Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 7. část | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 7. část

Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 7. část


29. června 2012 | Přečteno: 5050x | Autor: Patrik Orth

Bojová umění původem z Japonska můžeme poměrně obecně rozdělit na stará a nová. Ačkoliv toto dělení není přísně vymezeno, obvykle se soudí, že stará bojová umění (kobudó) jsou ta, která vznikla před reformou Meidži (1868). Oproti tomu disciplíny a školy vytvořené později, označujeme jako šinbudó (nové bojové umění) nebo gendaibudó (moderní bojové umění). Ačkoliv bychom mohli obě kategorie členit dál (např. populární –džucu či –, nebo civilní a vojenské disciplíny apod.), omezíme se v tomto případě pouze na obecné dělení podle doby vzniku. V minulé části jsme hledali džó ve starých, chcete-li klasických školách bojových umění, nyní se pokusíme zmapovat situaci v těch moderních.

Rád bych, pro ty čtenáře kterým unikla, znovu připomněl větu z minulé část seriálu: "Věřím že představitele těchto oborů nijak neznepokojím a vlastně doufám, že je inspiruji k jejich vlastnímu pátrání a snad i publikování relevantních informací." Opět mi nejde o hodnocení, nebo srovnávání těchto bojových dovedností.

Moderní nebo nové školy nepovažuji za špatné či horší než staré a klasické. Velká část novodobých umění má svůj základ v minulosti, proto si uvědomuji jejich hodnotu a přínos právě pro širší masy. Na druhou stranu bych rád napsal, že se mnohdy spojení některých z nich se starými školami přeceňuje. Toho si nelze nevšimnout na webových stránkách různých škol a stylů, nebo v jejich tištěných i jiných materiálech. Novější bojová umění sice na první pohled poskytují více informací, nicméně věrohodnost těchto údajů bývá často poměrně problematická. Jinak řečeno, znovu je třeba správně zhodnotit podávané informace při mapování původu té které disciplíny, namísto otrockého opisování z nějaké oblíbené souhrnné knihy o takové problematice.

V případě džó se dejme tomu zdůrazňuje "legenda o jeho původu" tedy o Musóově vítězství nad Musašim. Jakoby automaticky každá podobná hůl nebo spíše někdo, kdo jí užívá, dokázal překonat jakéhokoliv skvělého bojovníka, jakým Musaši mohl být. Jakoby ani nehrála roli jistá technika daná konkrétní školou nebo naukou, o osobách a specifických okolnostech takového střetu nemluvě. Stává se, že při hledání původu džó v moderních budó, narážím na nějakou domnělou souvislost s klasickým Šintó musó rjú, snad kvůli cílenému zvýšení kreditu nebo prostě jen z neznalosti. Pravdou je, že kromě keidžódžucu (policejní umění hole) převážná část moderních nauk s tradičním džódžucu nijak zvlášť nesouvisí. To jim v žádném případě neubírá právo na existenci.

Nejvýraznějším, nejznámějším a nejrozšířenějším z těchto bojových umění je aikidó, proto mu věnuji nejvíc prostoru v této části.

Džó a aikidó

Můžeme s určitostí říci, že aikidó je právě tím bojovým uměním, které džó zpopularizovalo nejvíc. Cvičence méně rozšířených klasických škol, kteří se v osnovách někdy dostanou k subkategorii džódžucu, počítáme na jednotlivce, desítky, nanejvýš stovky osob na celém světě. V případě Šintó musó rjú, kde se s holí cvičí hned od začátku, jde jistě o sta až tisíce lidí a po připočtení příbuzného seiteidžó zřejmě (stěží?) i desetitisíce praktikujících. Oproti tomu aikidistů, kteří s džó mohou cvičit, je dnes několik set tisíc v Japonsku a určitě více než jeden milion na světě (Kiššomaru Uešiba - Spirit of Aikido, 1984; dle jiných zdrojů v současnosti dokonce 1,5 milionu, pozn. aut.). A právě cvičení masového aikidó, seznámení se s džó a zájem o hlubší zkoumání takové zbraně, může jednotlivce přivést ke starým školám džódžucu či džódó.

Velmi často si tuto zbraň a aikidó spojujeme. Sám jsem zažil mnohokrát, že aikidisté během návštěv našich tréninků a seminářů džódó, očekávají když ne totéž, alespoň něco velmi podobného, jako cvičí sami. Mají spoustu otázek a ty se mnohdy netýkají jen technik ale třeba také historie této zbraně s očekáváním jisté souvislosti s aikidó. Právě zbraně v aikidó a především jejich původ, jsou jedním z nejdiskutovanějších bodů uvnitř této komunity. Existují desítky stran internetových diskuzí na toto téma, články, různé teorie, spekulace i zaručeně objektivní a definitivní zprávy. Zatímco před několika lety "nebylo pochyb" o tom, že "aikidó vzniklo inspirováno aikidžucu, kendžucu a džódžucu", dnes už si jisté pochybnosti, alespoň v případě poslední jmenované disciplíny, můžeme dovolit.

Džó jako jedna z hlavních zbraní v aikidó (vedle bokkenu a tantó) nemá žádnou jednotnou formu cvičení (a ani délku), ale existuje mnoho přístupů a pohledů na tuto zbraň. To ovšem není neobvyklé v aikidó jako takovém. Zčásti je to dané charakterem tohoto umění a také skutečností, že různí žáci zakladatele Moriheie Uešiby s ním cvičili za jiných podmínek, v jiném období svého i jeho života. Tito žáci, dřívější (dnes již nežijící) nebo současní představitelé různých stylů a škol aikidó, předávali tu část Uešibova umění, s níž se seznámili (kterou si pamatují), rozšířenou o vlastní interpretaci a poznatky svým studentům a následovníkům, kteří v témže duchu pokračují dnes.

Pojďme si tedy postupně přiblížit Uešibovovo cvičení s džó (říkejme mu obecně aikidžó), jeho historické pozadí a charakter, stejně jako aikidžó některých jeho významných žáků...

Osenseiovo džó

Osensei Morihei Uešiba (1883 - 1969) vytvářel aikidó od první poloviny 20. století. Formálně sice vzniklo až v roce 1942 (registrace ministerstvem školství), předtím ale existovalo jeho osobité umění jako džúdžucu či aikidžucu, později jako aikibudó a nakonec pod současným názvem. Budeme-li pátrat po džó, těžko nalezneme okamžik, kdy ho Uešiba zařadil do svého vyučování. Asi nenajdeme jedinou fotografii (a existuje jich poměrně dost) nebo filmový záznam cvičení s džó starší než z poválečného období. Konkrétněji ve filmovém dokumentu z roku 1935 i v technickém manuálu Budó (1938) jsou představeny neozbrojené techniky (taidžucu) a cvičení s těmito zbraněmi - meč (bokken), tantó, džúken (nebo mokudžu, tj. dřevěná puška), respektive kopí (jari).

Podle Ellise Amdura (článek Aiki and Weapons), který se odvolává na Rindžira Širatu (1912 - 1993), mělo být v předválečném Kobukan dódžó vyučováno právě jen cvičení s mečem a džúkenem, vedle taidžucu. Amdur v témže materiálu zasazuje Uešibovy počátky cvičení s džó do čtyřicátých let.

Shrňme školy a umění, které měly vliv na osenseiovo aikidó a hypoteticky mohly ovlivnit i jeho cvičení se zbraněmi nebo přímo s holí. Podle dlouhodobých výzkumů Stanley Pranina (od roku 1974, Aiki News a aikidojournal.com, dále jen AJ), který čerpá z dochovaných písemných materiálů i ústních svědectví přímých pamětníků, studoval Uešiba následující bojová umění a školy. Krátce, jen několik měsíců, cvičil Tendžin šinjó rjú (kolem roku 1901), potom během vojenské služby a po návratu z armády Jagjú šingan rjú (mezi lety 1903 - 1908) patrně Goto ha nebo linie Edo a konečně Daitó rjú, kterému se věnoval (1915 - 1922) pod vedením Sokaku Takedy (1859 - 1943). Žádná z těchto škol nemá ve svých osnovách džódžucu, nadto se zdá že ve všech případech šlo právě jen o studium technik džúdžucu (nebo aikidžucu), tedy neozbrojeného boje. Navíc je vhodné říci, že velká část Uešibova studia probíhala formou "seminářů" a krátkodobých návštěv, nebo byl nucen za cvičením dojíždět teprve po splnění svých povinností.

Pranin dále uvádí Uešibovo spojení s Kašima šintó rjú, když spolu s Zenzaburem Akazawou v květnu 1937 uzavřeli keppan (krevní přísaha při vstupu do rjú). Dodává ale, že sám osensei spíše necvičil. Zřejmě jen pozoroval cvičení svých žáků přímo v Kobukanu pod vedením učitelů této tradice. Pravdou je, že techniky (alespoň první dvě katy) Kašima šintó rjú mohly ovlivnit později vytvořené kumitači aikikenu Morihira Saita. To ale odbočujeme.

Vedle krátkého setkání s džúdó (v Tanabe, kolem roku 1911), Uešiba také cvičil džúkendó tehdy spíše džúkendžucu (umění bajonetu) po dobu své služby v armádě (1903 - 1906). Ačkoliv se později jistě setkal s mnoha dalšími mistry bojových umění a shlédl jejich ukázky, pomineme-li plavání a sumó v dětství, neexistují žádné záznamy o dalším systematickém cvičení čehokoliv jiného. Takže, kde hledat nějaké spojení s džódžucu? Proč právě džó zařadil do osnov svého aikidó? Co vlastně osensei s džó cvičil?

Mohli bychom předpokládat, že cvičení Daitó rjú s Takedou obsahovalo nějaké techniky boje s holí, nebo že se Uešiba inspiroval sledováním či cvičením bódžucu v Jagjú šingan rjú a Kašima šintó rjú. Pravdou je, že v dnešním Daitó rjú jsou techniky obrany proti holi, jako džódori v aikidó, ale údery s džó, obrana s holí proti jiné zbrani, nebo druhé holi, prostě samostatná část osnov zaměřená na džó tu není. Někdy se zvažuje i Takedovo mistrovství v dalších školách, konkrétně kendžucu Ono ha Ittó rjú a sódžucu (kopí) Hozoin rjú, jako zdroj pro Uešibovo cvičení se zbraněmi. Myslím, ale že podobné informace by Takeda zapsal v záznamech eimeiroku, o svých významných studentech anebo by se o tom sám Uešiba zmínil někomu ze svých žáků. O případném inspirování se při pasivním sledování jiných škol můžeme klidně spekulovat, ale dál se nedostaneme. Aniž bych chtěl dehonestovat osenseiovo cvičení s džó, nebo jeho samotného, myslím že staré školy na vývoj prvotní formy aikidžó výrazný vliv neměly. Tato prazákladní forma aikidžó patrně vycházela přímo z Uešibova osobního náhledu na hůl a jeho zkušeností...

Myslím si, že základ aikidžó leží v mnohem prozaičtější nebo přímočařejší bojové disciplíně než bychom si při pozorování nenásilného aikidó mysleli. Vrátíme se proto k osenseiovu cvičení s džúkenem během armádní služby a budeme předpokládat, že právě ono mohlo mít vliv na aikidžó. Techniky džúkendžucu vznikly ve druhé polovině 19. století pro zbraně nezbytné ve válečných konfliktech od tohoto období až do konce 2. světové války, jichž se japonská armáda účastnila. Vycházely (podle Meika Skosse) vedle francouzské školy použití bajonetu z kopí (sódžucu Itó respektive Owari kan rjú a Hozoin rjú) a dokonce naginaty (Toda rjú). Mokudžu, dřevěná puška užívaná k tréninku, je dlouhá 166 centimetrů a ačkoliv v současném džúkendó, které vzniklo po 2. světové válce, převažují techniky bodné (na krk, srdce a levou stranu těla), existovaly tu i seky čepelí bajonetu nebo údery pažbou. Podle některých zdrojů osensei během služby v armádě v umění boje s touto zbraní vynikal. Měl dokonce i kvůli tomu získat přezdívku "král vojáků". Nechme stranou toto hodnocení a teorie, podle kterých osensei vynikal snad ve všem, a připusťme podobné rysy v technikách obou disciplín (údery převážně zleva, podobný základní postoj, podstatně vyšší držení hole i džúkenu při bodání, široké rozpětí přední a zadní ruky před a na konci úderu apod.).

Jestliže pušku s bodákem nahradíme kopím, nebo spíše krátkou naostřenou tyčí (nobuko), kterou osensei používal později, škála technik, možnosti pohybu rukama po celé ploše zbraně se zvyšují (na rozdíl od pušky nebo naopak dvou-třímetrového kopí v klasických rjúha). Taková zbraň, od které zbývá už jen krůček k prosté holi, se také daleko více než armádní puška hodí k výrazně duchovnějšímu přístupu osenseie po vypuknutí války v Pacifiku, kdy se uchýlil do Iwamy. Právě v Iwamě osensei asi začal "experimentovat" s holí - džó, která se snad ještě více hodí k obecné představě "mnicha - bojovníka".

V poválečném období je možné vysledovat přesněji, co konkrétně osensei s holí cvičil a z čeho poté čerpali jeho žáci při tvoření vlastních systémů. Vedle obranných technik džódori (odebírání hole), respektive technik taidžucu prováděných s její pomocí (někdy džónage nebo džó no tebiki), které vycházejí z Daitó rjú respektive přímo z aikidó, jsou k vidění na dochovaných filmových materiálech různé techniky s partnerem i bez něj. V případě individuálního cvičení nacházíme záznamy zachycujících tzv. misogi no džó, očistný rituál, který (podle Johna Stevense) osensei praktikoval před každým tréninkem a pokaždé jinak. Zde se hůl vlastně mění ze zbraně v prostředek k očištění ducha, nebo dokonce k oslovení nebes. Něco podobného Uešiba cvičil i s bokkenem (misogi no ken) nebo vějířem.

Vedle toho prováděl osensei i další podobné cviky bez partnera s širším okruhem technik. Existuje televizní dokument z roku 1961, kde je k vidění fragment Uešibova nočního tréninku s džó, během nějž takovými technikami a výpady zasahuje chránič břicha (patrně kendistické dó) upevněný ke kmenu stromu. Toto cvičení můžeme popsat jako obdobu tanrenuči, tradiční metodu nácviku úderů do různých překážek či terčů, napevno položených nebo postavených tyčí, kůlů nebo klacků. Nejběžnější tanrenuči, které osensei cvičil, by se dalo přirovnat k tomu, jaké vídáme třeba v Džigen rjú kendžucu a její první fázi tréninku označované jako jokogiuči (svazek zasahovaných tyčí je položený horizontálně). V případě svislého postavení terče (srovnejme třeba s Uešibovými výpady proti stromu) se mluví o tategiuči, "zasahování vertikálního terče". Je třeba dodat, že u kendžucu jde o zásahy mečem, ale běžnou praxí při trénincích s džúkenem byly jistě i výpady bajonetem proti stojícím cílům. (Zajímavé je, že v jedné z diskuzí na fóru AJ připisuje Ellis Amdur vertikální terče spíše Džigen rjú linie Togo určené samurajům, oproti linii Jakumaru, která byla pro prosté ašigaru a jejíž terče jsou spíše horizontální. Pozn. aut.).

Zdá se, že právě takový nácvik výpadů a úderů bez partnera sloužil jako základ pro vytvoření kat vyučovaných v současném aikidžó, základních technik i párových cvičení. Osensei předváděl a zřejmě i učil techniky vstupů nebo obrany proti druhé holi k vysvětlení principů svého aikidó. Takové pohyby s džó nijak nepojmenoval a ani neseřadil. Kombinace takových fragmentů se teprve později stala základním stavebním kamenem aikidžó Morihira Saita.

Saitó sensei a aikidžó

Morihiro Saitó (1928 - 2002) byl tím, kdo systematizoval (chcete-li vytvořil) patrně nejznámější a nejrozšířenější metodu aikidžó. Saitó se stal Uešibovým žákem v roce 1946 a asistoval mu v Iwamě až do osenseiovy smrti v roce 1969. Potom sám převzal dódžó i svatyni v Iwamě a stal se jejich ochráncem. Jeho vlastní pojetí aikidó obsahuje rozsáhlou formu cvičení se zbraněmi (bukiwaza) a je známé jako iwamský styl nebo Iwama rjú.

Ellis Amdur cituje Jasua Kobajašiho, dalšího z význačných šihanů a poválečných žáků osenseie, který popsal: "Dódžó v Iwamě bylo umístěno ve velké zahradě, kterou jsme potřebovali pro cvičení ken a džó. Osensei ken a džó vyučoval, ovšem odchyloval se a následující den dělal něco naprosto jiného. Je to zásluha génia Saitó senseie, že vznikl snadno pochopitelný systém výuky džó a kenu."

Saitův způsob cvičení s holí ovlivnil mnohé další tehdejší žáky zakladatele aikidó třeba i proto, že v šedesátých letech směl pouze on učit zbraně v tokijském hlavním dódžó. Podle jeho vlastních slov (rozhovor v AJ, 1987) tam vyučoval od roku 1961 do doby těsně po osenseiově smrti. Nejprve, velice krátce učil dvakrát týdně (pondělí a středa), později jen v neděli posledních 15 minut tréninku. Jenom pamětníci těchto cvičení mohou zhodnotit, jak moc nebo málo a jestli vůbec se Saitó odklonil od osenseiova tehdejšího cvičení se zbraněmi.

Aikidžó Iwama rjú se skládá z 20 technik suburi, které lze dělit na 5 bodnutí (cuki), 5 úderů (uči), 3 jednoruční (katate), 5 hassó technik a 2 plynulé (nagare) pohyby. Z těch je vytvořeno 10 kumidžó, párových cvičení hole proti holi a konečně 2 katy bez partnera (sandžúiči no džó, tj. 31 a džúsan no džó, tj. 13). Kumidžó mohou mít různé varianty (henka) a katy nebo jejich fragmenty jsou vyučovány i ve dvojicích, jako bunkai (vysvětlení).

K původu kumidžó Saitó sám říká v jednom z filmových materiálů distribuovaných AJ: "Osensei nám zanechal katu 31 pohybů a mnoho dalších pohybů s džó. Nicméně jsem se neučil úplné cviky kumidžó. Osensei mě učil čas od času dílčí pohyby a ty jsem zkombinoval do kumidžó pro předváděcí účely." Z dalšího plyne, že Saitó vytvořil nejprve 7 těchto technik a v roce 1983 připojil další tři.

Další významní aikidisté

Jak už bylo řečeno, mnozí z důležitých učitelů aikidó vytvořili svůj vlastní způsob cvičení s holí více nebo méně podobný tomu osenseiovu nebo Saitóovu. Ellis Amdur (AJ) například stručně popsal techniku Ikkusaie Iwaty (1909 - 2003), pamětníka Kobukanu jako nebo džó ne nepodobné použití džúkenu. Amdur zmiňuje systém Rindžira Širaty ovlivněný Saitóvým cvičením a osenseiovým misogi no džó, které sám zkoumal. Dalším z řady je Mičio Hikicuči (1923 - 2004), jehož trénink s džó (nebo spíš ) měl 5 různých fází - základní (ikkjó), dvě sólové formy - kruhovou (nikjó) a trojrozměrnou (sankjó), volnou (jonkjó) a rituální či spirituální misogi no džó neboli gokjó. Mezi předválečnými žáky osenseie jmenuje Amdur i další, kteří kodifikovali vlastní metody džó v aikidó pro jednoho, nebo jako párová cvičení (Bansen Tanaka, Hirokazu Kobajaši, Sadao Takaoka). K těm poválečným přiřaďme třeba vlastní systémy senseiů Tady, Nišia, Saotomeho a dalších.

Je těžké představit si takové cvičení plasticky bez jisté zkušenosti. Čtenáři bude bližší spíše cvičení těch učitelů, kteří u nás mají vlastní studenty, a které tu mohou potkávat. Zmínil bych tedy systém Hiroši Tady (narozen 1929), podobně jako jeho žáka Masatomi Ikedy (nar. 1940), založený zřejmě na jejich vlastním cvičení technik aikidó ve smyslu taidžucu. Řekl bych že hůl je tu více než zbraň viditelnější pomůckou k výkladu a pochopení těchto technik. Podobně i sofistikovaný a komplexní systém aikidžó Šódži Nišia (1927 - 2005) je úzce propojený s jeho chápáním taidžucu, ale i s kenem respektive systémem iai, nazvaným aikidó tóhó iai. Nišio v článku pro AJ z roku 1996 vysvětluje: "Jestliže vaše ruce drží meč, pak aikidó je meč, jestliže vaše ruce drží tyč, pak aikidó je tyč." Tento učitel krátce cvičil vedle dalších bojových umění i Šintó musó rjú (1955 - 57) s Takadžim Šimizem a to ho při vlastní tvorbě mohlo ovlivnit.

Jiný z významných učitelů aikidó, který se mohl setkat s tradičnímu džódžucu, byl Minoru Močizuki (1907 - 2003), žák Moriheie Uešiby, Sokaku Takedy i Džigora Kana. Připomeňme, že v Kanově Kodókanu probíhala před válkou výuka některých starých škol, mezi nimiž bylo Šintó musó rjú. Pravdou je, že Močizuki čerpal při vytváření svého Joseikanu spíše z Katori šintó rjú a Daitó rjú. Co se starých škol týče, najdeme zajímavé pojetí aikidžó kombinované právě s Katori šintó rjú u Tecutaky Sugawary (nar. 1940), který obě disciplíny výrazně propojil. Mnohdy se dávají do souvislosti zkušenosti Seiga Jamagučiho (1924 - 1996) nebo jeho žáka Seišira Enda (nar. 1943) s Kašima šin rjú a jejich džó, nicméně jsem o tomto nenašel žádný konkrétní materiál. Naopak je zřejmé, že například Christian Tissier, ostatní žáci těchto učitelů z Francie a jejich čeští studenti cvičí (nepatrně odlišné) aikidžó Morihira Saita, podobně jako někteří evropští studenti Nobujoši Tamury (1933 - 2010) s nimiž jsem se setkal.

Je absolutně nemožné úplně zmapovat různé formy cvičení s džó, v tak široké instruktorské základně, jakou aikidó má. Věřím ale, že jako příklad a důkaz o jisté pestrosti, těchto několik řádků postačilo. Jak už bylo řečeno, nové systémy aikidžó vznikají dál, někteří učitelé si je tvoří takříkajíc "na place", aniž by je zaznamenali, jiní se zbraním vyhýbají úplně. Jisté je, že aikidisté v holi nalezli jednu z účinných pomůcek k pochopení aikidó a užívají jí pro potřeby vlastního tréninku.

A dál...

Existují ale také další, méně známé moderní systémy bojových umění, v jejichž kurikulu najdeme džó. Vyberme a stručně představme alespoň některé z nich.

Takeda rjú Nakamura ha je prezentováno jako sobudó obsahující následující disciplíny: aikidó (nezávislé na Uešibově disciplíně), džúkenpó (techniky hodů a pák), iaidó, džódó, kendó (praktikované dřevěnými, nebo látkou potaženými meči), šugidžucu (použití dvou krátkých holí proti holi nebo meči) a konečně šurikendžucu. Techniky těchto umění jsou procvičovány jako kihon (základní), henka (varianty) a korjú (staré techniky). Ve většině disciplín této školy existuje také zápas (randori nebo šiai) a to včetně džódó. Je třeba upřesnit, že "hůl používaná v džódó této školy je 90 centimetrové hanbó" (zdroj web European sobudó Rengokai). Metoda je kombinací neozbrojené sebeobrany a boje s touto zbraní. V zápase šiai se používá zbraň čikudžó, bambusová hůl potažená plátnem.

Toto umění, s členskou základnou (kromě Japonska) a vlastními liniemi třeba v Rakousku, Maďarsku nebo Rumunsku, částečně odvozuje svůj historický původ od aktivit nacionalistické společnosti Genjóša (Temný oceán), která působila od konce období Meidži ve Fukuoce a později v celém Japonsku. Podle wikipedie byl prvním učitelem v dódžó tohoto spolku Tadakacu Takeda, potomek rodu Šingena Takedy. Na stejném místě se dozvídáme, že v Genjóša dódžó bylo vyučováno aikidžucu a džúdžucu rodiny Takeda a také disciplíny spojené s Fukuockým klanem Kuroda (džódžucu, tandžó, kendžucu, tessen vycházející z Ikkaku rjú). Druhým učitelem zde byl Okiči Nakamura a třetím (od roku 1935) Ičio Oba, který po válce (1948) otevřel vlastní dódžó. Disciplínu, kterou vyučoval, představil jako Takeda rjú. Obův žák Hisaši Nakamura (nar. 1932) začal cvičit pod jeho vedením v roce 1950, stal se jeho učideši a po Obově smrti v roce 1959 i dědicem školy potom, co tuto roli odmítl Kazuo Moritomo. Nakamura vytvořil nový způsob výuky aiki no džucu, který nazval aikidó. V roce 1978 Nakamura zaregistroval svou metodu výuky jako Takeda rjú Nakamura ha.

Šintaidó (nová cesta těla) je dalším z méně známých moderních bojových umění, které vzniklo v Japonsku v druhé polovině 20. století. Jeho tvůrce Hirojuki Aoki (nar. 1936) byl v šedesátých letech studentem Šigera Egamiho (1912 - 1981, karate). Tato zvláštní disciplína údajně vychází z "japonských bojových umění, čínské medicíny, technik buddhistické meditace" a její tvůrce měl být ovlivněn i "západním uměním a křesťanstvím". Metoda byla vytvořena v roce 1965 ve spojení se sdružením Rakutenkai. V osnovách šintaidó je vedle meditace a relaxace i vlastní forma karate (vychází z šotokai), kendžucu a bódžucu, jehož částí je dle veřejně publikovaných materiálů i "obtížnější krátká hůl džó". Šintaidó má být (wikipedia.org) praktickým bojovým uměním, uměleckým vyjádřením, zdravotním cvičením a cestou sebeobjevení a přeměny.

Rád bych ještě stručně zmínil Hakkó rjú, jednu z mladších (1941) škol džúdžucu, jejíž základ vzešel z Daitó rjú a kde je možné džó nalézt. Nejde ale o samostatnou disciplínu úderů či seků s džó (džódžucu), nebo obranu proti takovým útokům. Hůl (i meč) se tu používá spíše jako pomůcka při provádění technik páčení a hodů v henka waza (varianty) vedle kihonu (základ).

Pěnové džó dlouhé 140 cm je jednou ze zbraní systému "Spočan" (Sportovní čanbara, vznikl v roce 1971). Vedle těchto najdeme občas i v dalších japonských bojových uměních (karate, džúdžucu apod.) zmínky o nějaké obraně proti holi (i džó), nebo s její pomocí. Předpokládám, že jde spíše o iniciativu jednotlivců než nějakou širší výuku nebo kodifikovaný systém. Snad se jedná o aplikaci technik nebo obecných principů boje v takových budó. Čas od času také objevím zmínku o džó v okinawských školách budžucu, nicméně i tady platí předchozí poznámka. Patrně neexistuje žádná dochovaná disciplína nebo škola rjúkjú kobudó, používající takový typ hole k boji a spíše jde o novodobé spojení "karatistických" pohybů s touto zbraní, případně o cvičení bódžucu s kratší tyčí.

Namísto doslovu.

V jednom z předchozích dílů série padla informace o spojení Zen Nihon kendó renmei (ZNKR) s klasickým džódó a vytvoření seiteigata. Stejně se k ZNKR o něco dříve "připojily" některé školy iaidó a vznikla podobná sada standardních technik pro iai. Ačkoliv původně ZNKR džódó sloužilo spíše potřebám kendistů (stejně jako ZNKR iai), odvážím se konstatovat, že moderní džódó cvičí v současnosti víc iaidistů. Ti následně pokračují v dalším studiu vlastních forem korjú iai. Jedna z nejrozšířenějších z nich je Musó šinden rjú a tady někdy dochází k zvláštnímu a těžko pochopitelnému omylu, že džódó je součástí osnov právě této školy. Ve skutečnosti tomu tak není (navzdory podobným názvům), přestože existuje mnoho klubů a škol, kde jsou obě disciplíny vyučovány pohromadě.

Na druhou stranu tasení meče (battó), i když není definovanou součástí osnov Šintó musó rjú, je úvodním pohybem mnoha (odhadem jedné třetiny) kat v této tradici. Proto džódisté, zkušení učitelé i začátečníci, poměrně často rozšiřují své znalosti právě cvičením nějaké formy iaidó (nebo iaidžucu). Myslím si tedy, že tato (současná) koexistence obou disciplín prospívá oběma zúčastněným stranám.


Hlavní zdroje jsou tentokát uvedeny v textu.

...

pokračování

Článek je aktualizován.

Autor je vedoucím české skupiny při Evropské federaci džódó.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 6. část
Hůl v dalších starých školách.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 5. část
Páté pokračování seriálu, tentokrát o jiných zbraních.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 3. část
Pokračování serie o japonské holi.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 2. část
Aktualizovaný seriál nejen o japonské holi.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na