Připravil jsem malý seriál článků na neobvyklá témata a v každém čísle zde bude pojednáváno o jednotlivých tématech, týkajících se tréninku karate. Vzrůstajícím zájmem o studium karate v nesportovní formě lidé chtějí více dalších informací jak dosáhnout lepších výsledků. Chtějí znát jak vytrénovat tělo k vyjimečným fyzickým dovednostem. Emoce jsou jedním z prvotních kroků k úspěchu.

O bojovém umění karatedó bylo napsáno již mnoho knih, které svým obsahem zaujaly, nebo padly v zapomnění. Do které skupiny se zařadí tato kniha, je na lidech, kteří ji budou studovat. Faktem zůstává, že téma obsažené v této publikaci, ještě nebylo v ČR nijak důkladněji analyzováno a snad tedy přispěje k dosažení dalších úspěchů ve studiu tohoto krásného bojového umění.

Emoce a technika jako prostředek k výhře nad soupeřem byly od počátku vzniku karatedó důležitým tématem všech generací. Bohužel v době vytváření sportovní struktury pojetí karate, se tento jev takřka vytratil z podvědomí instruktorů. Bylo dosaženo dobrých technických výsledků, které však nemohly být dále vylepšovány, neboť na to jedinci nebyli připraveni. Stále je v podvědomí studentů fakt, že hrubá síla je základ pro dokončení techniky. Co si ale počít, když do techniky zasáhne strach, agresivita a náhlá změna strategie boje? Samotná technika jistě nestačí a zajisté se o tom vědomě či nevědomě přesvědčila řada učitelů karate. Nutnost uvědomování si těchto atributů studia karate je polovina úspěchu. Na úvod malý příklad, který každý zná a je stále na něj poukazováno.

Student, který nemá dostatečnou snahu a píli v podpoře uvědomění možností znalosti karate, bude celou dobu praxe jen na polovině těchto možností a časový úsek pro vzdělání tak bude značně velký. Na druhé straně člověk, který si hned na začátku uvědomí rozsah působnosti karate, bude potřebovat minimum času na to, aby zvládl svůj úkol. A to bez ohledu na fyzické síly jedince.

Že tuto situaci znáte? Ano, bohužel již léta se s tímto problémem potýká více než polovina všech studentů karate. A myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se změní systém výuky karatedó v této oblasti. To je také hlavní rozdíl mezi okinawským pojetím vnímání karate a japonským, ale také evropským pohledem na karatedó jako sebeobranu.
Ano je to dáno celkovým výchovným systémem společností. Ale skutečnost reality a trend společnosti je v současné době shodný. Již nerozhoduje o našem životě třídní systém, ale pouze my sami se rozhodujeme o vlastní budoucnosti. A to by mohl bý i základní kámen pro studium karatedó. Najít jistotu v tréninku, která nebude poukazovat jen současný stav, ale bude snahou o vytváření obrazu budoucnosti.

Výchovný vliv bojových umění na současnou společnost můžeme dosáhnout jen tehdy, když se budou lidé seznamovat s opravdovou podobou karatedó a pokud se naučí naslouchat celému kontextu karate. Tím je myšlena struktura samotného tréninku. Trénink je součástí vývoje nejen fyzických předpokladů, ale i samotného myšlení studenta. Proto jsou i emoce ve fyzickém tréninku vodítkem k úspěchu či neúspěchu.
Emoce a strategie (bunkai) byly a jistě budou důležitou složkou ve výuce okinawského karatedó. I dnes je bariéra mezi japonským a okinawským pojetím karate stále veliká. Nicmémě ČR jsou uspořádány zvláštní nepsaná pravidla, která jsou neřešitelným problémem, jako je například:

1. Pokud pochází informace od jinud než od nás, je to lež.
2. Každá snaha o rozvoj karate musí být po zásluze potrestána, protože je podezřelá.
3. Nerozhodují znalosti, ale pokud možno co nejvyšší stupeň.
4. Loajalita a respekt je na obtíž, a tudíž nežádoucí.

Vzhledem ke kráse a funkčnosti karate věřím, že budoucnost tohoto bojového umění není ohrožena. Jen záleží, jakým směrem se bude ubírat celá naše karate společnost. Podle toho také nastavíme zrcadlo systému o kterém jsou lidé přesvědčeni, že pomáhá nejen v sebeobraně zvané karate.Také bude velice obtížné mladé generaci vštípit potřebu fyzického tréninku, neboť doba mladé lidi spíše odnaučila této potřebě. Je smutné, kolik mladých lidí marní čas a libuje si v nečinnosti. Vždy byl fyzický trénink obrazem celého charakteru jedince či společnosti a vyrovnával pracovní stres a vytížení. Snad je to daň za tuto dobu, nicméně vědomě či nevědomě na tomto stavu neseme vinu všichni. Na karate trénink přichází již děti s vědomím, že pro svůj úspěch nemusí udělat vůbec nic a prokázat sebemenší oběť je na obtíž.
Charakter a mentální vyzrálost jsou indicie, kterými se instruktoři karate obrní při vysvětlování, co společnosti karate přináší. Kromě těchto počátečních hodnot, je toho daleko více, čím může bojové umění společnost obohatit. Ale právě upevňování charakteru a kontrola emocí přes fyzický trénink by měly být hlavní snahou v karate.

Definice karate je vzhledem k složitosti praxe velice jednoduchá. Hlavním artiklem a přínosem společnosti je kromě efektivní sebeobrany, dlouhodobé udržení těla ve vynikající kondici. Dokazuje to vliv karate tréninku na obyvatele Okinawy. Jejich profesní dlouhověkost je obdivuhodná a vidět cvičit 90 letého starce je téměř normální jev.

Bohužel se po několika měsících nebo i létech praxe, studenti dozvídají skutečně málo, a proto tyto hodnoty řadí do pozadí. V knize, která se nazývala Karatedó – techniky, historie, filozofie jsem jen v krátkosti tento problém vysvětlil. Pro mnohé to byla velice kontroverzní kniha, neboť nekontrastovala se zvyklostmi v časech minulých. Záměrem bylo zpřístupnit informace okinawského karatedó co nejširší společnosti karate a dáttak možnost nahlédnout do tajů karate.

Zvláště oblast neskrývaného smutku ze systému výuky v ČR vyvolala velkou nevoli. Jak dlouho ale budou studenti schovávat hlavu do písku? Věřím, že lidé mají mít možnost se vzdělávat i v oblasti bojových uměních. Bohužel ne všem se tato myšlenka zamlouvá. Doufám jen, že v budoucnu nebudu jediný, kdo bude poukazovat na nedostatky a instruktoři tak budou nuceni změnit přístup k celému výukovému systému.

Z těchto a řady důvodů jsem se rozhodl napsat tuto knihu o emocích, strategii boje a bunkai a doufám, že bude k užitku všem, kteří měli či mají pochyby o praktikách okinawského karatedó. Každá snaha o povýšení postavení karate ve společnosti je krok správným směrem. Bez ohledu na osoby a stav věci. Na to, aby si lidé předávali poznatky o karate, nepotřebují být všichni japonské národnosti. Je to obdobné, jako bychom slavnému a vynikajícímu hokejistovi říkali, že nikdy nebude dobrý, neboť není "Kanaďan". Že nám tento příklad připadá normální? Mně to připadá stejně přirozené. Kterýkoliv český občan může být dobrý karatista. Toto není vztahováno na mou osobu, ale skutečně na kohokoliv z nás. Pokud se budou dodržovat pravidla karate, samotní okinawští učitelé budou rádi předávat své poznatky i Neokinawanům. Oni jsou velice vděční za opravdový zájem o studium karate, které není zúženo jen na vyhledávání technik.

Pro opravdové učení je nutné nejdříve přesvědčit o loajalitě a respektu ke karate i osobám samotným. Toto je proces, přes který je nutno překročit a jeho splnění zcela určitě není otázkou jen několika tréninků.Respekt jako takový se totiž nedá koupit tak lehce jako lekce karate.

Omlouvám se všem, kteří se již seznámili s obsahem první knihy. Ale považuji za nutné na úvod ještě jednou osvětlit, jak nutná je rovnováha mezi myslí a tělem. Řeč byla o tzv. BUNBU-RYODÓ. Je to rovnováha, která je další důležitou součástí karate a upozorňuje na soulad mezi myšlenkou a fyzickým realizováním daného záměru, uskutečnit a realizovat ji v praxi. BUN znamená vaši mysl, BU vaše tělo. RYODÓ znamená, že váš duch a tělo pracují společně ve vzájemném souladu.

Ačkoliv je obtížné tohoto dosáhnout, je to významný krok v chápání sebeobranného systému. Cílovým výsledkem je právě sebekontrola, tedy mentální vyzrálost. Jako příklad je možné upozornit na fakt, když student při cvičení rozděluje techniky na cvičení bez partnera nebo s partnerem. Bez partnera je jeho trénink veden třeba jen v návaznosti na jeho paměť, nebo jen na pohybový trénink. Pokud ale má stejnou formu cvičit s partnerem, je jeho výsledek praxe úplně jiný, nebo zcela zkolabuje. Co je důvodem takového rozdílu? Proč lidé v karate cvičí techniky s těmito rozdíly?

Každá forma by měla být brána v souladu s konceptem BUNBU-RYODÓ, abychom mohli dosáhnout sebekontroly našeho těla a mysli. Dobrým příkladem je kata, neboť pokud se bude kata cvičit jen na paměť, paměť samotná bude atakovat trénink natolik, že student bude stále zapomínat a znemožní techniku dále rozvíjet a zlepšovat.

Jen velice těžko se dá vysvětlit, proč je nedostatkem při neúspěchu právě sebekontrola. Emoce jsou jevem, který se je nutné v karate naučit potlačovat. Emoce jsou v podstatě tohoto problému velkým a nepříjemným nepřítelem vaší dovednosti v karate. Nesprávně kontrolovatelné emoce pak zákonitě doprovázejí pýcha, egoizmus a agresivita.

Pokusme se vrátit do fáze, kdy student rozděluje své pohyby na úroveň s partnerem nebo bez partnera. Obecně platí, že před tím, než se adept odváží využít své dovednosti s partnerem, musí věnovat mnoho hodin přípravou, zkoumáním a učením se všech důležitých forem. Musí se naučit rychlosti, síle, pevnému postoji a to v mnoha obměnách. Zároveň s touto výukou by měl studovat stav své mysli. Je logické, že vždy, když chcete něčeho dokázat, musíte se s tím zabývat i svou myslí. I když se pak pohyb stává automatickou akcí, přesto v podvědomí registrujete to, co se děje právě v daném čase. Někteří znalci bojových umění mají tu schopnost, že pokračují dále v akcích nejen na základě technické přípravy, ale právě mentálním potenciálem.

V podstatě je to shodné s rozhodováním mimo karate trénink. Každé rozhodnutí musí být podepřeno vizí, jaké důsledky toto rozhodnutí přinese. V karate je to stav, kdy započatou techniku kontrolujeme tak, aby našeho partnera při tréninku nezranila. V opačném, sebeobranném kontextu je nutné svou techniku vést přes proces přemýšlení nad tím, jak oponenta zneškodnit. Ostatně stejnou praxí se dokážeme obrnit v podnikání, vzdělávání či každodenní činnosti. V karate terminologii by se vše mohlo pojmenovat jako Bunkai, neboť vše se snažíme definovat a dovést k "vítězství".

Nauka o tom, jak zapojit své tělo zároveň s myslí se tedy v karate terminologii nazývá BUNBU-RYODÓ. Toto téma je mnohými učiteli karate opomíjeno. Snad je to z důvodu neznalosti, leč učením se člověk vzdělává. A učení karate je velice dlouhá cesta ke vzdělání se v sebeobranném sytému.

Rychlost musí být vyvážená silou, pohyb pevným postojem a pevnou technikou. Ideální trénink je procvičovat rychlost se stálým procvičováním tzv. "drilu" v různých kombinacích nebo kata. Tvrdost technik pak přenášet na pravidelný Makiwara trénink nebo otužovací cvičení s partnerem. Je mnoho příkladů jak vytvořit rovnováhu mezi emocemi a trénováním lidských dovedností, jako je rychlost a síla.

Každý dobrý znalec bojového umění se snaží různým konfrontacím spíše vyhýbat, než je vyhledávat. Pokud je vyzván ke konfliktu a odmítne, je skutečně terčem posměchu ostatních. Ale jeho rovnováha těla a mysli je důsledek tohoto rozhodnutí. Lidé si neuvědomují, že tímto krokem znalci bojových umění vlastně zachraňují i lidské životy nebo zabraňují těžkým a zbytečným zraněním. Samozřejmě toto se týká opravdových znalců u kterých je zřejmé, že by u nich jistě mohlo k těmto situacím dojít.

Otázkou je tedy: Co znamená kontaktní cvičení v tréninku karate? Není to jen hrubá síla, která by měla partnera skolit na zem. Kontaktní cvičení by mělo napomáhat právě v procvičování a zvyšování psychické odolnosti. Pomáhá potlačit strach, najít vlastní identitu a dává všem útočným či obranným technikám smysl. Proto také lidé praktikují tak jednoduchý trénink, jako je makiwara. Jednoduchý v tom, že není složité jej provést. Ale jsme na toto opravdu připraveni psychicky? Na začátcích jistě ne. Tak co vlastně na Makiwara tréninku procvičujeme? Jsou to emoce, které nám zakazují či povolují tvrdší a tvrdší trénink. Příkladem může být například postupné a stálé navyšování počtu technik. Například techniku kopu Mae-geri rozvrhnout tak, aby na počátku tohoto tréninku byl počet opakovaných technik 100. Dále ji pak postupně navyšovat na 200, 400, 500, až se opakováním dostanete třeba na 1000 kopů. Ideální je tedy každý měsíc zátěž zvyšovat o 100 kopů.
Udržet dobrou kontrolu těla a mysli je jistě cvičení kata. Obyčejně je pravidlem, že stejnou jistotu fyzickou a psychickou v kata, bychom měli praktikovat i v sebeobranné technice. Například mnoho studentů má touhu si zkusit svou techniku v reálné situaci, aby zjistili, zda tato technika funguje. Často jsou i emočně přesvědčeni, že by zvítězili. Je ale nutné si uvědomit, že emoce budou v praxi pracovat úplně jinak, než je tomu na tréninku. Na lekci téměř všechny přítomné známe a naše rozhodování není tak ohroženo. Nicméně stále platí, že pokud na tréninku uděláme jen sebemenší chybu v technice, v reálném světě to může mít katastrofální následky.

Variabilita sladění kata technik a kumite je tak obrovská, že není možné tento systém sloučit do jedné šablony. Už jen fakt, že každý styl karate disponuje rozdílným významem bunkai, je toto neproveditelné. Avšak významy z různých stylů kata procvičované v bunkai lze aplikovat do všech forem bez rozdílu stylu. Co je tím míněno? Například problém pevných pěstí, odolnost postojů a základní strategie vnímání obranných a útočných forem by mohlo být vzájemně prospěšné pro všechny studenty karate. Některé kata jsou směřovány na různé posuny a ústupy, další jsou tréninkem na rovnováhu, tvrdost, rychlost. Avšak všechny kata v karate mají jedno společné, a to jsou emoce a strategie boje. Proto jsou pro všechny styly karate důležité znalosti bunkai, neboť přesně definují, jakou strategií karate disponuje.

Častokrát jsou cizinci překvapeni nebo zklamáni, když cestují na Okinawu a sní o zvláštním tréninku karate. Pak celou dobu jen cvičí kata a velice málo procvičí techniky se soupeřem. Ale tím zvláštním tréninkem je právě kata. Problém je jen v nechuti cvičit kata, protože tato možnost není tak atraktivní jako kumite. Opět je nutné si položit otázku. Co je důležitější v sebeobraně emoce, či technika? Může vlastně student provést dobrou a účinnou techniku bez jistoty a kontroly emocí? A to je základní předpoklad k úspěchu v karate.

Základním kamenem je tedy kata. Kata kromě technických dovedností nutí studenta racionálně přemýšlet nad každým pohybem, který provede. Dalším příkladem je jistě Kiai v kata či v nějaké kombinaci. Kiai je z jedné strany velice dobrý psychologický jev, který působí na soupeře a podlomí jeho soustředění. Na druhé straně je to dobré měřítko, v jakém stavu se nachází naše tělo. Techniky karate musí pracovat přirozeně a nesmí se provádět bez toho, aniž by nám to nebylo příjemné. Taková technika ztrácí na významu, a pokud takových technik student udělá v kata několik, je to systémová chyba. Proto je kata tak důležitým faktorem, protože se v kata techniky karate učíme používat.

Tudíž je soulad emocí s fyzickým tréninkem tím hlavním artiklem v tréninku karate na Okinawě. Pokud si toto studenti karate neuvědomí, budou jen nevěřícně koukat, co všechno dokáží okinawští mistři i ve svých sedmdesáti či osmdesáti letech.

EMOCE

Jak jsem uvedl, emoce jsou pro každého karateka nepřítelem. Na mnohých karate lekcích můžeme vidět, jak se lidé v důsledku špatné sebekontroly dopouštějí chyb. Například na začátku kumite jsou oba oponenti relativně klidní, v zápětí když byl souboj započat, stávají se skutečnými soupeři, neboť každý chce toho druhého přemoci. Zvyšuje se rychlost a zpomaluje se kontrola. Jediným výsledkem je pak jen zranění a strach. Skutečné kumite na lekcích by ale mělo přinést každému partnerovi informace o dobrých či špatných akcích, které provedl a mohl je tak ihned analyzovat.

Musí se učit taktice jak kontrolovat své emoce a jak "přečíst" emoce svého oponenta. Je to velice složitý proces, ale je nezbytný k tomu, aby výsledným efektem byla technická a psychická výhra nad soupeřem. Na počátku celé kontroly emocí je registrován enormní chaos a častokrát je vše doprovázeno hektickou snahou o dobré provedení techniky. Proto by měla být výuka na začátku studia věnována spíše charakteru techniky, než jejímu použití. S postupným analyzováním technik, je možné i postupné zrychlování, neboť je na to karateka připraven. Je třeba neustále soustřeďovat trénink na jednotlivé techniky, aby jejich použití později bylo plnohodnotné. Například údery procvičovat na makiwaře, otužovat speciálními cviky kopy, bloky a tyto poznatky použít v kata či kumite.

Emoce musejí jít vždy přes techniky a nikdy tomu nesmí být opačně. Později, až bude úroveň kontroly emocí na vyšší úrovni, je možné naopak vytvořit stav, kdy nebudou emoce pociťovány. Například na různých úrovních kumite se tzv. lidé "hecují" k co nejlepším výsledkům. Nedobrovolně se tak dostávají do tohoto chaosu, který zároveň s adrenalinem může přivodit spíše zkázu, nežli vítězství. Častokrát právě proto lidé prohrávají, protože se přivedou do stavu, kdy je těžké emoce kontrolovat. Ale toto je natolik obtížné téma, že ve sportovním pojetí je těžké chápat podstatu emotivního chování, neboť sportovní utkání je zcela odlišné od sebeobranného systému.

Například rozhraní vzdálenosti na počátku boje. Zcela jednoduchý příklad. Jak uklidnit emoce pro další průběh? Při prvním kroku oponenta jen ústupem udržet stejnou počáteční vzdálenost. A to procvičovat každý den.

Nicméně jak bude mnohokrát opakováno, cílem tréninku karate je kontrola těla a mysli, to znamená kontrola emocí a technické provedení. Chtěl bych toto ještě více osvětlit. Při různých debatách o karate s různými lidmi se často setkávám někdy až s humorným vysvětlením tréninkových metod. Jeden hovoří o tom, že při cvičení kata nic nevnímá, druhý se snaží brát energii z "vesmíru" a další prožívají trénink jako součást svého žití. Při cvičení pak jejich technika zklame stejně jako jejich metody. Je skutečně obtížné pak takové nedostatky napravovat. Je zde až přehnaná víra v schopnosti jednotlivce v karate tréninku a je to také zapříčiněno téměř bez účelovým udělováním černých stupňů. Mnohokrát se tak stává, že úroveň černých stupňů je velice nízká. Skutečně se naskýtá otázka, co bylo důvodem udělení tak vysokého stupně. Samozřejmě, pás je pouze symbol a jeho udílení je součet mnoha důvodů. Nicméně určitá technická vyzrálost musí být sladěna s daným stupněm.

Nejde pouze o taktickou či technickou vyzrálost, úroveň stupňů by se měla opírat o poznatky každého karateka. Ale jak se má zvyšovat tato znalost o karate, když samotní instruktoři nebo zkušební komise tyto atributy nemají? Ba co víc, jak prohlubovat znalosti o karate, když tyto cílové skupiny lidí vlastně ani o žádné zvyšování kvalifikace nestojí. Ale jednou studenti začnou pokládat otázky a každá chybná odpověď bude mít za následek odchod žáka do jiné skupiny. Jako v každém každodenním oboru lidského dění i v bojových uměních budou muset instruktoři své dovednosti prokazovat každý den a to oddělí špatné učitele od ostatních. Budou muset mezi sebou více komunikovat a dbát o blaho členů svých organizací. Podle toho jaký bude nastaven výukový program, takové možnosti tréninku budou moci být realizovány. Tak se je i možné dostat ke studiu komplexního pojetí sebeobrany karate jak s jeho technikami, tak i s jeho vnímáním emocí v sebeobranném systému.

Dnes jsou až moc skupiny karate rozdělovány do různých skupin výkonnosti, což také moc nepřispívá ke studiu emocí, protože hned na počátku tréninku je zřejmé, kam se bude ubírat pozornost instruktora. Je jasné, že po nějakém období se studenti sami rozdělí na pokročilé a méně pokročilé. Nicméně snahou instruktora je emotivně zásobovat obě skupiny. Co to znamená v praxi? Častokrát obě skupiny slučovat do jedné. Pokročilí studenti by měli vypomáhat slabším, aby se tak mohla zvedat úroveň celé skupiny a ne jen jednotlivců. Strach, bolest, pozornost a řada dalších emocí tak budou vnímány rychleji a přesněji. Mnoho učitelů karate mi říkalo, že právě toto provádějí. Z mé zkušenosti však nic takového nevyplývá a jen výjimky potvrzují pravidlo. Zpravidla to vypadá tak, že vedoucí skupin vlastně ani nemají svého učitele a někdy i po mnoho let vlastně jen "cvičí". Co dobrého může takový trénink přinést? Jen pohybový trénink těla, který ještě častokrát není možné označit jako techniku karate. Pro rozvoj karate je nutné mít své učitele. Touto cestou je také možné i rozumět respektu a rozvoji technik.

Vnímání emocí v karate musí být bráno přes proces různých pravidel a ty je nutné znát. Pozorovat jejich změny a analyzovat je se studenty.

V dalších textech se pokusím některé emoce rozebrat a podělit se s vámi o poznatky, jak tyto smysly definuje karate trénink. Právě trénink emocí je tím zvláštním jevem v bojových uměních.