Milan Prokeš 5. dan - rozhovor | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Milan Prokeš 5. dan - rozhovor


12. června 2013 | Přečteno: 4270x | Autor: Mgr. Martin Svitek

Když jsem poprvé potkal Milana Prokeše, myslel jsem, že je to jen starší pán z jižních Čech, kterého lidé respektují, protože má vlastní školu a cvičí dlouho. Jak jsem se pletl! Za těch pár let, co se známe, snad můžu říct, že mám tu čest, že se mezi námi vyvinulo určité přátelství. Vidím, že nehledě na věk se Milan stále zlepšuje a motivuje mě v mnoha věcech, nejen té fyzické části taekwonda. Takže ideální osoba pro rozhovor...

Milane, jak ses vůbec k taekwondu dostal? Kdy, kde, kvůli komu, co bylo předtím a potom, však víš, co chci slyšet.

V osmi letech jsem se chtěl vyrovnat taťkovi fotbalistovi. Bydleli jsme v paneláku, chodil jsem trénovat míčovou techniku do sklepa o rozměrech metr krát dva metry. Ta zarputilost pak přešla ve čtrnácti na posilovací cvičení, to když jsem se chtěl líbit holkám a byl jsem nejmenší ze třídy. Zlom ve sportovní kariéře přišel v sedmnácti letech, kdy jsem se dostal do ligového dorostu Dynama České Budějovice a posléze na vysoké škole do ligové Škody Plzeň.

Po škole následoval můj rodný Velešín, kde jsme měli vynikající partu a dotáhli to do tehdejšího krajského přeboru. Osobně mě už však na fotbale začalo trochu vadit pouze běhání a zátěž převážně spodní poloviny těla. Opět jsem začal posilovat, a když jsem si zakoupil knihu V. I. Levského Karate, začal jsem doma se systematickým cvičením. Po roce cvičení jsem si řekl, že se přihlásím na kurz do Českých Budějovic. Neměl jsem auto, tréninky karate začínaly v šest, končily v osm hodin a mně jel autobus do Velešína až v deset. Náhodně jsem však objevil i plakát korejského bojového umění taekwondo, které mělo začátky od sedmi, takže žádný velký prostoj na autobus. Šel jsem se zeptat, co je to zač. Pan Miroslav Galbač, který vedl kurz, mi odvětil, že to je jako karate, ale mnohem lepší. No a tak jsem v roce 1988 v sedmadvaceti naskočil do tehdejšího třetího kurzu pro začátečníky taekwonda v oddíle SK Pedagog České Budějovice. Rok jsem cvičil s bílým páskem a pak mne vybral Míra Galbač na soustředění do tehdejší Jugoslávie, kde jsem dělal zkoušky na 8. kup (žlutý pásek) před mezinárodním instruktorem taekwonda, panem Tonim Nobilem.

Později následoval příjezd našeho korejského mistra Hwang Ho-yonga do Českých Budějovic, kde jsem dostal rovnou zelený pásek a založil oddíl ve Velešíně, přesně 8. prosince 1990... no a historie velešínského oddílu je detailně popsána na našich stránkách www.tajky.cz.

Jak vypadal tvůj trénink tehdy a jak vypadá dnes? Kdo tě někdy viděl bez trika, tak žije v domnění, že musíš cvičit denně, muži závidí a ženy sní.

Ty jo, to je dobrý slogan, ten si musím zapamatovat, muži závidí a ženy sní. Tréninky v začátcích, kdy jsem po tříměsíčním kurzu dostal bílý pásek, byly v Českých Budějovicích téměř denně a byly ve stylu karatisticko-jugoslávských, tzn. hodně zaměřené na fyzičku a boj.

Až pan mistr Hwang Ho-yong začal přinášet do jihočeského taekwonda řád a smysl výuky, škoda jen, že tenkrát nebyly regionální semináře. Pořád jsem hledal cestu a zkoušel nějaké nové věci. Např. dělal jsem od šesti, ale přicházel do kanceláře v půl a hned začal klikovat 3x po 30 a pak bloky i údery, co jsem znal. Kolegové si v kanceláři postupně zvykali, že je Prokeš trochu speciál...

Prostě jsem se snažil cvičit po troškách, ale každý den, bohužel většinou sám. Oddíl ve Velešíně jsem zakládal se zeleným páskem a nebylo s kým cvičit, ale skladba byla pestrá, posilování s vlastním tělem, závaží, sestavy, sprinty, gymnastika… až když nám mistr Hwang víc odkryl "tajemství tréninku", víc jsem se cíleně věnoval technikám.

Ale platí, co se v mládí naučíš... proto v koutku duše trochu závidím našim mlaďasům, jaké mají informace od nejútlejšího věku a hlavně, pokud úplně nenechají zpustnout tělo, nikdy techniky nezapomenou. Mohu to potvrdit z fotbalu...

Dnes vypadá skladba mého týdenního tréninku takto: každé ráno jóga, protahování a pár technik nohou a rukou, většinou kombinace z technických sestav, pak studená sprcha a šup do práce, asi 30 - 40 minut. Přes den se snažím udělat si čas na švihadlo, ale vyjde mi to tak 3x za týden. Mám s počítadlem a musím udělat 1000 přeskoků, samozřejmě se změnou rytmu… to zabere ani ne 10 minut. Pak se snažím cvičit každý den alespoň tři technické sestavy, většinou na mistrovské stupně... a opět, tak 3x do týdne se protrápím dallyonem (otužování), tak zhruba na dvacet minut, kde vystřídám ruce i nohy.

Tréninky vedu v pondělí a středu normální oddíl, ve čtvrtek začátečníky, kde si většinou moc nezacvičím, ale základní protažení či rozhýbání tam trochu je. V pátek už je to o něco lepší, to máme tréninky pro červené pásky a vyšší, takže se více zapojuji. A snažíme si nejvíce projet celou kompozici taekwonda. Sobota, neděle už většinou volno, kromě ranního cvičení a občas znovu dallyon.

Kdo z taekwondistů tě v tom tvém taekwondu nejvýrazněji ovlivnil?

Určitě náš pan mistr Hwang Ho-yong. Vděčím mu za moc, za to, kam jsem se v taekwondu dostal. Pak nesmím zapomenout na Jirku Gazdu z Prahy, který mi v době tápání a mého modrého pásku moc pomáhal s technikami. Kvůli zaměstnání a rodině jsem nemohl jezdit za mistrem na tréninky do Prahy, a tak mi Jirka předával svoje zkušenosti. Moc mi pomohl i Rosťa Kaňka z Českých Budějovic, který mě připravil na zkoušku na 2. dan v době, kdy jsem po deset let nedělal zkoušky v našem taekwondu ITF a plácal se lehce i v taekwondu WTF. A nyní nesmím zapomenout na trenéry sportovní reprezentace ČR v taekwondu ITF, oba Honzy (Jan Mraček a Jan Klaška) a obě Jany (Jana Lazorová a Jana Hoňková), kteří mně opět dali spoustu nových věcí. Ne že bych se už tak rapidně zlepšoval, ale inspiraci pro trénování v oddíle, pro mladší generace.

A proč myslíš, že jsi vydržel tak dlouho?

Myslíš, jako že teď už lidi umírají na infarkt ve čtyřiceti, takže jedna padesát je už za zenitem? Asi to také bude nejen cvičením, ale i stravou. Když mě uchvátilo taekwondo, nebral jsem je jen jako účinnou zbraň, ale jako cvičení pro zdraví. Začal jsem se zajímat o jógu, výživu, dva roky jsem nejedl maso. Teď už nejsem vegetarián, ale snažím se, aby příjem jídla byl stejný výdeji. A mám na paměti výrok E.T. Setona: "Tělo je chrám duše." Takže se o něj snažím pečovat.

A krom té fyzické stránky, že tvoje tělo vydrželo cvičit, co tě motivuje, že stále chceš, že jen u piva nevzpomínáš, jak jsi před 30 lety dobře hrál fotbal a pak pět let cvičil taekwondo?

Uf, je to těžká otázka a ještě těžší je na ni odpovědět. Takže prapůvod lze asi najít v trénincích ve sklepě s míčem, v posilování, kvůli mé chabé postavě, ještě na devítiletce. Tyto tréninky zapisovaly do mozku, že důležitá je vytrvalost a pravidelnost. A hlavně člověk neměl nic zadarmo. Posléze, když mi učarovalo karate a taekwondo, byla pravidelnost nutností, ale zároveň už jsem myslel či spíš sbíral poznatky o zdravém životním stylu.

Tělo začalo tak nějak zdravě blbnout, až se pravidelné cvičení stalo nutností. Prostě mozek to již vyžadoval a celek se potom cítil dobře a v pohodě. Dnes by se dalo říci, že to patří k mému životnímu stylu, že se musí prolínat odpočinek s fyzickou zátěží a to v rozumné míře. Tu rozumnou míru stále hledám a měla by být přiměřená k věku. A abych jen nefilozofoval, jsou tu ještě dvě důležité motivace, příjem stravy by měl být v přímé úměře výdeji. To znamená, že si po tréninku můžu dopřát i některou neřest. A za druhé, určitě bych si nemohl sednout do hospody jen tak, bez toho, abych se před tím nepohnul. Takže nejprve se zpotit a pak s kamarády na pokec či zazpívat. A zapomněl jsem ještě na třetí motivaci a tou je tréninkový deníček, asi bych se hodně styděl, když by na mě koukala prázdná okýnka.

Jak bys charakterizoval váš oddíl? Sportovní, tradiční nebo je to hloupost takhle se ptát?

Vůbec to není hloupé ptát se takhle. Náš oddíl existuje již dvaadvacet let, sám jsi byl velkou ozdobou na našich oslavách a v průběhu těchto let se toto všechno vystřídalo - závody, tradiční taekwondo, závody. Záleží vždy na trenérech a taky generaci, jaká v oddíle je.

Není tomu zrovna tak dávno, co jsme na závody vůbec nejezdili nebo maximálně se třemi závodníky. Teď se začíná zase karta obracet, možná tomu přispěl i můj start v reprezentaci. Nedávno jsme tak diskutovali v pátek po tréninku na pivku s našimi "mladými" o přípravě na závody a trochu si stěžovali, že jsme měli málo toho a toho. A já na to: "Kluci a kolikrát za týden jsem vás viděl na tréninku?" No a vyšlo z toho, že maximálně 2x. Co pak můžeš natrénovat? Ale jak říkám, kluci a holky, ti, co chtějí závodit, jdou do sebe a makají. Tak uvidíme.

Teď se zeptám na tvoje působení v reprezentaci ČR, to že ti to tenhle rok hodně šlo, to všichni vědí. Ale mě zajímá, jaké to je cvičit pod někým, kdo jistě umí, ale je to prostě stále ten mlaďoch, kterého znáš buď od dítěte nebo jako šikovnou dvacetiletou holku závodnici?

Myslíš Janu? Vůbec s tím nemám problém. Přišel jsem tam jako jeden z členů reprezentace, který se musí začlenit a podřídit, a navíc si myslím, že se člověk musí pořád učit a nejen od těch starších. Vaše nastupující generace přináší zase jiný pohled, jiné metody, jen si nemysli, i tebe mám v hledáčku a tvoje sestavy jsem sledoval na videu, vždyť jsi mistr republiky. Jen musí člověk někam do kouta nakopat tu svou hrdost, když předvedeš svůj tul, pro "šestky", který sice Jana neumí odchodit, ale kritizuje ti pomalu každou techniku (viz foto z Tallinu, kde chyby vypočítává na prstech), držení těla, energii, pevný postoj, najednou začínáš mít pocit, že ti je třicet. Horší už je to pak ve sportovním boji, když dostaneš opravdu už od těch náctiletých a to nemluvím o tom, když se proti tobě postaví Honzové či Roman Havlíček, který má teď formu. Takže vygumuješ z hlavy věk, dany, postavení a zase je z tebe ten obyčejnej kluk bez šlupky, který dostává világoš. Ale na druhé straně o kterého je postaráno a který si může zablbnout jako náctiletý.

Kolik dní jsi loňský rok v repre odtrénoval a jak dlouho se z toho vzpamatováváš?

Hm, tak to ti přesně neřeknu, byl jsem sice na výběru reprezentace už v lednu, ale pak jsem vše vzdal. Kvůli času, rodině i práci. Cca měsíc a půl před mistrovstvím Evropy v Sofii mi volal Honza Klaška, že má pro mě nabídku. Jestli bych na ME nechtěl cvičit technické sestavy za pětky. Zase zamítavá odpověď a pak mi z třeboňského soustředění volá pan mistr Hwang Ho-yong, abych tam přijel, že se mnou musí mluvit. A to byl konec, podlehl jsem nátlaku a začal se připravovat. No a nakonec, když jsme přijeli do Sofie, tak mi tak nějak Honza oznámil, že půjdu na všechno. Soustředění reprezentace jsou opravdu náročná a nejhorší je, že oči by mohly, ale tělo to nedovolí. Přesto jsem to kolikrát přepísknul a vzpamatovával se z toho hodně dlouho, ta regenerace je prostě rok od roku horší. A můžu to potvrdit i z důvěrných rozhovorů s panem mistrem o tom, co kde nás bolí. Ostatně mistr Hwang neuznává silver veterány, říká: "Jardo, (rozuměj Jardu Vomáčku) vy ne veterán, vy ještě mladý, jen já a Milan veterán..."

Příprava na svět byla ještě horší. Nejdřív jsem se hloupě oddělal celkem svižným výběhem na Schwarzenberskou hrobku v Třeboni a zpět a pak následovaly dvoufázové tréninky, kde už jsem nedokázal vygumovat ze svalů ten lehký výběh. Nejlepší výběh byl ovšem s mistrem Hwangem, když jsem měl od trenérů povoleno, že půjdu běhat s děvčaty. Mistr mě odchytil a řekl: "Milane, ráno lepší procházka", nikdy mi nepřipadala ranní Třeboň tak krásná.

Když mělo nastat závěrečné soustředění, tak přesně 14 dní před odletem mě pokousal pes, dva stehy na pravé ruce a jeden na levé. Paní doktorka mi řekla, že můžu odletět na MS, ale jako divák. Opět nezklamal Honza Klaška: "To vydržíš, budeš se prát jenom nohama."

A pryč od repre a závodění, co ti teď přijde na taekwondu nejdůležitější?

Víš, taekwondo jsem začal cvičit pozdě, v sedmadvaceti. Ale měl jsem základ z vrcholového fotbalu, z mých posilovacích aktivit a hlavně, můžu srovnávat dvě odvětví. Kromě toho, že taekwondo procvičí celé tělo a udržuje jej pružné do vysokého věku, můžeš se k němu kdykoliv vrátit.

U nás ve Velešíně máme řady příkladů, ať mladých či dříve narozených, kteří přestali z nejrůznějších důvodů, a jsou znovu zpět a není to téměř znát. Důležitý je také, že my starší můžeme být pořád mezi vámi, mlaďochy, kteří nám nedáte nic zadarmo, ale trpíte nás pospolu. To je na fotbale nemyslitelné.

Tak na tohle se tě musím zeptat, protože to mě poslední dobou pálí. Vážně máte v oddíle lidi, kteří roky necvičili a pak se vrátili? A vážně se vrátili na další roky, nejen měsíce? Já u nás totiž nikoho takového neznám. Tak si říkám, jestli je to tím, že jsem netrpělivý. Však ty jsi založil oddíl osm let předtím, než já začal cvičit. Jestli je to jen v těch lidech a musí si to najít sami a pak jim dojde, že jim cvičení chybí, anebo jestli je nějaká kvalita oddílu, která lidi přitáhne i po letech, kdy už jim asi nejde o závody a pásky.

Ano, je tomu tak. Konkrétně jsou to všichni tři Císařovci, Milan Rouha, můj sonbe v počátcích Pedagogu Pavel Šmíd a v neposlední řadě jeden z členů závodního týmu Jarda Bartizal.

Ta dlouhá přestávka byla zapříčiněna různými důvody (rodina, práce, studium apod.) a možná by bylo lepší zeptat se jich, co je vedlo k tomu opět navléci náš bílý šat, převázat jej barevným pásem a po x-letech vychodit základní školu taekwonda a dopracovat se tak k mistrovskému pásu.

Ale když si vezmu i můj taekwondo profil, i já měl krizi taekwonda. 1. dan jsem získal v roce 1992, 2. dan v roce 2003, to je rozdíl 11 let! Teď třeba takovou podobnou krizí prochází i můj syn Miki (2. dan taekwondo), jenž se zhlédnul v horách, šplhání a taekwondo je odsunuto na vedlejší kolej. Vrátí se? Uvidíme. Možná že i v tomhle je život tak krásný, že není vše nalajnované.

Já ještě musím říci, že díky těmto navrátilcům a spolupráci s nimi, která se proměnila v přátelství, se člověk naučil (a stále učí) toleranci a soužití. Je to vlastně úplně stejné jako v manželství a ve vztahu. Nemůže mít jeden pořád stále navrch.

Co ti přijde na českém taekwondu jako plus a na čem myslíš, je třeba ještě pracovat?

Velké plus na českém taekwondu je mistr Hwang Ho-yong. Shodneme se jistě všichni, že za tu dobu, co jej známe, těžko najdeme skromnějšího a slušnějšího člověka z generalit taekwonda, než je on. Ty máš daleko větší zkušenosti ze zahraničních seminářů a tak můžeš porovnávat.

Dál je pro mě osobně velké plus, že nám rostou další české osobnosti: několikanásobný mistr světa Jan Mraček, dále pak Jan Klaška, Jana Hoňková, ty a nesmím opomenout ani prezidenta Martina Zámečníka, který nás propaguje po celém světě. Ale kluci rozhodčí, Rosťa Kaňka, Ondra Vrábel, to vše je perfektní celek, který nám získává čím dál větší vážnost při cvičení a prezentaci v zahraničí.

Má to ovšem taky druhou stranu mince, zapomínáme pak na to, že pro většinu je taekwondo koníček a ustupuje tolerance, porozumění a lidskost. A jak říkají i moudrá slova z filozofie v encyklopedii: "Upřímnost bez lidskosti dokáže být hodně krutá."

Takže si myslím a hlavně si přeju, ať v našem taekwondu je více kamarádství a více lidskosti, protože doba není jednoduchá a život není věčný. A nakonec zbudou člověku jen vzpomínky. Tak ať jsou to jen ty nejlepší.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na