Kitamoto - Pod jednou střechou | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Kitamoto - Pod jednou střechou


19. února 2017 | Přečteno: 612x | Autor: Daniel Häckl

Kitamoto, město v prefektuře Saitama, kde se každoročně koná seminář pro zahraniční instruktory 3. až 6. dan kendó, kteří jsou vysíláni svými národními organizacemi jako budoucí vedoucí a instruktoři kendó, aby dostali možnost učit se od těch nejlepších v Japonsku. Obsahem semináře jsou cvičení základních a pokročilých technik kendó a kendó kata, trénování, koučování, trénink rozhodčích a další. Účastníci tak mají jedinečnou příležitost být ve společnosti instruktorů i motodači senseiů na té nejvyšší úrovni. Na seminář je vybírán jeden až dva uchazeči ročně, které Česká federace kendó (ČFK) finančně podporuje.

Na přelomu léta se v horkém a dalekém Japonsku konal 43. letní seminář kendó. Tato ojedinělá událost svedla na týden dohromady skupinu 58 vybraných kendó instruktorů ze 45 zemí světa. Po oficiálním ubytování a seznámení se se spolubydlícími, nastalo první společné shromáždění v jídelním prostoru prostorného ubytovacího zařízení. Každý pokoj se skládal z několikačlenné skupiny podobně mluvících kendistů a měl své číslo. Tato skupina se na téměř 7 dní stala mojí nejbližší rodinou. Spolu jsme jedli, pili, uklízeli, chrápali, potili krev a slzy při náročném cvičení a každodenních povinnostech.

Organizace byla perfektní. Každý den po večeři byl vyhlášen podrobný program aktivit na další den. Součástí našeho pobytu nebylo jen pilně se učit od našich učitelů, ale také se starat o celou řadu běžných činností. Plán na každý den obsahoval několik úkolů od rána až do večera a ke každému úkolu byl přiřazen jeden pokoj, který zodpovídal za jeho splnění. Jednou z aktivit byl například večerní úklid toalet a koupelen na pánském patře a tento úkol patřil našemu pokoji hned následující večer. Každá z činností ať už uklízení lázní či toalet nebo uklízení nádobí po učitelích, mělo svůj význam pro udržení pořádku a organizace tohoto náročného týdne. Proto každý tým plnil zadání s vervou a zápalem. Náš pokoj měl číslo 305 a po dohodě se všemi jsem se stal jeho kapitánem (taišó). A jinak už mi nikdo neřekl.

Po stručném seznámení se se základním plánem organizace následoval rozchod a příprava na oficiální zahájení v dódžó a první keiko/ cvičení. Toto oficiální zahájení trvalo bezmála dvě hodiny, kdy nám byli představeni hlavní instruktoři, a to:

kendó hanši 8. dan Masaharu Kakehaši,
kendó kjóši 8. dan Kódži Kasamura,
kendó kjóši 8. dan Susumu Nagao,
kendó kjóši 8. dan Hiroaki Tanaka
a spousta dalších hostujících učitelů. Z přítomných bylo pro mě velmi milé překvapení, že překlad do angličtiny zajišťoval jeden z mých učitelů, které jsem poznal během svého pobytu v Anglii - kendó kjóši 8. dan Tatsuo Hajaši. Dalším překladatelem byl velmi známý a oblíbený Alex Bennett, který dlouhodobě žije v Japonsku a pochází z Nového Zélandu. Poté následovalo společné focení s učiteli. Profesionální tým fotografů měl už za třicet minut hotovo. Potom jsme se všichni radostně chopili svých mečů a začalo první společné poměřování sil s učiteli. Tím se dostávám k zajímavé historce ohledně mých zavazadel.

Po příletu do Japonska mě čekalo nepříjemné překvapení. Let Alitalia z Prahy přes Řím byl vcelku příjemný a utekl bez větších problémů. Jaké bylo mé zděšení, když při výstupu z letadla viselo mé jméno na prvním sloupu s upozorněním, ať se dostavím do ztrát a nálezů. Když jsem se blížil se smíšenými pocity, blesklo mi hlavou - snad se mi neztratilo nějaké zavazadlo. Inu, přesně tak. Měl jsem dvě zavazadla, jeden velký kufr, kde bylo mé oblečení, bogu/ brnění včetně dárků pro učitele a známé. Druhým byly mé meče. Když se na pásu se zavazadly objevil můj kufr, spadla mi velká část tíhy z prsou. Na ztrátách a nálezech mi bylo vysvětleno, že moje meče zůstali na letišti v Římě a přiletí až další den. Zanechal jsem tedy adresu hotelu, kde jsem přenocoval s tím, že tam musí dorazit nejpozději v ranních hodinách, protože pak jsem už musel odjíždět směr Kitamoto, kde jsme měli nástup v 14.00. Přes ujišťování z japonské strany ztrát a nálezů, jsem raději zanechal též adresu ubytování v Kitamotu pro případ, že by meče přece jen nedorazily včas.

Překračuji hranice exitu a jsem opět na japonské půdě. Hm skoro jako být doma. Nikam jsem nepospíchal a tak jsem pomalým krokem mířil ke stánku s prodejem vlakových lístků do Tokia a tu mi do cesty vstoupí skupinka s kamerou a ptá se, jestli mám chvíli čas, že jsou z jednoho TV kanálu, a že by se mě rádi zeptali na pár otázek. Inu nikam jsem nepospíchal a tak jsem souhlasil. Z původně plánovaného pětiminutového rozhovoru se stala téměř dvouhodinová rozprava o kendó, letním semináři v Kitamotu, České republice a dalších tématech, které reportéra napadaly. Dokonce jsem byl vyzván ukázat na kameru své bógu a předvést pár základních technik seků. Reportér na mě mluvil japonsky a jeho mladý kolega vše překládal do angličtiny a zpět. Bylo to velmi příjemné a docela mi to spravilo náladu poté, co jsem přijel jen s polovinou zavazadel. Cesta do Tokia pak již proběhla v poklidu a den, který jsem měl navíc, jsem strávil na svých oblíbených místech. Také jsem stihl nakoupit nějaké dárky a pozdravit pár přátel. Následující den jsem k mé nelibosti obdržel zprávu z letiště, že mé meče ještě nepřiletěly, a že snad opět zítra. Po dlouhém telefonátu s letištěm jsem jim vysvětlil, že je musí doručit do Kitamota, kam právě mířím. Při registraci jsem svou situaci vysvětlil jednomu z organizátorů a ten mě ujistil, že se pokusí vše s letištěm vyřídit. Také jsem se zeptal, na možnost nákupu náhradního meče a k mému milému překvapení jeden z místních byl tak laskav a svůj meč mi půjčil. Toho jsem si vážně cenil a hned se mi dýchalo lépe. Moje obrovské díky tak patří organizátorům, protože jsem si díky jejich obětavému přístupu mohl dokonale prožít první cvičení.

Po cvičení nás čekala rychlá sprcha a první společná událost toho dne - uvítací party. Všichni jsme dostali za úkol vzít si společenské oblečení a připnout visačku se jménem a národností. Uvítací party byla úžasná a okázalá, leč velmi krátká. Čekala na nás spousta báječných japonských pokrmů všech chutí a barev, člověk nevěděl kam dřív koukat a ze kterého stolu dříve ochutnávat. Po tradičním představení sponzorů a jejich proslovech, jsme dostali asi hodinový prostor poznat se mezi sebou. Večerka přicházela každý den ve stejný čas a pokaždé se zdálo jako by to bylo o něco dříve. Po večerce jsme měli zakázáno odcházet z budovy, o to více se na pokojích povídalo a probíralo dění daného dne. Každý den se někdo zhostil důležitého úkolu opatřit dost piva pro pokoj, aby bylo co zapíjet a slavit, a že bylo každý den co.

Příjemnou částí po cvičení byla možnost vykoupat se v tradičních japonských lázních. Tedy nejprve se umýt na malé stoličce u stojanu se sprchou a horkou vodou, kde se musíte kompletně umýt mýdlem a dobře opláchnout a poté máte možnost relaxovat ve dvou bazénech s nádherně vyhřátou vodou, jednou méně a druhou více. Není nic lepšího než se po dlouhém dni jít natáhnout do onsenu. Měli jsme k dispozici dvoje lázně a musím přiznat, že většina z nás je využívala i častěji než bylo povoleno. Ale tomu pocitu tepla, které uvolňuje každý namožený sval, se prostě nedá odolat.

Každý následující den začal vždy ranním tréninkem před snídaní a pokračoval - snídaně, dopolední trénink, oběd, odpolední trénink, večeře, osobní volno a večerka. První velkou změnou byl třetí den, kdy jsme měli v plánu výlet do Tokia na celonárodní turnaj dětí. Byl to dlouhý výlet autobusem, ale stál za to. Po rychlé snídani jsme se přesunuli k autobusům a vyrazili jsme směrem k cíli. Tam už čekaly davy dětských kendistů, kteří spěchali k registračnímu pultu. My jsme si je fotili, mávali na ně a žasli jsme nad jejich počtem. Bylo jich na dva tisíce! Po zaparkování jsme dostali přesné časové pokyny a vyrazili jsme směrem do útrob budokanu. Cestou jsme se fotili se skupinkami kendistů, kteří se rozcvičovali na parkovišti. Rychle si odskočit na záchod a hurá společně do hlavních prostor, kde jsme již měli čestná místa nad početnou skupinou rozhodčích a učitelů, kteří vše bedlivě pozorovali ze svého vyvýšeného pódia. Jaké bylo mé milé překvapení, když mi někdo klepe na rameno a pronese se širokým úsměvem: "Ale to je milé překvapení!" Tím nečekaným překvapením je další z mých učitelů pan Hiroshi Ozawa, kendó kjóši 8. dan. Bohužel není čas si déle popovídat, protože oficiální zahájení začíná. Téměř nekonečný zástup dětí vstupuje do haly jeden za druhým, pochodují na určené pozice a řadí se zástup vedle zástupu. Na ploše budokanu, která hraje všemi možnými barvami vlajících šátků na hlavách jak dětí, tak jejich učitelů a instruktorů. Je to opravdu fascinující podívaná. Ještě víc mě dostává, když po nástupu následuje společná rozcvička bez mečů v podání zkušeného kendisty, který předcvičuje na malém pódiu s mikrofonem na hlavě. Vidět těch dva tisíce rukou sekat ukázněně s ohledem na ostatní, to vám bere dech. Nicméně to je teprve začátek. Po rozcvičce začíná individuální rozehřátí a celá plocha se promění v jedno velké hemžení. Skupinka vedle skupinky se chopí mečů a začíná to pravé cvičení. Děti se oblékají do bógu a s bojovým pokřikem vyrážejí k útokům na své instruktory dle pokynu. Nasazení je pekelné, na maximální výši a je úžasné být u toho. Čas letí jako splašený. Je tu povel stop a všichni vyklízejí plochu. Brzy začnou první zápasy. Ještě hlavní ukázka precizního provedení kat v podání tří dětí v různých věkových kategoriích a už tu máme rozhodčí nastupující na osm šiaidžó/ zápasišť. Přichází povel hlavního rozhodčího a už to vře. Děti dávají do prvních útoků vše a již se zvedají první praporky a padají první body. Tempo je vražedné, ale časový limit zápasů je také krátký. Hned je vidět, že kvalita je velmi vysoká. A už nastupují vítězové z minulého roku a vcelku hladce dávají soupeřům znát, že jsou opět o kousek lepší než loni. Práce rozhodčích je neuvěřitelná a oko Evropana se nestačí divit co vše a vždy v absolutní shodě, dokáží zachytit bystré oči rozhodčích. Toto byla hlavní náplň a cíl naši cesty. Vidět práci těch nejlepších na vlastní oči a pokud možno si z toho něco odnést. Byl to silný a cenný zážitek. Bohužel náš časový plán nám neumožňoval zůstat na celý den turnaje. Krátce po obědě v útrobách budokanu a krátkém půlhodinovém rozchodu, jsme museli zpět na parkoviště a vydat se na cestu zpět do Kitamota. Cesta zpět byla plná dojmů a všichni jsme cítili potřebu hovořit o všem, co jsme viděli. Po návratu následovalo krátké odpolední cvičení a večerní rutina. Po večeři se valná většina z nás sešla dole v lobby a po rychlých nákupech v nedalekém obchodu jsme si udělali příjemný večer a probrali celodenní zážitky.

Následující dny se již nesly v duchu monotónní rutiny v podání striktního dodržování určeného plánu výuky. Velky důraz byl kladen na korektní vedení všech základních pohybů při cvičení a jejich dodržování během celého vyučovacího cyklu. Tempo následujících dnů bylo opravdovou zkouškou našeho ducha a těla a mělo za následek i pár drobných zranění, která dle vyjádření lékaře dovolila všem bez výjimky dokončit seminář. Fakt, že nedošlo k žádnému vážnějšímu zranění, jako tomu bylo v předešlých ročnících, hodnotil hlavní instruktor jako velmi pozitivní. Celý seminář mě provázely výjimečné pocity jednoty a chuti společně se zlepšovat a zdokonalovat. Jsem opravdu rád, že jsem měl možnost na vlastní kůži zažít tento výjimečný týden a navázat nová přátelství bez hranic. Těší mě, že máme předsevzetí, jak držet naší skupinu "ROOM 305" pohromadě a plánujeme každoroční setkání v zemi jednoho z nás. Kitamoto je tak krásným příkladem, jak rozšiřovat nejen naše přátelství, ale i naše zkušenosti.

Chci poděkovat celé své velké kendó rodině a těším se, až se opět někdy setkáme u nás v dódžó nebo někde na cestách a zkřížíme své meče.

Text poskytla Česká federace kendó, pozn. redakce.
Copyright © 2011 - 2017 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv autora

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na