se Ikkaku rjú nezaměřovala jen na džutte a tessen, ale šlo o kompletní disciplínu k zadržování (torite) zahrnující džúdžucu, krátký meč nebo dýku. Dodnes je v každé sadě kat, jedna technika prováděna speciální zbraní, připomínající kombinaci džutte a krátkého řetězu se závažím fundógusari. Serge Mol podobnou zbraň popisuje jako mukúdžutte a zmiňuje i další nástroj nazvaný marohoši, přičemž se odkazuje na svitek z roku 1867 Ikkaku rjú tebó mokuroku.

Ittacu rjú hodžódžucu

Přesné období vzniku první formální rjúha umění svazování (hodžódžucu nebo nawadžucu) není známé. Staré tisky sice zobrazují scény s použitím této dovednosti ve 14. století, nicméně tato díla byla vytvořena později, v období Edo. Politické a vojenské události a z toho plynoucí důležitost rukojmích mohly být příčinou nutného vytvoření takového umění právě v dřívější době. Mnoho válečníků mělo jako součást svého polního úboru dlouhý provaz nebo šňůru omotanou kolem pasu tak, aby znesnadňovala seky mířící na boky. Kromě toho býval provaz často při ruce pro šplh, přivazování koní, k ošetřování ran a v neposlední řadě právě k zadržení cenných nepřátel.

Soudí se, že první popsanou školou s uměním svazování v osnovách bylo Takenouči rjú (vznikla v roce 1532). Později, během období Edo, údajně existovalo asi 125 různých rjú zabývajících se touto disciplínou.

Hodžódžucu ale nebylo pouze účinné svázání nějaké osoby libovolným způsobem, ať byl jakkoliv pevný. Tak jak bylo cílem Tokugawů vytvoření přísně neměnného společenského řádu, dbalo se i v tomto případě na společenské postavení zajatce. Různé typy poutání byly určené pro muže nebo ženy, pro buši, rolníky nebo žebráky, buddhistické mnichy či šintoistické kněze... Podle Draegera nešlo tolik o rozeznání sociálního statusu, ale především o rozdíly v oblékání, v osobních zvycích nebo třeba v nástrojích, které lidé z jednotlivých společenských vrstev užívali. Stejně tak tu jsou jasné rozdíly v anatomii muže a ženy apod. Cunningham konkrétně píše o speciální metodě svazování dětí (čigo nawa) a třech způsobech určených pro ženy tak, aby nebyla zraněna prsa (onnagoho, čiči hazuši a čičikake nawa).

Ze stejného zdroje se můžeme dozvědět, že šňůry ke svazování bývaly konopné, zatímco pro trénink se používalo hedvábí. Někteří historici prý tvrdí, že byla šňůra namáčena v krvi, aby se zabránilo jejímu rozložení. V pozdním Edo byly k (formálnímu) svazování zločinců určeny šňůry dvou základních barev - bílé a tmavě modré, přičemž záleželo na účelu a zařazení jednotky, která šňůru používala.

Ittacu rjú hodžódžucu vytvořil také Macuzaki Kinzaemon z Kurodova klanu. Jde tedy o poměrně starou metodu svazování, která se vyučovala vedle hole a spolu s Ikkaku rjú džutte. Provaz, který se v této škole používá, měří pět metrů s průměrem 3,5 milimetrů. Techniky svazování tradice Ittacu se dělí do tří částí - nízké (ge), střední (čú) a vyšší (džó), přičemž celkově se uvádí 24 nebo 25 různých technik určených pro konkrétního vězně, jeho postavení a význam. Použití chybné techniky mohlo být ponižující nejen pro svazovanou osobu, ale také pro toho, kdo svazování prováděl. Jak můžeme vidět na ilustraci z knihy Cunemori Kaminody, některé z uzlů jsou velice propracované až umělecké.

Provaz pro Ittacu rjú se nosil správně smotaný uvnitř kimona, kde byl rychle dostupný. Patrně bylo možné provaz nosit také v rukávu nebo skrytý za pásem (obi). Svazování bylo možné použít na někoho omráčeného, napůl při vědomí nebo nějak zbaveného možnosti pohybu. Ittacu rjú se cvičí proti šermíři, který byl podroben pomocí džutte, z čehož plyne propojení s Ikkaku rjú. Zajímavé je, že cvičení nemusí nutně probíhat s partnerem. K tomu se totiž v různých starých školách používaly speciálně vytvořené loutky (nawanigjó). Podobné figurky byly vyrobené ze dřeva, papíru, rákosu nebo bambusu a podle Serge Mola sloužily jako příklady metod svazování a kvůli lepšímu zapamatování technik.

Cunemori Kaminoda, nejspíš jediný žijící učitel Ittacu rjú, popisuje také další zbraně usnadňující svazování, jako je kombinace provazu a háku (kaginawa) nebo závaží (fundónawa) či kroužku (kannawa). Stejné pomůcky najdeme popsané v práci Serge Mola o klasických zbraních Japonska.

O současném použití technik hodžódžucu japonskou policií jsme se zmínili v druhé části tohoto seriálu. Pro některé čtenáře by byl nepochybně zajímavý i případný rozbor vlivu tradiční metody bojového hodžódžucu na techniku japonské erotické bondáže (šibari nebo kinbaku), nicméně takový text jde patrně nad rámec zaměření této série článků.

Hlavní zdroje:

Pascal Krieger
» JODO, La voie du baton/ The way of the stick
» History of the Shinto Muso ryu (http://www.fej.ch)

Donn F. Draeger
» Classical Bujutsu
» Classical Budo
» Modern Bujutsu & Budo

Donn F. Draeger, Robert W. Smith
» Comprehensive Asian Fighting Arts

Don Cunningham
» TAIHO JUTSU, Law and Order in the Age of the Samurai

Diane Skoss
» Sword & Spirit, Classical Warrior Traditions of Japan

Tsuneo Nishioka
» Uchidachi & Shidachi (D. Skoss – Sword & Spirit)

Wayne Muromoto
» Nishioka Tsuneo and the Pure Flow of the Jo (http://www.furyu.com)
» Muso Gonnosuke and the Shinto Muso-ryu Jo (http://www.furyu.com)

Meik Skoss
» Sticks and Stones Will Break Your Bones: A Look at Jo and Bo
(http://www.koryu.com)

Kim Taylor
» A Brief History of ZNKR Jodo (http://www.ejmas.com)

Serge Moll
» Classical weaponry of Japan

Tsunemori Kaminoda
» 一角流十手術 Ikkaku ryu juttejutsu, 一角流十手術 Ittatsu ryu hojojutsu
» 一心流鎖鎌術 Isshin ryu kusarigamajutsu

pokračování

Článek je aktualizován. V této části jsou doplněny a upřesněny informace v části o kusarigamě a džutte.

Autor je vedoucím české skupiny při Evropské federaci džódó.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 3. část
Pokračování serie o japonské holi.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 2. část
Aktualizovaný seriál nejen o japonské holi.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 1. část
Aktualizovaný seriál nejen o japonské holi.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na