Jak vypadá trénink juda v Číně | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Jak vypadá trénink juda v Číně


1. dubna 2015 | Přečteno: 2784x | Autor: Kateřina Krumpálová

Sportovci v Číně trénují odmalička šest dní v týdnu s minimem volna. Žijí od soutěže k soutěži a doufají, že jim zlatá medaile zabezpečí dobrý život pro sebe i celou rodinu. Stačí jedna chyba, jedno zranění, na jejich místo nastoupí někdo jiný a jejich sny se rychle rozplynou. Zúročit každodenní dřinu se podaří jen pár z nich. Lukai (吕凯) patří mezi ně. V prosinci získal zlato na národním šampionátu (73 kg) a zařadil se tak mezi nejlepší judisty Číny. Pojďme se podívat, jak vypadala jeho cesta za vítězstvím.

Nedávno ses vrátil z poslední letošní soutěže, kterou bylo Národní univerzitní mistrovství v provincii Anhui, jak to probíhalo?

Anhui je od Šanghaje 3 hodiny vlakem, takže nás tentokrát cestování tolik neunavilo. Na místě jsem měl dva dny na přípravu, nastupoval jsem ve středu ráno. První dva zápasy jsem vyhrál, ale v tom druhém jsem si lehce zranil nohu. V odpolední části se mi podařilo probojovat se až do finále, kde proti mně nastoupil závodník z Mongolska. Bylo mu kolem třiceti let a měl obrovskou sílu, musel jsem trochu změnit strategii, protože jsem neměl šanci ho přetlačit. Šlo to ale rychle, za 1 minutu 15 sekund jsem ho sundal. Večer si ke mně chodili kamarádi sáhnout na medaili, aby měli další den štěstí. Naše holky mají vždy výborné výsledky, tentokrát se umístili dobře i ti, jejichž úroveň není tak vysoká. Trenérka si dělala legraci: "Včera všichni viděli Lukaie a teď si myslí, že jsou od nás z týmu všichni tak dobří a bojí se jich." Takhle dobře se nám jako týmu soutěž ještě nepovedla, smůla ale byla, že si kamarád zlomil ruku v rameni a teď je v Pekingu na operaci. Už je to jeho několikáté zranění, bohužel to pro něj nevypadá moc dobře.

Co pro tebe tohle vítězství znamená?

Ze začátku jsem si to moc neuvědomoval, největší radost z nás měla trenérka, jsem totiž její první svěřenec, který se umístil takhle dobře. Teď chodí po škole ještě pomaleji než normálně, hlava vztyčená... Pokud se vrátíme ze soutěže ráno, hned odpoledne míváme první trénink. Tentokrát bylo všechno jinak, dala nám dva dny odpočinku. To se ještě nikdy nestalo. Našla mi jednoho z nejlepších doktorů v Šanghaji, aby se mi podíval na koleno, přestože jsem s tím nic vážného neměl. Dala mi přibližně dva týdny lehčího tréninku, abych si nohu ještě víc nepřetáhl. Když jsem se vrátil na školu a všichni mi gratulovali, začalo mi to teprve docházet. Přestože se soutěž jmenuje "univerzitní", jde o jednu z nejvyšších soutěží v Číně, protože se jí účastní závodníci z profesionálních týmů, které jsou při univerzitách. V Číně máme docela složitý systém hodnocení atletů: 3. třída, 2. třída, 1. třída, národní třída, a pak je mezinárodní třída (mistrovstí světa nebo olympiáda). Většina sportovců z profi týmů dosáhne na tu nejnižší, pokud získají první třídu, je to už velká věc. Tohle vítězství mě vystřelilo na národní úroveň, zařadil jsem se tedy mezi nejlepší judisty Číny. Můj běžný život to příliš neovlivnilo, ale vrátilo se mi sebevědomí a chuť do tréninku. Co se týče cvičení, bude to obtížnější, protože už nejsem neznámý. Ví se o mně, ví se, jaké používám techniky. Musím tedy trochu změnit přístup a dřít ještě víc než předtím, abych prokázal, že opravdu patřím mezi šampiony.

Na této soutěži jsi nepatřil mezi favority, jak vypadala tvá závodní kariéra doteď?

Když jsem byl malý, umisťoval jsem se celkem dobře, mám krabici plnou medailí. V roce 2013 jsem získal třetí místo na Národním poháru Dao Guan, což byl velký úspěch. Jenže jsem pak byl pod velkým tlakem a špatně jsem se s tím vyrovnával. Přestože jsem na trénincích prokazoval výbornou kondici a techniku, ze zápasů jsem rychle vypadával. Letos v listopadu jsem skončil do 16. místa. Trenérka mě má ráda, ale bylo na ní vidět velké zklamání. Spousta lidí mi říkala, že bych to měl zabalit, že na to nemám. Nedával jsem to najevo, ale sám jsem o sobě začínal pochybovat. Říkal jsem si, že mi chybí ještě tři roky a pak už nemusím závodit. Pro Číňany je velmi důležité, aby neztratili tvář, já sám chci být vždy lepší než všichni ostatní, ale během zápasů to nebyla dostatečně silná motivace. Než jsem odjel na tuhle poslední soutěž, mluvil jsem o tom s přítelkyní. Z legrace mi řekla, že pokud nevyhraju, nemám se vracet. Chtěl jsem jí ukázat, že si vybrala správně, že má toho nejlepšího. Myslel jsem na to i během zápasů a fungovalo to.

Jak ses k judu vlastně dostal a co ti to dává?

Jako malý jsem chtěl být silný a dělat něco bojového, takže když k nám na školu přišel trenér hledat talenty, přihlásil jsem se. Doma jsem řekl, že už se nechci učit, že chci trénovat. To mi bylo 12 let. Trénink byl jen jednou denně 1,5 hodiny. Rok jsem strávil také v šanghajském profi týmu, kde jsme trénovali 2 - 3x denně. Během těch let jsem se dvakrát vrátil domů s tím, že jsem vyčerpaný, že už nechci cvičit. Poprvé mě maminka přesvědčila, že když už jsem začal, měl bych pokračovat. Podruhé jsem dostal facku od táty s tím, že se nesmím vzdávat. Cvičení mě ale baví, dělám, co jsem si vybral. Během roku hodně cestujeme po soutěžích nebo jezdíme trénovat k jiným týmům. Navštívil jsem tak mnoho míst a získal hodně dobrých přátel. Loni jsme byli trénovat v Koreji a vypadá to, že se příští rok podíváme do Francie nebo do USA. Díky judu jsem zdravý a ve výborné kondici, díky tomu jsem i hodně sebevědomý. Do všeho jdu naplno a se sebedůvěrou.

V roce 2011 jste navštívili Jižní Koreu, jak probíhaly vaše tréninky?

Byli jsme pozváni na sportovní univerzitu v Soulu, kde jsme strávili 14 dní. Tréninky byly třikrát denně: 6:00 - 7:30, 9:30 - 11:00, 2:30 - 5:30. Byla to výborná zkušenost, protože jsme měli možnost trénovat s olympijským vítězem z roku 2012, Kim Če-pom (78 kg). Má výbornou fyzičku, sílu a útočí neuvěřitelně rychle. Tréninky probíhaly podobně jako u nás, ale nevěnují takovou pozornost zahřátí a přípravě. Vede to k hodně zraněním, takže mnoho jejich sportovců končí svou závodní kariéru příliš brzy. Na druhou stranu mají opravdu bojovného ducha, nevzdávají se. Během tréninku mají daleko víc svobody než my v Číně – mohou odpočívat a odejít, kdy chtějí. To u nás neexistuje, vše musí být odsouhlaseno trenérem.

Od roku 2010 trénuješ a studuješ na Šanghajské sportovní univerzitě, jak vypadají tréninky?

Když jsem byl ještě na střední při univerzitě, bylo to horší, protože jsme kromě tréninku měli hodně hodin ve škole. V 5 hodin ráno trénink, v 9:45 do školy, odpoledne trénink a pak večerní přednáška, takže jsme hodně hodin prospali. Teď jsem prvním rokem na bakalářském studiu a rozvrh je daleko volnější, nejdůležitější je trénink. Pět dní v týdnu máme ranní trénink v 6 hodin. Rozběháme se, běháme po schodech, skáčeme atd., následují základní pády, hody atd. Po snídani většinou chvíli spím a pak jdu do školy. Odpolední trénink začíná ve 14:30 a trvá přibližně tři hodiny. Pokud ten den moc neposilujeme, jdu ještě sám do posilovny. Trénujeme šest dní v týdnu, neděle je volná, ale v 16 hodin máme týmovou schůzku, kde probíráme metody tréninku a jejich účinky na nás, tvoří se také plán na další týden. Přes zimu hlavně posilujeme, od března zase snižujeme váhu.

Jak se připravujete před soutěží?

Měsíc před soutěží začíná velmi intenzivní příprava. Trénujeme "8 na 1", tzn. osm lidí postupně nastupuje proti jednomu, s každým zápasíš 1 minutu. Střídají se bez pauzy, takže celkem 8 minut. Pak se vystřídáme. Občas se stane, že někdo omdlí vyčerpáním. Také záleží, kdo potřebuje shodit kolik kilo, mně většinou stačí tak 3 - 4 kg. V té době tedy jím jen 2 - 3 velmi malé porce denně a téměř každý den chodím běhat. To je nejtěžší období. Týden před soutěží je trénink už lehčí.

Jak je to se stravováním?

Správně bychom se neměli stravovat nikde jinde než ve školní kantýně. Také nesmíme pít kolu a podobné nápoje, protože je to špatné pro kosti. Pokud nás trenérka přistihne, musíme platit pokutu. Většinou nás k tomu ještě nechá ráno běhat na okruhu a klikovat. Nedávno jsem v 5 ráno běhal 20 koleček. Spíš to ale záleží na každém z nás, musíme vědět, co si můžeme dovolit a co už ne.

Nějaká další pravidla?

Nesmíme mít tetování ani piercing. Než nastoupíme na VŠ, nesmíme mít přítelkyni a ani poté nesmíme chodit s nikým z týmu, ovlivnilo by to naše tréninky.

Jak trávíš svůj volný čas?

Když už máme volno, tak s kluky z týmu hrajeme hry, koukáme na filmy, vyprávíme si vtipy a jíme. Pokud zrovna nejíme, tak aspoň mluvíme o jídle nebo si vybíráme, co budeme jíst příště. S přítelkyní chodíme rádi na procházky nebo do posilovny.

Co tě čeká v letošním roce?

V březnu bude první soutěž, ale ta nejdůležitjěší je až v říjnu – utkání národních šampionů. Po letošním úspěchu je dost možné, že mě během roku pozvou do pekinského profi týmu, což je vlastně národní tým. Tam jsou tréninky třikrát denně, kromě toho je čas jen na jídlo a spánek, je to velmi náročný život. Byla by to dobrá příležitost, ale všechno to záleží na domluvě trenérů.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Za tři roky mě čeká nejdůležitější soutěž, Národní sportovní hry. Další sportovní kariéra v Číně závisí na mém umístění. Promovat budu sice až za čtyři roky, ale plán mám jasný už teď. Vezmu si svou přítelkyni, která pochází z ČR, a po svatbě plánujeme odjet do Evropy. Rád bych se dál věnoval judu jako závodník i jako trenér a chci zkusit MMA, to mě teď ze všech sportů láká asi nejvíc. Soukromě teď téměř denně trénuji jednoho Američana, který závodil jak v sandě, tak v MMA, takže si vyměňujeme poznatky. Baví mě trénovat a porovnávat si techniku s lidmi z různých stylů.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na