Evropský šerm a japonské Kendó | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Evropský šerm a japonské Kendó


22. července 2012 | Přečteno: 6450x | Autor: Tomáš Berger

V čem jsou tyto styly podobné a v čem jsou jiné? Je nějaký v něčem lepší, nebo na kulturních rozdílech nezáleží? Co nám může šerm nebo Kendó dát v dnešní době, kdy již s meči nebojujeme? Na následujících několika řádcích se pokusím o nelehký úkol - srovnat tyto dva systémy co do způsoby výuky, historie, pravidel, etiky a filosofie a dalších věcí. Vycházím především z osobních zkušeností s těmito styly. Předem upozorňuji, že článek je zaměřen na moderní formy obou "šermů" - tedy západní sportovní šerm, jaký můžeme vidět třeba na Olympiádě, a japonské Kendó. Neřeším zde šerm historický ani scénický, stejně tak staré japonské školy (korjú)

Historie - Evropa

V Evropě, střední Asii a přilehlých oblastech první meče vznikaly v době bronzové, tedy velmi zhruba kolem 2300 př.n.l., přestože některé prameny jako meče chápou již měděné zbraně z období 3500 - 3000 př.n.l. (Mezopotámie). V době zhruba 1500 - 500 př.n.l. byly bronzové meče postupně nahrazeny železnými (masově tak činili především Asyřané). První záznamy o šermu pocházejí ze starověkého Egypta - zde docházelo k prvním šermířským soubojům, kde nebylo účelem zabíjení, ale výcvik a také zápas s omezeným rizikem zranění. Vývoj šermu pokračoval řeckým a římským šermem a dále evropským středověkem. Z těchto období se dochovaly různé materiály o zbraních, technikách, výuce atd. Zajímavá je především kasta evropských rytířů, u kterých se nošení a umění použití mečů považovalo za znak jejich společenského postavení (což má jasnou paralelu s japonskými samuraji). V tomto období se šerm vyvíjel a měnil, za což se vděčí především nástupu palných zbraní a novým metodám výroby chladných zbraní. Z tohoto období a dále z éry renesance a dalších období známe významné evropské školy šermu - německá, italská, francouzská a španělská. Také z tohoto období známe slavné šermíře a mistry, jako byl například Capo Ferro.

Moderní šerm má původ v italské a francouzské škole a v druhu meče, který vzniknul v 16. století - rapíru, který později vyvinul do kratšího kordu. Ten se stal populárním v 18. století (Francie). Kord je zbraň primárně bodná a v průběhu jeho vývoje docházelo k omezování jeho sekacích vlastností. Cvičná zbraň, používaná pro trénink i souboje se nazývala fleret (Le fleuret - termíny kord, rapír a fleret se však často v literatuře zaměňují, konkrétní typ zbraně je potřeba identifikovat nejen názvem, ale i obdobím nebo regionem. V našich končinách byl populární termin končiř). Tato zbraň se používala především při soubojích, které daly základ modernímu šermu.

V 19. století éra soubojů postupně končí a zájem o šerm klesá, přesto se šerm zachovává ve formě představení pro veřejnost a jako předchůdce dnešní sportovní podoby. Také se vyvíjejí ochranné pomůcky (šermířská maska, vesta, bezpečnější zbraň) - rozvíjí se takový druh soubojů, kde není cílem zabití, nebo zranění protivníka, ale pouze vítězství duelu, přesto se dbá na reálnou simulaci souboje skutečnou zbraní. Souběžně s kordem se také vyvíjel šerm šavlí - původně jezdecká zbraň, která k nám přišla z blízkého východu a východní Evropy. Tato sečná zbraň je v Evropě spjatá především s armádou a námořnictvem (šavle se běžně nosily až do 1. světové války, postupně se však přesouvaly k ceremoniálním účelům), její soubojová varianta dala za vznik specifické technice. U obou druhů zbraní se vyvinul se systém šermířské soutěže a hodnocení zásahů rozhodčími.

Šerm jako moderní sport se poprvé masově a celosvětově proslavil na prvních olympijských hrách v roce 1896, kde se soutěžilo ve třech kategoriích, které jsou do dnes platné: kord, fleret a šavle. 20. století do evropského šermu přidalo elektrickou aparaturu pro hodnocení zásahů (poprvé na Olympiádě v roce 1936 u kordu, 1956 u fleretu a 1988 u šavle) a podstatně omezilo roli rozhodčích. Také se začaly pořádat soutěže pro ženy ve všech zbraních (nejnověji v šavli).

Historie - Japonsko

Jak to bylo v Japonsku? První meče přišly do Japonska z Číny, narozdíl od pozdějších byly rovné a s ostřím na obou stranách čepele. Dnes nejznámější japonský meč katana má své kořeny v období Nara kolem 8. století n.l., kdy docházelo k odklonu od výroby mečů v čínském stylu a vznikala unikátní technika výroby japonského meče, začátek používání japonského meče katana je uváděn 15. století. Je lehce zakřivený, má ostří na jedné straně čepele a používá se především k sekání (různá období přinesla odlišnosti v konstrukci). Z této doby také pochází první informace o systematickém výcviku v bojovém umění dnes známém jako Kendžucu (doslova "umění meče"). Od 5. století se jak pro boj tak i pro výcvik používá dřevěný meč bokutó/ bokken. První známé školy Kendžucu, co se dodnes zachovaly, pocházejí ze 14. až 15. století, z těch nejstarších je dnes asi nejznámější škola Tenšin Šóden Katori Šintó Rjú.

Umění ovládat meč bylo až do konce do reforem Meidži v 19. století přístupné pouze pro kastu samurajů. Podobně jako rozvoj rytířství umožnily středověké křižácké výpravy na střední východ i rozvoj samurajů a jejich bojového umění přineslo období vnitřních válek trvající téměř nepřetržitě až do začátku 17. století. Umění ovládat meč bylo jednou ze ctností samurajského stavu i podmínek přežití. Jeden z tradičních způsobů výuky je i cvičení kata, tedy předem daných sestav pro určité situace a určité techniky. Z éry občanských válek a následného období relativního míru pochází rozvoj škol a stylů, z nichž se mnohé zachovaly dodnes - Profesor Sakai uvádí tři hlavní směry: směr "Šintó" (kromě již zmíněné TŠKŠR též Kašima Šintó Rjú), směr "Jagjú" (např. Jagjú Šinkage Rjú). Další známý směr Kendžucu je "Ittó", (např. Ono ha Ittó rjú), v němž má kořeny právě dnešní Kendó. Známí jsou také různí mistři meče, jako byli Mijamoto Musaši (celosvětově známý autor Knihy pěti kruhů), Cukahara Bokuden a další.

Po ukončení konfliktů v 17.století se rozvíjí a šíří souboje mezi samuraji bez použití ostrých zbraní, podobně jako v Evropě, za účelem konfrontace technik a stylů, ale také k výcviku. Kromě skutečných ostrých mečů se nejčastěji se používaly dřevěné meče bokutó, nebo bambusové tyče nebo podobné pomůcky. Protože nácvik boje s bokeny byl poměrně nebezpečný, velká část výcviku ležela v kata - souboje s předem daným scénářem a rolemi a technikami. Jak přestalo období válek a ubývalo soubojů, cítili někteří mistři, že samotné cvičení kata nestačí, protože může ztrácet na realismu a začali tak šířit nový způsob tréninku, který by cvičení kata doplnil. Koncem 18. století se začaly používat sofistikované ochranné pomůcky, jako je bezpečnější meč šinaj z bambusu. Starší verze se nazývá fukurošinaj, jde v podstatě o bambusovou tyč v koženém obalu, později vzniknul šinaj složený z bambusových štěpin, které drží pohromadě kožené součástky a ochranná výstroj bógu a to jak pro účely výcviku, tak i pro účely soubojů. Bylo tak možné zasahovat soupeře plnout silou, aniž by došlo ke zranění.

Po reformách Meidži koncem 19.století je kasta samurajů zrušena a je zakázáno nosit meče na veřejnosti. Končí tím zlatá éra starého Kendžucu, přestože se spousta tradičních škol zachovala dodnes a nadále pokračují v činnosti a přenosu z generace na generaci.

Začátkem 20. století se začal používat výraz pro nové, transformované bojové umění - Kendó, tedy cesta meče. Kendó vzniklo jako syntéza z několika starých škol. V Kendó jde především o výchovu člověka a rozvoj jeho psychické stránky a morálky. Kendó se zavedlo do základních a středních škol jako povinný předmět a postupně se v Japonsku stává opravdu masovou záležitostí. Zároveň se podobně jako v evropském šermu dochází k odklonům od ideje reálné simulace souboje se skutečnými meči (nikoliv však k zásadnímu nebo snad i úplnému opuštění této ideje). Kromě cvičení se šinajem se i nadále provozují kata, která jsou unifikována a vybrána z kata starých škol. Jedním z důvodů pokračování v tradici cvičení kata je, aby nedošlo odloučení technik s cvičnou zbraní a výstrojí od techniky s reálnou zbraní.

Po druhé světové válce bylo období, kdy bylo Kendó, podobně jako jiná bojová umění v Japonsku zakázáno, protože bylo spojováno s podněcováním nacionalismu a šovinismu v militaristickém Japonsku před a během druhé světové války. Již začátkem padesátých let však vzniká Celojaponská federace Kendó. Kendó si v druhé polovině dvacátého století získává obrovskou popularitu i mimo Japonsko. V roce 1970 je založena Mezinárodní federace Kendó a je pořádáno první mistrovství světa (to se od té doby koná každé tři roky a je nejprestižnějším turnajem v Kendó). Po druhé světové válce se Kendó začaly ve velké míře věnovat i ženy, jejichž zastoupení neustále narůstá.

Způsob výuky

Toto lze srovnávat dost obtížně, protože v obou stylech existují samozřejmě různé metody, závislé na zemi, klubu, konkrétním trenéru/mistrovi atd. Tedy pouze stručně.

Obecně platí, že výuka ve sportovním šermu i Kendó je možná až překvapivě podobná. Začátečníci nejprve začnou trénovat techniku nohou, základní postoje a kroky. Poté pokračují nácvikem technik ve dvojici a po zvládnutí základních dovedností pak přejdou na volný zápas. Vrcholná forma je pak vlastní souboj s počítáním bodů. Podle tohoto schématu obvykle probíhá běžný trénink jak v Kendó, tak i ve sportovním šermu. Společným prvkem v obou disciplínách je dril, tedy neustálé opakování a zdokonalování již dříve naučeného.

Šerm obnáší tři různé disciplíny s odlišnými zbraněmi a pravidly - kord, fleret a šavle. Každá z nich má odlišnou techniku, systém hodnocení zásahů a pravidla soutěže. Narozdíl od minulosti se dnešní šermíři již obvykle specializují pouze na jednu zbraň. Podobně jako v Kendó se ale pořádají soutěže v různých věkových kategoriích, soutěže pro jednotlivce i družstva a také oddělené turnaje pro muže a ženy. V Kendó se ještě navíc někdy tvoří oddělené kategorie pro různé technické stupně (rúzně pokročilé). Šerm se také již delší dobu provozuje ve verzi pro zdravotně postižené a tento šerm můžeme vidět třeba na paralympijských hrách. Se šermem kordem se také setkáme v moderním pětiboji.

Narozdíl od šermu se však v Kendó provozují ještě kata. V těch se používají techniky ve své elementární, původní bojové formě, nezkreslené použítím cvičných zbraní a výstroje. Kata je také duševní cvičení, mentální trénink. V Kendó se také narozdíl od sportovního šermu používá systém zkoušek a stupňů - existuje šest kjů - tedy žákovských stupňů a osm danů - mistrovských stupňů. Kromě toho se ještě udělují zvláštní tituly pro učitele - renši, kjóši a hanši.

Moderní formy zápasu - šerm

Pokud srovnáme soutěž v Kendó a ve sportovním šermu, na první pohled uvidíme, že šerm je daleko více ovlivněn technickým pokrokem. Úkolem závodníků je získat určitý počet bodů (obvykle 5 v zápasu ve skupině a 15 v zápase v eliminaci, na jeden bod se soutěží při zápase kordem v moderním pětiboji). Šermuje na tzv. planši, což obdelníkový "koberec" o hranách 1,5 - 2 m na šířku a 14 m na délku z vodivého materiálu, aby se zásahy do podlahy mylně nezobrazovaly jako platné. V šermu body počítá elektrická aparatura. Ve fleretu a kordu (bodných zbraních) je na hrotu zbraně umístěn aret ( jakýsi "knoflík"), který se při dostatečně silném zásahu sepne a při kontaku na platném povrchu soupeřova těla vyvolá příslušnou signalizaci na aparatuře. U šavle (sečné i bodné zbraně) je princip jiný (spojuje se obvod procházející čepelí šavle a soupeřovou vestou a maskou), ale signalizace obdobná. Rozhodčí tak přímo nehodnotí kvalitu a platnost zásahu. Pouze utkání řídí, tzn. uděluje napomenutí (žluté a červené karty - napomenutí a trestný zásah, případně černé karty - diskvalifikace), podle pravidel zápas přerušuje a obnovuje a podobně. V šermu se trestá např. narážení, vyšlapávání z planše zadní stranou, používání neozbrojené ruky atd. Ve fleretu a šavli při současném zásahu obou soupeřů přiděluje bod tomu, kdo začal s útokem jako první (tzv. právo útoku - v kordu se u současného zásahu přidělí bod oběma závodníkům). Tedy ve fleretu a šavli rozhodčí musí při některých situacích rozkrýt sled akcí, řešit kdo začal s útokem a jestli protiútok následoval po obraně apod. K tomuto může na větších soutěžích použit videozáznam.

Moderní formy zápasu - Kendó

Soutěžní zápas Kendó se podobá spíše sportovnímu šermu, jak vypadal začátkem 20.století, než přišla elektrická aparatura. Zápas se nazývá šiai, soutěží se v šiai-džó, což je čtverec nebo obdélník o hraně dlouhé 9 - 11 metrů na dřevěné, nebo podobné podlaze. Kendisté narozdíl od šermířů bojují naboso. K zásahu na celkem šest platných ploch na hlavě, trupu, předloktích a hrudníku se používají seky a body provedené čepelí šinaje. Zápas vyhraje závodník, který získá dva body, nebo po uplynutí časového limitu (obvykle pět minut) vede o jeden bod. Při nerozhodném stavu se buď prodlužuje, nebo se vyhlašuje remíza (např. u zápasů v základních skupinách). V Kendó jsou tři rozhodčí, kteří spolu komunikují prostřednictví signálů praporky. Aby byl zásah uznán jako platný, musí jej uznat alespoň dva rozhodčí. Narozdíl od šermu nestačí pouhý zásah zbraní na příslušné místo, je třeba aby byl proveden správnou silou, částí šinaje (dobře natočeným ostřím a poslední třetinou čepele), na správnou zásahovou plochu, s vysokým nasazením a zanšinem, což je psychický a fyzický stav bdělosti, nebo ostražitosti především s situaci bezprostředně po zásahu. Rozhodčí uděluje napomenutí (hansoku) za přestupky, jako jsou například vyšlapnutí ven ze zápasiště, uchopení šinaje rukou, upuštění šinaje na zem a další. Dvě hansoku znamenají bod pro soupeře.

Je zřejmé, že Kendó klade větší nároky na rozhodčí, než je tomu u šermu. Je zde nutné, aby byl naprosto objektivní, i pouhá oblíbenost určitého stylu boje zde může zvýhodnit jednoho ze závodníků. V šermu je zase mnohem náročnější kontrola šermířovy výzbroje a výstroje, která je poměrně komplikovaná aby zde nedocházelo k poruchám, či dokonce k úmyslným podvodům.

Srovnání

V obou stylech se projevil určitý odklon od reálné simulace souboje skutečnými zbraněmi, se zbraněmi sportovního šermu i šinajem v Kendó se občas provádějí techniky způosbem, které by se zbraněmi "ostrými" tímto způsobem provést efektivně nešly. V obou případech jsou zbraně mnohem lehčí a mají i lehce odlišný tvar, technika jejich použití je dnes už v některých případech jiná, než tomu bylo v minulosti, kdy se hlavním účelem bylo simulovat souboj skutečnou, tedy ostrou zbraní za účelem výcviku. V Kendó se podle mého názoru projevuje japonský přístup (toto je velké zobecnění, neplatí rozhodně pro všechny školy japonského šermu) k souboji mečem, kde se akcentuje útok provedený s plným nasazením, a svým postojem a pohyby balancuje útok a obranu. Proto se v moderním Kendó soutěží pouze o dva body a hodnotí se jen perfektně provedený zásah na místo, které by způsobilo smrt nebo vyřazení z boje. Evropský šerm má (podle mého názoru) spíše tendenci akcentovat vlastní přežítí a obranu, což je dáno například postojem, kdy šermíř stojí ke svému soupeři bokem a ve větší vzdálenosti, tak aby skýtal co nejmenší cíl. Ve sportovním šermu se útoky často provádějí i na místa, která by soupeře v reálnem boji pouze zranila a třeba ho ani okamžitě nevyřadila z boje. Co je v Kendó jiné než v šermu je snaha o zachování spojení kontaktního cvičení s cvičnou zbraní a výstrojí s bojem s reálnou zbraní, a to především praktikováním kata s dřevěnými bokeny nebo pravými meči. Nic obdobného v evropském sportovním šermu není.

Etika, morálka a to ostatní...

Toto asi bude dost kontroverzní část. Kendó i šerm vycházejí z tradičních morálních hodnot. V šermu to jsou ideály rytířství, čest, odvaha, poctivost a fair play. Kendó má kořeny v samurajském kodexu bušidó. Dnešní Kendisté jsou vedeni k hodnotám jako je respekt, poctivost, trpělivost a silný duch (vůle, odvaha). Podle mého názoru a mých zkušeností se evropský šerm se během staletí narozdíl od Kendó poněkud odklonil od tradičních hodnot a často v touze po vítězství jsou tyto hodnoty pošlapávány. Zkrátka šerm je moderní sport se všemi nešvary, které se objevují u jiných sportů. Často se veškerá etiketa sestává z ledabylého mávnutí zbraní místo pozdravu. Běžné je, že po vyhraném zápasu vítěz vše odhodí a začne jásat a poražený někde kleje v ústraní, místo aby si poděkovali za zápas, stejně jako diskuze a hádky s rozhodčími, nebo nějaké jiné nevhodné projevy. Na Olympiádě jsme viděli i šarvátky mezi závodníky, které musela řešit policie, že se soupeři ani nepozdraví, nebo si ani nepodají ruce po zápase, podvody s vybavením, doping a podobné věci, které by ještě na začátku dvacátého století byly zcela nepředstavitelné nebo jen velmi ojedinělé. V Kendó se velmi přísně dbá na etiketu, soupeři se vždy před i po utkání pozdraví (Kendó vždy končí i začíná rei , tedy pozdravem, projevem respektu). Velmi zřídka uvidíme nějaký přestupek proti správnému chování, závodníci se vzájemně respektují a chovají se k sobě slušně, to se týká jak akcí na špičkové mezinárodní úrovni i těch malých lokálních. Tradiční hodnoty jsou s člověkem svázány a ten by se měl tak chovat i mimo dódžó ve svém běžném životě. Nerad bych odsoudil šerm jako takový, spíše bych to uzavřel tím, že nešvary a nevhodné chování jsou u šermu mnohem běžnější než je tomu v Kendó, přestože samozřejmě většina šermířů vyznává čestný a férový boj a správné a slušné chování.

Závěr

Srovnáme-li historii a vývoj, je možné konstatovat, že evropský šerm je asi rozmanitější a proměnlivější. Existovala v něm celá řada různých druhů zbraní (mečů a podobných zbraní), technik a stylů, které vznikaly, transformovaly se i zanikaly, pod vlivem technického i civilizačního pokroku. Kendó (Kendžucu) se měnilo spíše méně, zbraně zůstávaly velmi dlouhou dobu (několik století) velmi podobné (samozřejmě i japonský meč se vyvíjel, ale určitě ne tolik pestře, jako meče evropské). Existovala a dodnes existuje samozřejmě celá škála škol s velmi různými styly, ale obecně bych řekl, že japonský šerm byl a dodnes je spíše konzervativní, kdežto evropský šerm byl a je spíše inventivní. Je to jen můj subjektivní názor, založený na mých subjektivních zkušenostech, prvky konzervatismu i invence samozřejmě naleznete v obojím.

Hlavní rozdíly mezi těmito dvěma styly, bych spatřoval v následujícím: Kendó je podle mého názoru především bojovým uměním, spíše než sportem (i když bych souhlasil, že se tak nějak blíží hranici obou pojmů). Jsou v něm sice zastoupeny sportovní aspekty (soutěže, snaha o zvyšování výkonnosti apod.), Kendó ale zůstává především tradiční záležitostí, kde soutěžení slouží spíše k výchově člověka a zlepšování jeho dovedností a znalostí prostřednictvím konfrontace, spíše než pro vítězství, slávu a sportovní úspěchy. Hlavní motivací je rozvíjet lidské schopnosti a vychovávat "dobrého člověka" v duchu filosofie budó. V tom je podle mého názoru hlavní odlišnost od sportovního šermu, kde je jako u jiných sportů hlavní snaha a motivace být úspěšným na soutěžním poli.

Dalším rozdílem je podle mého názoru to, že cvičení Kendó je rozvržené na celý lidský život od mládí až do třeba i velmi vysokého věku a v každé jeho fázi studium obnáší nové prvky a ideje. Tato myšlenka celoživotního studia a zdokonalování a zefektivňovaní myslím ve sportovním šermu také chybí (nebo rozhodně není tak běžná a praktikovaná jako v Kendó) - zde, podobně jako v jiných sportech zde i šermíři s nástupem vyššího věku ukončením soutěžení spíše prostě skončí, nebo přejdou na rekreační režim nebo začnou působit jako trenéři se snahou předat zkušenosti dál (ale už ne s hlavní motivací rozvíjet sám sebe dále).

Oba styly v sobě mají velmi dlouhou tradici a jsou velmi propracované a systematické. Jde o velmi dynamickou tělesnou i duševní aktivitu komplexně rozvíjející člověka a jeho schopnosti a v obou případech je jejich praktikování velmi obohacující i zábavné. Šerm i Kendó jsou velmi krásná umění a obojí mohu jen doporučit.

Pokud byste uvažovali o cvičení šermu nebo Kendó, tak tu pro vás mám dvojici odkazů:

Český šermířský svaz (ČŠS)
www.czechfencing.com - založen už v roce 1913 za Rakousko - Uherska dnes zastřešuje sportovní šerm v ČR a sdružuje 42 oddílů.

Česká federace Kendó (ČFK)
www.czech-kendo.cz - založena v roce 1998 (Kendó s v Česku cvičí od roku 1986) sdružuje 20 oddílů věnujících se Kendó a dalším příbuzným bojovým uměním (Iaidó, Džódó, Naginatadó).

Šerm má v ČR samozřejmě mnohem delší tradici a také větší členskou základnu (cca 1600 registrovaných šermiřů oproti cca 200 kendistů), takže počítejte s tím, že oddíly šermu jsou také mnohem dostupnější, prakticky v každém větším městě. Kontakty na jednotlivé kluby najdete na výše zmíněných odkazech.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Načasování v Kendó
Práce s načasováním nejen v kendó.
Nihon kendó kata
Méně známá část osnov kendó.
Zápas v Kendó - Šiai
Obsáhlý materiál o důležité části japonského šermu.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na