Keikogi | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Keikogi


22. června 2013 | Přečteno: 3747x | Autor: Filip Bartoš

Každé japonské bojové umění používá více či méně odlišné tréninkové oblečení a s tím spojené více či méně odlišné názvosloví. Setkáváme se s názvy jako judogi 柔道着, keikogi 稽古着, kendogi 剣道着, karategi 空手着 a dalšími. Tyto názvy a specifický styl oblečení se během mnoha let tak hluboce vryly do našich pamětí, že jen málokdo by přemýšlel o jejich původu, vlivu japonské kultury, vlivu hierarchie a dalších aspektů japonské historie a mentality. Také možná málokdo ví, jakým způsobem se vyvíjelo tréninkové oblečení v bojových uměních z tradičního japonského stylu oblékání.

První zmínky o japonském oblečení pocházejí z čínské kroniky WEI ZHI ze třetího století. Tato kronika zmiňuje japonské vyslance, kteří navštívili čínský dvůr. Doslova je zde psáno "Wajinden (čínské pojmenování Japonců v té době) na sobě měli dlouhou, nezvykle sešitou tkaninu, která byla omotána kolem jejich těla." Toto oblečení bylo pravděpodobně nošeno v období Yayoi 弥生時代, které trvalo od 300 př.n.l. až do období 300 n.l. Svědčí o tom také dochované figurky Haniwa 埴輪, které jsou vyobrazeny v oblečení velmi podobné dnešnímu kimonu nebo keikogi v bojových uměních. K největšímu rozvoji japonského oblečení však došlo během vlády prince Shotoku 聖徳太子 (572 - 622), který nastoupil na japonský trůn v roce 593 n.l. a v mnoha směrech byl ovlivněn čínskou kulturou. Princ Shotoku zpopularizoval dlouhé róby, které se poté v období Heian 平安時代 (794 - 1185) vyvinuly do výrazných japonských kimon, tak jak je známe dnes.

Nejběžnějším oblečením od počátku 10. století až do konce 14. století bylo oblečení z konopí. Konopné vlákno bylo velmi tvrdé a odolné, i když oblečení z něj nebylo nijak zvlášť pohodlné. Konopí bylo také velmi náročné na růst, spřádání a následnou výrobu oblečení. Proto nejchudší vrstvy obyvatel používaly pro výrobu oblečení silný morušový papír. Poté se zhruba od 15. století během období Sengoku 戦国時代 (1334 - 1603, období válčících států) začala do Japonska z Koreje a Číny dovážet bavlna. Největší oblastí na pěstování bavlny byl region Kansai a to především v okolí Osaky. Tak jak známe Japonsko, jako zemi zelenou od rostoucí rýže, tak byl region Kansai bílý od hlaviček všudypřítomné bavlny.

Rané dřevoryty a dřevomalby zobrazují studenty různých jujutsu stylů, kteří mají běžné a jednoduché kabátky podobné kimonům, ušité pravděpodobně z tkané bavlny. Historici soudí, že se jednalo o bavlnu, protože hedvábí bylo v tu dobu stále ještě poměrně drahé na to, aby se riskovalo jeho zničení během tvrdého tréninku. Je nutné upozornit, že oblečení zobrazované na těchto starých malbách nebylo nijak speciálně vyrobené pro tréninky bojových umění. Byla to kimona z tvrdé bavlny, která byla samozřejmě nošena i pro další aktivity.

Téměř do konce 19. století neexistovalo keikogi 稽古着, nazývané také dogi 道着, v pravém slova smyslu, tak jak ho známe dnes. Jak všichni samozřejmě vědí, keiko 稽古 znamená trénink a gi 着 znamená oblečení, stejně jako ki ve slově kimono 着物. Hlavní zásluhu na vzniku keikogi má Kano Jigoro 嘉納 治五郎 (1860 - 1938), zakladatel Kodokan Judo 講道館柔道. Jigoro Kano také vytvořil moderní systém technických stupňů, který posléze převzala většina škol japonských bojových umění, a který také ovlivnil vývoj oblečení v této oblasti. Stejně tak se Kano Sensei zasloužil o používání tréninkového oblečení ve všech ostatních japonských bojových uměních. Můžeme o tom sice jenom spekulovat, ale s největší pravděpodobností se Jigoro Kano pro své tréninkové oblečení nechal inspirovat těžkými bundami, které používali japonští hasiči. Tyto bundy byly vyrobeny z konopí a pravděpodobně byly inspirovány horní částí oděvu, který nosili yakko 奴. Yakko byly sluhové, komorníci nebo služebníci. Když se podíváme na staré obrázky daimyo nebo jiných vysoce postavených samurajů, kteří cestovali ve formálním průvodu, můžeme vidět muže, kteří nesou různé bannery nebo vlajky, označující status daného samuraje nebo klanu. Těmto označením se říkalo sashimono 指物, nobori 幟 nebo uma jirushi 馬印. A mužům, kteří tyto vlajky nosili, se říkalo yakko. Proto se historici domnívají, že Jigoro Kano byl pro své judo inspirován právě kabátky japonských hasičů, které byly dostatečně pevné právě pro techniky judo. Stejně tak tomu bylo u dalšího kabátku – hanten 袢纏, který je rovněž používán studenty bojových umění a původně ho užívali japonští hasiči jako ochranu při své práci. Další a lehčí verzí hantenu je happi 法被, kterou můžeme často vidět v Japonsku na tradičních pouličních festivalech.

Na základě záznamů dochovaných v Kodokanu můžeme říct, že Jigoro Kano vytvořil judogi z důvodu "bezpečnosti a důstojnosti". Na nejstarší dochované fotografii můžeme vidět Jigora Kana jako sedmnáctiletého, oblečeného do jakési blůzy bez rukávů s holýma nohama. Trochu nám to může připomínat plavky viktoriánského stylu než moderní judo uniformu. Když se ovšem podíváme na další fotografie z konce 19. století, řádově o 20 let starší, můžeme už vidět Jigora Kana a jeho studenty v kabátcích uwagi 上衣, které vypadají téměř totožně jako hanten japonských hasičů. Toto byl první prototyp keikogi, který měl krátké rukávy a délku do půlky stehen. Později byla prodloužena délka rukávů, protože si Kanovi studenti stěžovali, že mají spálené lokty od tatami. Také byla zkrácena délka kabátku, aby umožňovala větší volnost při kotoulech a pádech. Když se podíváme na fotografii z roku 1913 zachycující trénink v Kodokanu, můžeme už vidět, že všichni cvičící na sobě mají současnou verzi Judogi. Na další fotografii z roku 1920 už můžeme vidět stále elegantního Kano senseie v kompletně moderní verzi keikogi.

Karategi bylo představeno Japonsku téměř současně jako judogi a v podstatě bylo založeno na modelu judogi. Na fotografii z roku 1930, která byla pořízena na tréninku v Keio univerzitě v Tokiu, jsou Funakoshi Gichin 船越 義珍 a jeho studenti oděni do gi nerozeznatelného od judogi. Později, aby karate získalo svoji vlastní identitu, si vytvořilo gi z lehčí balvny, které umožňovalo lepší pohyblivost při úderech a kopech.

Stejná situace byla i v aikidu. Na prvních fotografiích Ueshiby Morihei 植芝 盛平 z roku 1920 ho můžeme vidět v judogi s hakamou. V tuto dobu už bylo judogi v Japonsku komerčně vyráběno a to byl také jeden z hlavních důvodů (dostupnost a dobrá cena) proč ho začali používat i Ueshibovy studenti.

Kendogi se také přirozeně vyvinulo jako kratší verze tradičního každodenního oblečení japonských hasičů. Jediným rozdílem bylo, že kendo uwagi nemělo postranní rozparky, jako tomu bylo u judogi, ale mělo rozparek v zadní části kabátku. Kendisté nepoužívají hluboké postoje a také jejich pohyb do stran je menší, než tomu je u judistů, proto nebylo zapotřebí postranních rozparků. Dalším důvodem bylo, že kendisté nepoužívají pod hakamu kalhoty, což by v případě postranních rozparků odhalovalo jejich stehna.

Kyudo bylo původně praktikováno ve formálních kimonech, ale během 20. století, kdy se začalo pravidelně a běžně cvičit, jeho tréninková základna se začala rozšiřovat a docházelo k rozmachu tohoto bojové umění, se začala více používat jakási verze "spodního oblečení" formálních kimon.

Ve většině případů bylo keikogi vždy bílé. Výjimkou bylo kendo a některá další bojová umění, která používala modré indigo. Některá bílá keikogi byla také křížově prošívaná černou nití nebo v případě modré byla prošívána nití bílou. Tomuto stylu keikogi se říká Musashi-sashi podle provincie, kde byla vyráběna. Tento druh Keikogi, zejména v kendu, používají ženy a děti. Možná se někteří budou ptát, kdo přišel s myšlenkou používat právě bílé keikogi. Odpověď na tuto otázku je prostá. Bílá barva je přirozenou barvou bavlny, tím pádem je tato verze nejlevnější a zároveň je odrazem určitého ducha jednoduchosti a přirozenosti, který je v souladu s hodnotami budo. Spíše naopak, neexistuje jediný logický důvod, proč se začaly keikogi barvit. Jediným důvodem byl jistý druh pocitu odlišnosti či módního rozmaru. Proto také v roce 1997 mezinárodní judistická federace slevila ze svých tradičních hodnot a povolila používat na soutěžích rovněž modré keikogi.

Jak již bylo zmíněno výše, vršek keikogi nazýváme uwagi 上衣. Uwa 上 znamená horní. Přípona gi je stejná jako KI ve slově kimono a znamená oblečení. Starý název pro uwagi je uwafuku 上服 nebo wafuku 和服. Fuku také znamená oblečení. Ale v souvislosti s keikogi se nepoužívá. Protože přípona fuku se používá u klasického oblečení, především u školních uniforem, kterým se říká seifuku 制服 nebo gakuseifuku 学生服. Další částí keikogi jsou rukávy, kterým se říká sode 袖 a jejich otvorům sodeguchi 袖口. Někteří budoka upřednostňují delší rukávy, které si mohou následně ohrnout, ale většina japonských učitelů to nemá ráda, neradi to vidí a trvají na správné a tradiční délce rukávů.

Další částí keikogi je límec a klopy, kterým se říká ERI 襟. Velice často, pokud jsme neupravení, můžeme v Japonsku od svých učitelů slyšet napomenutí "Eri o tateru". Ve volném překladu to znamená: "Uprav si gi". V podstatě jde o to, aby obě klopy keikogi byly úhledně položeny jedna přes druhou, levá přes pravou a nevytvářely volný prostor pod krkem. Toto je jeden z bodů základních pravidel oblékání kimon, kterému se říká kitsuke 着付け. Mnoho tradičních bojových umění používá povel kitsuke na konci tréninku, těsně před seiretsu 整列 (nástup do řady na začátku a konci tréninku). Je to povel pro všechny studenty, aby se po náročném tréninku, před nástupem do řady, náležitě upravili.

Další částí oblečení v bojových uměních je shitagi 下着. Shita znamená spodní, takže každý pochopí, že se jedná o oblečení, které se používá pod klasické keikogi. Shitagi je vyrobeno z lehčí bavlny a má křížový vzor odlišný od svrchní části keikogi. Váha a střih shitagi umožňuje také dobrý odvod potu z vrchní a těžší části keikogi.

Další částí keikogi jsou kalhoty neboli zubon ズボン. I když se kalhoty v západních zemích nosí již několik století, v Japonsku se začaly opravdu používat až po druhé světové válce. Také japonské slovo zubon se dostalo do japonského jazyka až po období feudalismu. Do té doby se od pasu dolů používala pouze bederní pokrývka nebo různé typy hakam. Kalhoty do bojových umění přinesl opět Jigoro Kano. Do té doby, tak jak můžeme vidět na prvních dobových fotografiích, studenti bojových umění používali tradiční hakamy nebo měli nohy holé. Západním vlivem vznikly gobatake, které byly jakousi obdobou kraťasů a zakrývaly stehna, nebo i v dnešní době velice populární patchi. Pokud navštívíte Japonsko v létě, můžete stále vidět muže nosící patchi. Jedná se o kraťasy, které jsou svojí délkou do půlky stehen něčím mezi klasickými boxerkami a plavkami. Na dobových fotografiích různých stylů jujutsu můžeme vidět studenty s velmi krátkými kalhotami, které byly inspirovány gobatake nebo patchi.

Až Jigoro Kano začal s největší pravděpodobností používat dlouhé nohavice u keikogi, aby zabránil spálení nohou od tatami u svých studentů, stejně jako tomu bylo u uwagi – vrchního dílu. Fotografie z Kodokanu ze začátku 20. století už ukazují Jigoro Kana a jeho studenty v zubonech s délkou pod kolena. Karatisté také brzy adoptovali stejnou délku nohavic jako Kodokan. Zubon je stejně jako uwagi většinou bílý, bez jakýchkoliv dekorací či ozdob a má unikátní způsob šněrování kolem pasu.

Další částí keikogi je pásek neboli obi 帯. Neexistuje více mytologická nebo mystická část oblečení než obi. Pásek, a to především černý, je neoddělitelnou součástí bojových mistrů, stejně tak jako jejich studentů. Dvanáctiletý karatista nosí svůj zelený pásek s takovou hrdostí jako masajský válečník svoji kapuci ze lví kůže. Je až neuvěřitelné, jakou symbolickou důležitost si tento proužek bavlny držící naše Keikogi získal a stále získává. A začalo to opravdu nevinně. Oficiální historie Kodokanu hovoří, že v roce 1883 se Jigoro Kano rozhodl rozlišit dovednosti svých studentů do dvou skupin. Jednu skupinu můžeme nazvat "pokročilá" nebo "yudansha". Druhá skupina byla svými dovednostmi na nižší úrovni a můžeme ji nazvat "začátečnická" nebo "mudansha". V tuto dobu byli také dva nejpokročilejší studenti Jigora Kana oceněni titulem shodan – 1. dan neboli 1. stupeň yudansha. Byli to Tomita Tsunejiro 富田 常次郎 a Saigo Shiro 西郷四郎, kteří se stali historicky prvními držiteli černých pásků vůbec. Kanovo vytvoření technických stupňů znamenalo v podstatě revoluci ve všech japonských bojových uměních. Do té doby, po mnoho století vydávali velmistři bojových škol svým studentům pouze menkyo (licence) ve formě svitků. Tyto licence často měly také svůj vlastní technický systém jako například kirigami, mokuroku, menkyo a menkyo kaiden. Většinou se ale na dané licence nekladl příliš velký důraz, protože největším důkazem dovedností bylo přežití v boji, vítězství v bitvách nebo duelech než nějaký dokument. Proto byly menkyo většinou předávány pouze pokračovatelům daných škol a linií než "pouhým", i když excelentním studentům. V podstatě to znamenalo, že držitel je kvalifikovaným učitelem školy. Tato praxe fungovala po celou historii Japonska a v některých školách nebo systémech funguje dodnes. Poté však přišel Jigoro Kano, který se rozhodl ignorovat tento stoletími osvědčený systém a vytvořil svůj vlastní systém technických stupňů, který vypovídal především o výjimečnosti jeho osoby. Jigoro Kano měl na svoji dobu velmi moderní myšlení a byl velmi důkladně znalý západních pedagogických principů. Napsal mnoho knih s tematikou těchto principů, mnoho vzdělávacích teorií, které jsou dodnes vyučovány na mnoha univerzitách. Jeho cílem bylo zefektivnit a zprůhlednit situaci v budo organizacích, které začaly pracovat s obrovským množstvím studentů. Co je ovšem velmi zajímavé, že nový desetistupňový technický systém Jigora Kana nešel ruku v ruce s odlišnou barvou pásků. Až v roce 1886, o tři roky později, začal Kano rozdávat pásky jako symbol technických stupňů. Mohla to být náhoda, ale stalo se to přesně v době, kdy se Kodokan postavil proti škole Yoshin ryu jujutsu 楊心流柔術 vedenou Hikosuke Totsukou v soutěži pořádané tokijskou policií. Kanova myšlenka rozdílných barev pásků byla jednoduchá. V obrovském množství studentů, kteří s ním začali v tu dobu cvičit, bylo pro začátečníky velmi těžké najít pokročilého studenta, který by jim mohl poradit. Proto se Kano rozhodl k novému technickému systému přiřadit ještě systém barevných pásků. První pásky, které se začaly používat, byly kaku obi, které se používají především k formálním kimonům. První bavlněný pásek byl světu představen v roce 1907. I když Jigoro Kano vytvořil desetistupňový technický systém, nevytvořil žádné barevné schéma pásků. V jeho dojo se používaly pouze pásky bílé a černé. Takže si opět musíme položit otázku, kdy tedy vznikl barevný systém pásků, tak jak ho známe dnes, a kdo za ním stál? Za touto inovací stál mimořádný judoka Kawaishi Mikonosuke 川石 酒造之助 (1899 - 1969). Kawaishi studoval různé formy jujutsu včetně judo, které také vyučoval po celém světě. Byl neohroženým inovátorem v představování juda zahraničním studentům. Například vůbec nepoužíval japonské názvy technik, ale pouze číselné řady a označení. Také začal experimentovat s barevnými pásky v souvislosti s technickými stupni. Jeho nápad se ujal a kolem roku 1950 již všechna Judo doja po celém světě používala tento barevný systém. Poté v polovině šedesátých let představila judo federace světu složitý technický systém, rozdílný pro děti, mladistvé a dospělé včetně pseudo esoterické interpretace každé barvy. Bílá má prezentovat původní čistotu, zelená začátečnickou svěžest a další a další vlastnosti pro každou barvu. A tak to všechno začalo.

Některé další bojové školy či systémy převzaly nebo si upravily tento technický systém, některé převzaly pouze jeho část, některé zůstaly u starého technického systému. Například kendo převzalo technický systém kyu/dan, ale nikdy nenosilo pásky ke kendogi. Aikido okopírovalo Kanův technický systém, i když jeho implementace byla velmi vleklá, protože Morihei Ueshiba byl velmi neochotný začít tento systém používat. Do druhé světové války se držel systému licencí menkyo, tak jako v tradičních bojových uměních. A ani na konci války nepřistoupil na kyu/dan systém a i nadále dával licence menkyo paralelně s technickými stupni kyu/dan. Výhradně začal být používán tento systém v aikido až od roku 1950.

V karate v roce 1924 Gichin Funakoshi ocenil svých prvních 7 studentů tituly shodan – 1. dan včetně černých pásků. Na používání barevných pásků a nového systému technických stupňů v karate měl ovšem největší vliv rostoucí tlak a síla organizace Dai Nippon Butokukai 大日本武徳会. Na začátku 20. století totiž Butokukai vyvíjela všeobecně obrovský tlak na japonská bojová umění. Tato organizace byla na mnoha místech brána jako "oficiální" budo organizace Japonska a jednotlivá bojová umění, pokud chtěla být považována za autentická a seriózní, musela být uznána právě organizací Butokukai. Proto není překvapením, že téměř všechny skupiny karate se přidružily k této organizaci. A jedním ze základních požadavků pro oficiální uznání organizací Butokukai bylo mít pro všechny studenty jednotné keikogi a mít vytvořen vlastní systém technických stupňů.

Poté na začátku 70. let začala obrovská komercionalizace keikogi. Vedle tradiční bílé barvy se začaly používat různé barevné modifikace, na rukávy a nohavice se přidávaly různé emblémy, znaky, výšivky, na záda se začala vyšívat jména jednotlivých škol nebo stylů. Naštěstí se našlo mnoho lidí, škol a stylů, kteří pokračují v budo seriózní cestou a uvědomují si, že stejně jako v cestě budo je i v nošení keikogi něco hodnotného. Protože učit se nosit keikogi je neodmyslitelnou součástí japonských bojových umění.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Reišiki I
Jak se chovat v dódžó, budó a vůbec.
Reišiki II
Druhá část série o chování a zvyklostech nejen v dódžó.
Reišiki III
Potřetí o správném chování a dalších zvycích.
Reišiki IV
Předposlední část série a několik dalších příkladů v ní.
Reišiki V
Dokončení seriálu o chování v budó a přístupu ke cvičení.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

pb - 24.06. 2013 / 07:08
Jen takové malé upřesnění k jinak obsahově docela pěknému článku. Co se týká džuda a modrých kimon, tak důvodem jejich zavedení je televizni přenos. Sledování zápasu v džudu, kde oba soupeři mají bílé džudogi a jsou odlišeni jen barevnou šerpou bylo pro televizního diváka nepřehledné. Pomoci mělo modré a bílé džudogi. I přes nesouhlas Japonců si to ostatní členové v Mezinárodní federaci džuda postupně prosadili. Taktéž stený důvod byl u změně barvy tatami atd.


Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na