Kung fu v Hongkongu - Jeden život, jedna láska | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > Kung fu v Hongkongu - Jeden život, jedna láska

Kung fu v Hongkongu - Jeden život, jedna láska


19. listopadu 2015 | Přečteno: 2500x | Autor: Veronika Partiková

Vypravěčskou štafetu České federace wushu o cvičení mimo Českou republiku převezme v tomto díle Veronika Partiková, která se za tréninkem přechodně přestěhovala do Hongkongu.

Wong Chung Man sifu tvrdí o svém stylu hung kuen "jeden život, jedna láska" a tím se také řídí. Několikrát týdně to vídám v tělocvičně a poté o tom mluvíme při večeři, kam se unavení po tréninku projdeme industriální čtvrtí. Je to můj třetí pobyt v Hongkongu; poprvé, to bylo před pěti lety, jsem sem jela za tréninkem se sifu Jiřím Hauskou. Podruhé jako student univerzity, to už bylo na půl roku. A protože jsem chtěla ve studiu kung fu (tradičního wushu) v Hongkongu pokračovat, dalším mým plánem bylo dostat se zpět pracovně, což ovšem není úplně jednoduché, pokud není člověk vyslaný už nějakou firmou. Já hledala práci přes inzerát s pohovory po Skypu, což zabralo více než půl roku. Pracovní vízum dostane jedině žadatel s pracovní smlouvou, no a pracovní smlouvu dostane jedině žadatel, ano, s pracovním vízem... Nakonec, když už jsem se chtěla vzdát, se mi ale podařilo získat místo učitelky angličtiny v jednom centru u hranic s Čínou a dobrodružství mohlo začít. Práce byla mizerná a s příšernými podmínkami, ale pomohla mi dostat se do země, kde teď bydlím v pokoji velikosti průměrné evropské koupelny. Za pár měsíců jsem odešla a našla si místo v mateřském centru. Mezitím jsem byla přijata na doktorát na místní univerzitě s kung fu jakožto oborem výzkumu, což je další kapitola, která mi začne v září.

Hongkong se ne nadarmo považuje za jedno z center kung fu. Ráno člověk musí kličkovat mezi cvičícími davy, poměrně rychle si vypěstuje schopnost zaslechnout bubnování ke lvímu tanci na míle daleko, chodí s místními zabijáky důchodového věku na čaj, přestože všichni vlastně pijí kafe, a poznává se s lidmi z celého světa, kteří do Hongkongu jezdí za svými učiteli. Právě učitel byla moje největší motivace. Sifu Wong má ve světě velmi dobrou pověst, nejen kvůli tomu jak je přátelský, ale i kvůli oblibě v aplikacích a praxi; v zápalu nadšení rychle přechází při vysvětlování z angličtiny do kantonštiny. Díky takovýmto zkušenostem už vím, jak se řekne "Podmetám, skákej!". Moje cesta k němu samozřejmě vedle díky radám, vedení a doporučení mnoha dalších, nejen českých učitelů a pana Hausky. Wong sifu sice učí převážně formy (sestavy), jak velí hongkongská móda, ale zdůrazňuje cvičení sparingu, mostových rukou, aplikací, feelingu... Trénink s ním trvá tři a půl hodiny a dost záleží na tom, co do něj člověk sám vloží. Cvičení s Wong sifu, to jsou velká gesta, široký úsměv a hluboké znalosti.

Trénink probíhá v 16. patře staré továrny, podlaha je betonová a stěny jsou lemovány lvími hlavami pro lví tanec a několika bubny. Podél stěn jsou i nějaké lavice, kam si chodí posedět a poklábosit staří mistři, když se staví za Wong sifu na návštěvu. To potom hlasitě vzpomínají na trénink u velmistra Lam Jo nebo řeší aplikace různých technik. Žáci na trénink dorazí, jakmile mohou, a cvičení se hromadně nezahajuje. Každý si cvičí sám, pouze děti jsou občas vyzvány, aby cvičily dohromady. Wong sifu je velký puntičkář a s detaily opravuje celou logiku techniky. Rád své studenty překvapuje funkčností stylu. Posilování se zde necvičí, největší prostor mají formy. V Evropě rádi většinu času trávíme kontaktem, naopak zde má největší podíl cvičení forem a sparingových forem. Opět záleží, co člověk od cvičení chce. Místním většinou formy stačí. Sparingové formy, aplikační drily a sparing cvičím se sifu, protože ostatní se do toho příliš nehrnou. Často mi ale během toho sifu otevře oči a takové momenty jsou k nezaplacení.

Samozřejmě jako žena-student v Hongkongu narazím na určité trable. Ženy sice cvičí, ale pokud nepočítám moderní kontaktní disciplíny nebo moderní wushu, v tradičních stylech to většinou nemyslí tak seriózně. Nečeká se, že se budou chtít prát. Navíc, místní lidé jsou gentlemani, a proto mají problém například s kontaktní výukou. Z mé zkušenosti pokud žena dá najevo, že si nepřišla zatančit, časem se to zlepší. Platí, stejně jako u mužů, pokud cizinec chce, aby ho místní brali vážně, musí cvičit mnohem tvrději než místní studenti. A být trpělivý. Jeden pro mě velmi inspirativní učitel, který mi pomáhá s tréninkem postojů, vyřešil genderový problém tak, že pokud máme trénink, jsem kluk. Tento člověk učí naopak velmi kontaktně. Během toho, co jeho student stojí v postoji, snaží se ho podkopnout, prošlápnout koleno, kope mu do nohou. Když udělám chybu a musím zavrávorat, pleskne se rukama do stehen a rozhodí je do stran, jako by říkal: Tak proč tu vlastně jsi?! Když nechává studenta stát v postoji, klidně si jde na druhou stranu ulice prohlédnout bagr.

S Hongkongem se pojí celá škála kung fu kultury. Například každou neděli v Kowloon parku probíhá exhibice kung fu, v tzv. "Kung fu corner". Vždy jedna místní škola dostane k dispozici dvě hodiny času, které zaplní sama, nebo si pozve hosty. Rozpis škol nikde nevisí, přesto ale všichni vědí, kdo kdy vystupuje. Potkávají se staří zabijáci, sedí na plastových židlích pod plachtou a poté, co zhlédnou cvičit mladou generaci, zajdou si na kafe. Pak se občas sundávají prsteny, náramky a korále, aby mohli o kung fu diskutovat názorně. Nejvýrazněji a nejhlasitěji z kung fu kultury se ale projevují párty. Tajně některé podezírám, že cvičí právě kvůli nim. Nutno říci, že taková kung fu párty je fyzicky někdy náročná, zvlášť pro abstinenty. Lví tanec, důležitá součást, je úžasná podívaná, kterou provází bubnování, ale myslím, že více než pět lvů už začíná být velmi náročné na pozornost a ušní bubínky. Když se větší část lidí usadí, začne předvádění forem za pokračujícího bubnování. Samozřejmostí je i nějaký ten proslov (kantonsky) a poté je čas na večeři, kdy se několik chodů podává pro celé obsazené patro restaurace zároveň. Mezi chody se obchází s lahví německého piva v ruce a připíjí se. A nakonec afterparty, která někdy může být dost výživná, například při krocení rozesmátého mistra kung fu, kterému táhne na devadesát, a jeho studenti se ho snaží přesvědčit, aby už netančil. Ještě zmíním jednu zkušenost z oslavy boha země (Tu Di Gong), kdy nejenže se zaplnil hosty prostor velký jako fotbalové hřiště, ale lvi přicházeli po křižovatce k chrámu, takže doprava se musela zastavit. V jednu chvíli zprava za zvuku bubnu přišel nádherný lev s davem jeho školy za ním a vzápětí hned z druhé strany a přes ulici přicházeli další. Ten den jsem viděla více než patnáct lvů a jak se někdy stává, byla jsem jediný cizinec mezi účastníky. To místní ohodnotili nadšeným potleskem, když jsem i já cvičila na pódiu.

Zpátky ještě na okamžik ke cvičení. Hongkongská společnost pracuje dlouho a tvrdě a většinou začíná později než v Evropě, to znamená, že i pozdě chodí domů. Děti po škole chodí ještě na doučování a snaží se vyrovnat konkurenci, která je už od školky obrovská. To se bohužel podepsalo i na tradičním kung fu, kde je nyní generační propast a zájem není tak velký jako dřív. Ruku v ruce jde i to, co jsem už zmiňovala, že pokud děti přijdou cvičit, nemají moc chuť trénovat sparing. U dospělých je situace jiná, protože si tento problém uvědomují. Pokud přijdu první a odejdu poslední z tréninku, mám dost času se sifu cvičit sparing i aplikace, ale opět to vychází z toho, jak si to člověk sám nastaví. A to může být pro cizince někdy dost frustrující. Naopak velkou motivací je nejen alespoň částečné přijetí do rodiny místními, ale hlavně hluboká studnice vědomostí a principů, do které člověk občas smí nahlédnout.

Když jsem přijela, Wong sifu mě vyzvedl a šli jsme spolu na oběd. Naše angličtina trošku drhla, protože já si musela zvyknout na čínský přízvuk a on na to, že na něj někdo mluví konstantně anglicky. Na prvním tréninku jsem se rozcvičila a sifu povídá: "No, můžeš cvičit cokoliv." S vědomím, že mě čeká návrat k základům, jsem zacvičila jednu formu. Nejdřív neříkal nic. Potom povídá: "Proč cvičíme kung fu?" A sakra, říkala jsem si. Jenže Wong sifu je natolik veselý člověk, že i u kritiky od podlahy se upřímně směje a musíte se smát s ním, takže to hořké nakonec tak hořké není. Později jsem ho na jedné večeři požádala, jestli bych mohla být jeho studentem, on můj sifu. Řekl na to: "To je úplně jedno, jak mi říkáš. Důležité je jen to, jestli je to od srdce k srdci."
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:





Foto: archiv redakce

Související články


Za tréninkem přes oceán
Studium wushu na Tchaj-wanu.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na