Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 8. část | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 8. část

Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 8. část


9. července 2012 | Přečteno: 4196x | Autor: Patrik Orth

V poslední části této série se vrátíme k Šintó musó rjú a k takové formě džódó, jakou tu sami cvičíme. Vedle stručného shrnutí dosavadní činnosti na našem území bych rád čtenářům přiblížil možnosti, jaké mají v případě, že by se této disciplíně rádi věnovali. Připojím další praktické informace a odpovědi na některé otázky, které příležitostně dostávám v dódžó i mimo něj v této souvislosti. Citlivějším čtenářům se omlouvám pro případ, že pro ně tato část textu vyzní jako reklama.

Džódó v České republice - prolog

První ukázka Šintó musó rjú v České republice proběhla v Praze na Folimance už 11. dubna 1992. Pascal Krieger (tehdy šomokuroku, dnes menkjo kaiden) a Laurent Subilia, spolu s několika džódisty z Vídně tuto disciplínu představili vedle paralelně vyučovaných zbraní (tandžó, ken, kusarigama a džutte). Enbu byla součástí první veřejné ukázky aikidó (tehdy relativně jednotné Československé federace aikidó), iaidó, kaligrafie a předchozího semináře základů zbraní (džó a bokken) pro aikidisty, který se konal na SOU v Hrdlořezích. Z ukázky i semináře se dochoval videozáznam a jisté povědomí o Pascalu Kriegerovi, ne tak nějací čeští aktivní džódisté. Dlužno dodat, že za celou akcí stál Mirek Kodym z pražského aikidó dódžó "Kenkyukai", který senseie Kriegera pozval.

Ten znovu navštívil Česko v letech 1993 a 1998. Nejprve tu učil především aikidisty i další budóky základy aikikenu Malcolma Tiki Shewana (hajawaza), potom, na jaře 1998, opět předvedl i Šintó musó rjú v rámci ukázky na 4. slavnosti budó (spolu s Vincentem Zahndem). Systematické cvičení Šintó musó rjú tady neprobíhalo, přestože podle senseiových slov čas od času za ním z Čech někdo přijel na seminář. Dá se předpokládat, že převážná většina z těchto návštěvníků byli aikidisté, kteří měli možnost vidět některé z Kriegerových enbu, nebo výuku přímo v Praze, či ho znali zprostředkovaně od jiných účastníků a z videozáznamů. Další s ním zůstávali v kontaktu kvůli jiným aktivitám, jako je třeba kaligrafie nebo trénink bojových umění v Ženevě v "Shung Do Kwan" dódžó, kde Krieger působí...

Já sám (autor článku) jsem byl jedním z těch, kteří znali jen záznam výše zmíněné ukázky z roku 1992, aniž by se jí přímo zúčastnili. Ačkoliv mě toto cvičení zaujalo už při prvním zhlédnutí (1993), teprve po několika letech, na jaře 2001, jsem si troufl oslovit Pascala Kriegera s dotazem na možnost zúčastnit se nějakého jeho semináře poblíž. Na takový seminář, letní školu Evropské federace džódó (dále FEJ), jsem odjel poprvé v srpnu 2001.

Evropské a mezinárodní semináře

Týdenní letní škola ve Vídni byla mým prvním a poměrně intenzivním setkáním s tradičním džódó. Vzhledem k vysoké kvalitě a úrovni tohoto semináře, otevřenému přístupu učitelů i díky faktu, že tu byly postupně představeny kompletní osnovy školy, jsem se přesvědčil, že právě toto cvičení stojí za moji pozornost a jisté úsilí. Chtěl jsem džódó zkusit cvičit a jako nejlepší možnost se zdálo vytvoření fungující skupiny v rámci našeho již existujícího dódžó.

Tehdy sice nebylo jisté, zda tu bude chtít cvičit někdo další, nicméně je možné od tohoto období mluvit o postupném vytváření české skupiny cvičící Šintó musó rjú džó. V průběhu roku 2001/ 2002 zdaleka nešlo o formální tréninky, spíše jsem se snažil nezapomenout vše, co jsem v Rakousku cvičil. Procvičoval jsem tedy sám (zřídkakdy s dalšími jednotlivými zvědavci) základní techniky a očekával další příležitost posunout se dál.

Nejprve (na jaře 2002) jsem cvičil na semináři s Alainem Robertem (gomokuroku) znovu v Rakousku a potom, v létě 2002 jsem se po jistém váhání vydal na další týdenní letní školu. Ta se konala tentokrát v nizozemském městečku Sevenum za účasti Nišioky senseie. Znovu a naposledy jsem se týdenního cvičení účastnil jako jediný zástupce Česka. A právě po této stáži se konečně začala rýsovat budoucí spolupráce s FEJ a s jejími učiteli. V Nizozemsku jsem oslovil Freda Quanta, jednoho z nejzkušenějších učitelů FEJ, kterého jsem znal už z Vídně. Na podzim 2002 proběhl v České republice první seminář Šintó musó rjú džó pod jeho vedením, po kterém jich až dodnes následovalo dalších dvanáct (Na jaře 2012 se uskutečnil 16. seminář s tímto učitelem. Pozn. aut.) Začala vznikat samostatná česká džódistická skupina při FEJ.

Od ledna 2003 jsem začal pravidelně jezdit také na další zahraniční stáže FEJ s ohledem na své finanční a časové možnosti. Postupně se ke mně přidávali další jednotlivci. Nejdůležitější z takových akcí bývá třídenní lednové kagamibiraki a právě letní cvičení, která jsou pořádána každoročně v jiné zemi. V létě 2003 se konalo 9. gaššuku Mezinárodní federace džó (IJF) ve francouzském Vescu tentokrát se dvěma českými účastníky. Na této mezinárodní škole, která je pořádána jednou za tři roky, se vedle evropských učitelů a Nišioky senseie na výuce podílejí další osobnosti jako Phil Relnick a Quintin Chambers.

O rok později v Itálii (letní škola FEJ Lignano) cvičili už čtyři Češi, v roce 2005 ve Vercorinu jich bylo sedm. Další IJF gaššuku proběhlo v brazilském Belo Horizonte bez české účasti, nicméně zkrácené letní školy 2006 v německém Würzburgu se účastnilo 6 českých džódistů. V roce 2007 byla česká účast zatím nejvyšší hlavně proto, že se Evropská letní škola konala nedaleko Prahy v Kácově a naše skupina tu působila jako pořadatel. Tohoto cvičení se účastnilo 16 českých a nadto tři slovenští džódisté. Na zatím poslední letní týdenní stáži ve španělské Guadarramě v roce 2008 byli tři Češi a stejný počet je přihlášen na 11. IJF gaššuku v japonském Macumotu letos v červenci (Čeští džódisté se účastnili také následujích letnich škol - Maďarsko, Tata r. 2010, Německo, Zinnowitz r. 2011 a chystají se do Švýcarska v létě 2012. Pozn. aut.).

Vedle letních stáží se v průběhu roku stále více českých džódistů pravidelně účastní víkendových seminářů ve Švýcarsku (Ženeva, Salvan, Saillon...), Holandsku (Amsterdam, Groningen, Almere...), Německu (Drážďany, Míšeň a Würzburg), Rakousku (Vídeň), Maďarsku (Budapešť, Szombathely, Györ...) a Itálii (Val di Sole, Soraga, Padova...) i jinde v Evropě. Navíc se čeští džódisté dvakrát vydali na Seirjúkai gaššuku do Japonska (2006 - P. Orth, 2008 - Z. Dvořák). Bez zajímavosti není, že se česká stopa mihla také mezi džódisty v Austrálii (M. Chlopčík) i ve Spojených státech, respektive v Kanadě (Z. Dvořák)...

Semináře v České republice

Jak už bylo řečeno, od podzimu 2002 (říjen) proběhlo na našem území 13 seminářů tradičního džódó s Fredem Quantem. Tyto národní stáže jsme pořádali nejprve v půlročních intervalech, od roku 2008 pak jednou ročně na jaře. Zorganizovali jsme je osmkrát ve Zlíně, čtyřikrát v Praze a jednou v Tachově. (Situace do r. 2009. Doteď dále r. 2010 ve Zlíně, 2011 v Praze, 2012 v Krkonoších. Pozn. aut.) V prvních letech byla účast na těchto stážích poměrně malá (obvykle do 15 účastníků, zpravidla úplných začátečníků), nyní se těchto seminářů stabilně účastní více než 30 stále zkušenějších džódistů a jednou se účast pohybovala kolem 50 osob, což je na poměry FEJ a stáže Šintó musó rjú poměrně vysoké číslo. Dodejme, že se těchto akcí v posledních letech účastnili také zahraniční džódisté především ze střední a východní Evropy.

Na jedné z těchto stáží učil také Pascal Krieger (duben 2007). Ten přijel ještě předtím v roce 2004 na soukromou návštěvu, s níž jsme spojili celodenní intenzivní trénink džódó. A samozřejmě tu byl i v srpnu 2007 na evropském gaššuku v Kácově, kde spolu s ním učila řada dalších evropských instruktorů (Colliard, Ducret, Quant, Dieci, Bruggink, Tache, Creuzet, Galley, Hammel, Söderkvist, Borondo). Soukromě tu v květnu 2007 vyučoval také Paul Maloney z Austrálie (gomokuroku), další z významných osobností a průkopníků mimojaponského džódó. Příležitostně se u nás zastavili i další aktivní džódisté ze zahraničí, různě pokročilí, s nimiž jsme si zacvičili. Každé setkání s těmito učiteli i "řadovými" nadšenými džódisty pro nás představuje příležitost posunout se dál a získat nové zkušenosti.

České (a slovenské) cvičení dnes

Pravidelné cvičení tradičního džódó v České republice probíhalo zpočátku pouze ve zlínském Tenšin dódžó. Nicméně jako vítaný důsledek výše uvedených aktivit tu postupně vznikají další spolupracující skupiny. Dnes se tedy pravidelně cvičí ve Zlíně, další skupina je vytvářena v Tachově a Krnově, pravidelné tréninky probíhají v Praze. Tam se v posledních letech výrazně zvýšila členská základna. Další skupina vznikla v Třinci při místním aikidó dódžó. Nadto působí skupinka džódistů na Slovensku při popradském kendó klubu. Jednotlivci z těchto míst zůstávají ve vzájemném kontaktu, účastní se pravidelných cvičení u nás i v zahraničí a tím rozšiřují své džódistické znalosti a schopnosti. Každá z těchto skupin nebo její jednotliví představitelé pomáhají při společné snaze o šíření džódó v Česku a na Slovensku. Jsou tu pochopitelně i další jednotlivci nezávislí na snahách či aktivitách české větve FEJ. (Uvedený stav je současný. Pokud byste měli o podobné aktivity nebo kontakty na jednotlivé skupiny zájem, kontaktujte autora článku. Pozn. aut.)

Sjednocujícím prvkem jsou pro nás, vedle stáží s Fredem Quantem a dalšími učiteli, pravidelné semináře či intenzivní cvičení, která se konají alespoň jednou měsíčně. Vedle vlastního technického rozvoje a vzájemného porovnání informací mají tyto stáže také druhotný efekt. Jde o další šíření povědomosti o Šintó musó rjú džó v budó komunitě nejen na našem území. Od roku 2003 dodnes jsme uspořádali nebo byli pozváni ke cvičení na místních stážích, víkendových i delších intenzivních cvičeních v těchto obcích: Aš, Brno, Ostrava, Pardubice, Plzeň, Praha, Rakovník, Tachov, Trutnov, Třebíč, Třinec, Zlín a Žďár u Doks. Na Slovensku potom proběhla cvičení v Liptovském Mikuláši, Dolním Smokovci další se uskutečnilo ve Stratené u Popradu. V Košicích proběhne v říjnu 2012 seminář pod vedením Freda Quanta. (Na doporučení Pascala Kriegera fungují česká a slovenská skupina při FEJ prozatím společně, alespoň do doby než se zvýší počet jejich členů a také jejich technická úroveň. Pozn. autora).

Všechna cvičení jsou obvykle otevřená pro začátečníky i studenty jiných bojových umění, kteří tuto možnost využívají. Pochopitelně největší ohlas je u aikidistů, menší zájem je ze strany iaidistů a překvapivě ZNKR džódistů. Plán aktivit, kontakty na vedoucí jednotlivých skupin i zprávy o proběhlých akcích najdou zájemci na www.tenshin.cz/smr. Noví zájemci o poctivé cvičení jsou vítáni...

Na závěr bych rád přidal některé praktické informace související s cvičením tradičního džódó. Snad budou tyto informace nejen praktické, ale také zajímavé.

Zbraně

Každý, kdo cvičí nebo by v budoucnu chtěl cvičit Šintó musó rjú džó, potřebuje pro začátek alespoň džó. Tedy nezbytná je rovná hůl z tvrdého dřeva s délkou 128 a průměrem (nejčastěji) 2,4 centimetru. Připomeňme, že se v případě naší rjhúha délka hole se nemění v závislosti na výšce nebo jiných proporcích džódisty. Ke cvičení je téměř od začátku potřeba i bokken, dřevěný meč standardního tvaru a rozměrů (asi 102 cm dlouhý) se záštitou (cuba). Čtvrtá kata v pořadí osnov školy se cvičí s krátkým mečem (kodači, cca 55 cm), takže od této techniky je třeba počítat i s kratším z dvojice mečů. Zbraně by měly být nepoškozené a pokud možno neopravované... Ostatní zbraně z přidružených disciplín (kusarigama, džutte...) nejsou v prvních několika letech třeba. Cvičení s nimi je vyústěním předchozí praxe a je podmíněno zvládnutím kompletních osnov džódó.

Oblečení

Šintó musó rjú džó, podobně jako třeba současné kendó nebo mnohé staré šermířské školy, používá nejčastěji tmavě modré (indigo) případně černé oblečení (keikogi nebo dógi). Jde o jednoduchý bavlněný kabátek (uwagi) a kalhotovou sukni (hakama). Kromě spodního prádla (není pravidlem) a pásu (obi) se žádné další oblečení obvykle nenosí bez ohledu na počasí a klimatické podmínky. Ženy mají pod kabátkem samozřejmě triko podobně jako v jiných bojových uměních. Barva oblečení, znovu krom pásu, zůstává stejná u začátečníků i pokročilých, ačkoliv je možné příležitostně vidět velmi zkušené učitele v bílém oblečení. Nevím ale o žádném pravidle určujícím úroveň pro tuto odlišnost, zde se tedy bude spíše jednat o slavnostní oblečení u nějaké významnější události (enbu, výroční cvičení apod.). Obi se používá spíše delší a širší, podobně jako při cvičení iaidó nebo dalších klasických škol. Mudanša nosí pás bílý, júdanša černý. Krieger uvádí (Jodō la voie du baton/ the Way of the stick) také barvu červenou nebo nachovou pro nejvýše postavené učitele, v praxi jsem se s tímto nikdy nesetkal.

Systém zkoušek a stupňů

Pozorný čtenář postřehl, že se v textu této i v předchozích kapitolách objevují málo jasné názvy "technických stupňů" a zároveň zde byly zmíněny dobře známé stupně dan. Jak je to tedy se systémem stupňů v Šintó musó rjú. Tradiční stupně - svitky, jsou předávány v této škole stejně jako v minulosti a podobně jako v jiných klasických školách (kobudó). Podle Draegera (přepis jeho přednášky Ranking System in Modern Japanese Martial Arts, 1976) byla klasická metoda udělování těchto svitků výsadou třídy válečníků, oproti novodobému systému černých pásů (kjú - dan), který byl produktem lidové třídy. Připomíná společenské postavení Džigora Kana, který byl sice majetným, ale přesto prostým občanem s přihlédnutím k jeho původu. Právě Kanó byl tím, kdo na konci 19. století zavedl systém kjú (třída) a dan (stupeň) v Kodókanu a odtud ho převzali představitelé dalších moderních disciplín.

Klasická bojová umění systém černého pásu neužívala, ale k rozlišení pozice či společenského postavení v těchto disciplínách měla systém menkjo. Představitel klasické školy obdržel menkjo a byl evidován v listinách makimono nebo denšó a to bylo potvrzením jeho současné úrovně. Existovaly různé stupně či počty těchto stupňů a bylo jich zpravidla méně než v systému kjú - dan. Menkjo systém je celistvý, obvykle se pohybuje v rozpětí tří až pěti úrovní, ačkoliv podle Draegera existuje škola s pouhými dvěma nebo naopak devíti takovými stupni. V budoucnu bych rád napsal podrobnější práci o menkjo systému, pro teď snad jen některé základní informace o obsahu takových stupňů.

V jednotlivých svitcích (mokuroku - doslova soupis nebo souhrn) je popsána linie školy, některé její zásady a hlavně výčet technik, které jedinec ovládl a smí vyučovat. Svitek musí obsahovat podpis a otisk osoby, která ho vydává a pochopitelně i jméno osoby, která ho obdržela. Svitky jsou psány předepsaným způsobem a správnými znaky, přičemž názvy technik mohou být popsány obrazně nebo básnicky, za použití neobvyklých znaků, místních výrazů či s idiomy roztroušenými v textu. Podle informací wikipedie.org mohou být části mokuroku často klamné, obsahující nesmyslné znaky a vyjádření vědomě směřující k zastření skutečného významu těchto částí. To má sloužit k ochránění tajemství školy před osobami mimo ni.

Konkrétně Šintó musó rjú má právě tři až pět stupňů podle toho, jak je chceme počítat. Všechny si tu rámcově popíšeme. Prvním z nich je oku-iri nebo oku-iri šo, doslova vstup dovnitř nebo i vstoupení k tajemství. Patrně nejde o stupeň v pravém slova smyslu, je to spíše jakási písemná úmluva mezi učitelem a žákem, doklad, že jeden přijímá druhého. Podle ústního výkladu Pascala Kriegera je součástí oku-iri v Šintó musó rjú vzájemný slib učitele, že bude vést žáka osnovami školy, zatímco žák slibuje dodržování a následování godžó, pěti podmínek dobrého bojovníka (člověka), kterými jsou lidskost, spravedlnost, úcta, vzdělanost, důvěra. Draeger popisuje, že minimem k získání tohoto byly čtyři roky tréninku přímo pod vedením hlavního představitele školy, přičemž v některých tradicích je doba dvojnásobná. Dodejme, že v Evropě minimální doba není definovaná a obvykle bývá podstatně delší.

Následuje stupeň šomokuroku (první soupis nebo začátek) a gomokuroku (pozdější soupis). Zatímco první z těchto mokuroku podle Draegera vyžaduje osm až patnáct let tréninku, druhý z nich předpokládá alespoň sedmnáct let pravidelného cvičení. Právě v těchto svitcích je vypsána linie školy, v případě Šintó musó rjú od nejbližšího učitele k tvůrci rjú a dále k jeho učiteli a jeho linii. V našem případě tedy až k zakladateli Katori šintó rjú. Netřeba dodávat, že v našich podmínkách je získání takové úrovně znovu otázkou delšího času. Teprve po nich může přijít na řadu menkjo, doslova licence (alespoň 17 - 25 let cvičení), v němž jsou v případě naší tradice uvedeny techniky hiden gokui. Předpokládá se, že držitel tohoto stupně bude oprávněným učitelem, oproti předchozímu stavu, kdy byl pouhým asistentem. Teprve po ústním předání každé z pěti technik hiden gokui a následném potvrzení této skutečnosti v licenci má jedinec, nyní držitel stupně menkjo kaiden (licence úplného předání), právo vyučovat bez omezení a dál udělovat licence nebo stupně. V případě menkjo kaiden mluvíme alespoň o třiceti letech cvičení.

Tradiční stupně nejsou udělovány na základě zkoušek, ale jako vyústění dlouhodobého studia a kontaktu učitele s jeho žákem. Podle Kriegerova vysvětlení byl Takadži Šimizu dlouhou dobu jediným učitelem, který uděloval tyto stupně nejaponským žákům. Po Šimizově smrti bylo velmi obtížné, ne-li nemožné získat tyto stupně pro studenty žijící mimo Japonsko. Zřejmě i proto byl v rámci Mezinárodní a Evropské federace džódó zaveden systém stupňů kjú a dan. Ty jsou udělovány na základě zkoušek pořádaných národními organizacemi nebo regionálními skupinami. V technických komisích zasedají učitelé s licencemi šoden, čúden a kuden, které poskytuje právě Mezinárodní federace džódó. Dodejme, že tento systém v FEJ existuje i dnes v době, kdy je Pascal Krieger držitelem menkjo kaiden (od roku 1998) a může sám udělovat tradiční stupně svým vlastním žákům. Obvyklý postup je, že jedinec skládá zkoušky až do 3. nebo 4. danu a teprve potom může obdržet tradiční stupně ve shora uvedeném pořadí. Od tohoto momentu další zkoušky na vyšší stupně dan neskládá.

Podobný postup najdeme i u dalších učitelů džódó a jejich organizací. Například v džódó asociaci Ičitara Kurody postupoval žák do 5. danu vedle nebo před systémem menkjo. Nihon džódókai Kaminody senseie vedle menkjo systému používá tři další úrovně a podúrovně stupňů v návaznosti na osnovy školy. Poslední z našeho výčtu je ZNKR džódó, kde existuje kjú - dan systém, vedle učitelských licencí renši, kjóši a hanši. Dodejme, že požadavky na stupně kjú a dan v korjú džó a ZNKR džódó jsou zásadně odlišné, proto ani stupně v obou nejsou zástupné.

Literatura a video

Velmi často se mě především začátečníci ptají na dostupnou literaturu ve smyslu technických manuálů a příruček. Rádi by si ulehčili studium s pomocí nějakých kvalitních učebnic. Ve skutečnosti je jen omezené množství dostupné literatury, která by poskytla přehled technik nebo spíš jejich popis. Myslím tedy, že čtenáře a začátečníky zklamu. Kromě japonštiny (a i v tomto případě je výběr nepatrný) vyšla pouze jediná taková kniha v roce 1989 z pera Pascala Kriegera. Jde o mnohokrát citovanou Jodō la voie du baton/ the Way of the stick, která je ale už několik let vyprodaná. Technická část této dvojjazyčné knihy zobrazuje kompletní techniky kihon a první tři sady kat, tak jak je sensei vyučoval předtím, než začal cvičit jako přímý žák Cunea Nišioky.

Vrátíme-li se k japonštině, mezi sběratelskými kousky najdeme Džódó kjóhan Kaminody a Nakaniši senseie z roku 1976, který obsahuje zobrazení všech technik v osnovách od omote waza po okuden. Cena tohoto skvostu se pohybuje od 250 do 650 USD, přičemž levnější z nich je nové vydání, zatímco dražší bývají jednotlivé kusy z druhé nebo i další ruky. Cunemori Kaminoda je vedle série o fuzoku rjúha (přidružených školách) také autorem Džódó njúmon, která se věnuje pouze ZNKR džódó katám. Práce na podobné téma (ZNKR džó) vydali také senseiové Hiroi, Joneno a Macui. Celojaponská federace kendó průběžně vydává a poskytuje technický manuál, popis technik a kat své verze džódó, který je ale bez fotografií nebo kreseb.

Už jsem dříve naznačil, že existují i video manuály na VHS nebo DVD, které se touto tematikou zabývají. Nejzajímavější pro naše cvičení je zcela jistě videokazeta Kihon Cunea Nišioky a také nově vydané DVD Moments in the Dojo - Omote waza, ačkoliv druhý z jmenovaných záznamů není technickým manuálem v pravém slova smyslu. Velmi aktivní při tvorbě takových záznamů je sensei Macui, žák Otofudži senseie. A také ZNKR vydala svůj přehled opět na téma seiteigata. Všechny tyto materiály jsou pro každého dostupné prostřednictvím internetu i zasilatelských služeb. Jejich kvalita je nesporná, myslím ale, že sebelepší příručka či návod, ať už tištěný nebo obrazový, nedokáže nahradit přímý kontakt s dobrým učitelem...

Nezbývá tedy, než se kvůli studování vydat do dódžó. Přeji všem, kdo to v budoucnu zkusí, hodně štěstí a trpělivosti.

Přílohy:

FEJ - Fédération Européenne de Jodo

Evropská federace džódó vznikla v Ženevě 13. ledna 1990 jako nástupnická organizace Helvetské asociace džódó (vytvořena v roce 1979). Organizace je nezisková, je nejvyšší autoritou studia a cvičení Šintó musó rjú džódó v Evropě, při jehož rozvoji asistuje národním organizacím a regionálním skupinám. Mezi své cíle řadí "zavedení a udržení skutečnosti, že Šintó musó rjú džódó je japonskou tradiční a klasickou disciplínou, (...) bez divadelních nebo sportovních interpretací jakéhokoliv druhu, které by byly předmětem veřejné zábavy anebo soutěží (šiai) a šampionátů (taikai), a tedy organizování a propagaci Šintó musó rjú džódó podle klasické kulturní tradice, aby byly chráněny jeho skutečné hodnoty".

Vedle administrativního vedení (volený prezident, viceprezident, atd.) tu působí technická komise s Pascalem Kriegerem v čele. Organizace pořádá zkoušky a semináře, přičemž úzce spolupracuje s Mezinárodní federací džódó a od roku 1994 se senseiem Nišiokou. Dódžó a skupiny má v těchto zemích - Švýcarsko, Francie (včetně Réunionu), Nizozemsko, Švédsko, Rakousko, Německo, Itálie, Česká (a Slovenská) republika, Maďarsko, Španělsko, skupiny vznikají také v Řecku, na Ukrajině a Anglii. Bez zajímavosti není, že se k FEJ hlásí také kanadské Renšinkan dódžó v Quebecku.

Zen nihon kendó renmei džódó v České republice

Od roku 1995 se na našem území cvičí ZNKR džódó. "Moderní" forma tohoto klasického bojového umění je tu vyučována v rámci světového sdružení "Shinbukan dojo" a pod technickým dohledem České federace kendó (ČFK). Oddíly jsou v následujících městech - Plzeň, Praha a Vyškov. Vedoucí a členové těchto dódžó cvičí pod vedením pana Victora Cooka, který je vedle dalších stupňů držitelem 5. danu džódó. Pan Cook je žákem senseie Šizufumi Išida (8. dan, kjóši) a do roku 2002 tu vedl několik seminářů ZNKR džódó a iaidó. V současnosti v ČR učí jen na seminářích iaidó, zatímco jeho čeští žáci (Michal Kolísek a Pavel Balvín, oba 3. dan ZNKR džódó) pořádají alespoň jednou ročně vlastní džódistické stáže v rámci dlouhodobé přípravy na zkoušky a soutěže.

Podrobnější informace o ZNKR džódó u nás najdete na webu ČFK www.czech-kendo.cz nebo české pobočky Šinbukanu na www.shinbukan.cz.

konec

Hlavní zdroje:

Pascal Krieger
» JODO, La voie du baton/ The way of the stick

Evropská federace džódó (http://www.fej.ch)

Článek je aktualizován.

Autor je vedoucím české skupiny při Evropské federaci džódó.
Copyright © 2011 - 2018 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 7. část
Předposlední část seriálu, tentokrát o novodobých bojových uměních.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 5. část
Páté pokračování seriálu, tentokrát o jiných zbraních.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 3. část
Pokračování serie o japonské holi.
Džó, džódžucu i džódó a nejen to... 2. část
Aktualizovaný seriál nejen o japonské holi.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na