Moderní wushu očima čínského trenéra Cai Si Wu | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > Moderní wushu očima čínského trenéra Cai Si Wu

Moderní wushu očima čínského trenéra Cai Si Wu


7. prosince 2012 | Přečteno: 4128x | Autor: Kateřina Krumpálová

Moderní wushu (soutěžní wushu) bylo vytvořeno čínskou vládou po roce 1949 ve snaze o masové rozšíření čínského bojového umění. Od roku 1990 čínské wushu jako celek zaštiťuje Mezinárodní federace wushu (IWUF). Snahy o zařazení mezi olympijské sporty zatím vyznívají naprázdno, velké naděje se však vkládají do roku 2020.

Soutěží se ve formách jednotlivců se zbraněmi i beze zbraně (taolu 套路), dělíme je na povinné (规定套路) a individuální (自己套路). Sestava dospělých zpravidla trvá 1 minutu 20 sekund. Secvičené souboje, zvané duilian (对练), mohou být se zbraněmi, beze zbraně nebo mix. V kategorii skupin (集体) je stěžejní synchronizace pohybů a vše se odehrává na větším prostoru. Mezi sestavy beze zbraně řadíme chang quan (severní/ dlouhá pěst), nan quan (jižní pěst) a taiji quan (taiji pěst). Zbraně rozdělujeme na krátké (šavle, meč atd.), dlouhé (tyč, kopí atd.) a ostatní (bič, vějíř atd.). Jedná se o základní členění. Mnoho tradičních stylů bylo přizpůsobeno nárokům moderního sportu, na soutěžním koberci se tedy můžeme setkat i s fanzi quan, zui quan apod. Velký důraz se kromě obtížných skoků (nandu 难度) klade i na umělecký dojem, čímž si tento styl získal mnoho příznivců i odpůrců. První strana tvrdí, že jde o přirozený vývoj v bojových uměních, které ve válkách a v bojích nahradily střelné zbraně. Ta druhá argumentuje, že jde o podivnou gymnastiku zbavenou všech prvků, které jsou důležité pro bojová umění. Názor si musí utvořit každý sám, ale i zde platí, že špatně se hodnotí, co člověk nezkusil a nezná.

Rozhovor s Cai Si Wu (蔡思武)

Jak a proč jsi vlastně s wushu začal?

Pocházím z městečka Wenzhou v provincii Zhejiang. Dům máme u moře a můj otec je rybář. Jako malý jsem byl velice hyperaktivní, stále jsem někde lezl. Rodiče o mě měli ale velký strach, protože jsem neuměl plavat, a tak se rozhodli mě poslat do wushu školy, kde bych se mohl bezpečně vyřádit. Maminka mi pouštěla čínské kungfu filmy a vyprávěla mi, že v té škole mě to všechno také naučí, že budu umět létat jako ti hrdinové z televize. To mě nadchlo a do školy jsem se moc těšil.

Jak tam probíhalo tvé studium?

Lehké to nebylo, ale věděl jsem, že nemám jinou možnost. A tak jsem pilně cvičil každý den. Jsem jediným z našeho Šanghajského wushu týmu, koho trenér Yang nikdy neuhodil. Sám jsem totiž hodně makal, cvičil jsem, i když se na mě zrovna nedíval a nic mi nemusel opakovat dvakrát.

Co tě přimělo k ukončení závodní kariéry?

V 19 letech jsem si zranil pravé koleno. Snažil jsem se zlepšit xuan feng jiao 720° do provazu, na to je potřeba se otočit o 900°. Nohy mi už přistály na koberci, ale tělo pokračovalo v rotaci. Na operaci jsem nešel, doufal jsem, že to bude v pořádku. Nějakou dobu jsem odpočíval, chodil jsem na rehabilitace a sám každý den posiloval. Dál jsem pak trénoval a chodil na soutěže, ale nebylo to dobré. Koleno mi občas vyskočilo i při chůzi. Pokud by se mi to stalo na koberci, mohl bych dopadnout ještě hůř, takže jsem na operaci přeci jen musel. Přibližně padesát dní jsem odpočíval, a pak hned začal s posilováním a protahováním. Kdybych to nedělal, dnes bych měl velké problémy. Po zranění mi na univerzitě zbývaly ještě dva roky – v té době jsem působil v našem týmu jako asistent trenéra a věnoval se našim nejmladším.

Co myslíš, že tvé zranění způsobilo?

Byla to moje chyba. Během času se kondice různě mění – občas je člověk plný energie, někdy naopak bez síly. Já měl ty slabší dny, byl jsem příliš uvolněný.

Považuješ tedy moderní wushu za nebezpečný sport?

Vůbec ne. V nemocnici jsem ležel na pokoji se dvěma dalšími lidmi, kteří měli stejné zranění jako já. Jednomu se to stalo při basketbalu, tomu staršímu, když šel do práce. Něco se ti může stát kdykoliv a kdekoliv. U wushu ale víme, co nás čeká, můžeme se na to připravit. Předtím jsme se učili hlavně z chyb jak našich, tak ostatních. Nyní již máme bohaté zkušenosti, které jsou podpořené vědeckým výzkumem. Náš trenér Yang Zhong Ping (杨中平) se o tyhle věci velice zajímá. Několik atletů z našeho týmu si také zranilo koleno. Zrovna teď leží jeden v nemocnici a jednu slečnu operace čeká. Zranění se prostě stávají. Klademe již ale důraz na prevenci a následnou rekonvalescenci. Takže všichni z nich se mohou vrátit do týmu, opět naplno trénovat a soutěžit, jako kdyby se jim nic nestalo. Jeden z mých zraněných svěřenců nedávno vyhrál jednu z juniorských soutěží.

Ostatní trénuješ již více než čtyři roky. Co podle tebe dělá dobrého trenéra?

Člověk vůbec nemusí být úžasným atletem, aby se mohl stát úžasným trenérem. Můj trenér, hlavní trenér Šanghajského wushu týmu, sám necvičil nijak oslnivě. Navíc v jeho době se skákaly 360°, 540° už byla pecka. Sám trenér Yang měl problém i s otočkou o 540°, 720° nikdy neskákal. Ale podívej se na nás, všichni to skáčeme bez problémů. Důležité je mít cit pro pohyb, umět si to všechno představit a pak to předat takovou formou, která funguje.

Vedle zkušeností je také velice důležité, aby se trenér sám neustále vzdělával. Wushu se stále vyvíjí, mění se pohyby i metody. Znalost anatomie, biomechaniky a podobných věd dělá také hodně. Každá univerzita má svoje vlastní výzkumy. Naši atleti chodí pravidelně na testy a měření, abychom měli zpětnou vazbu a věděli jsme, co děláme správně a co je naopak třeba změnit. Trenér by měl být sebevědomý a věřit si, na druhou stranu je také jenom člověk, který nemůže vědět všechno. Je to tvoje tělo – ne moje, proto se tě vždy na začátku a na konci tréninku ptám, jak se cítíš. I podle toho poté sestavuji náplň a další tréninky v delším časovém horizontu. Atlet i trenér do toho musí dát 100 % a spolupracovat. Pro mě to nekončí tím, že odejdeme z tělocvičny. Často pak ještě večer přemýšlím, proč ti ten a ten pohyb nešel, jak to, že tě při tom a tom skoku bolí kyčel. Sám neustále zkoumám, neustále se učím. Když jsem závodil, dokračovali jsme na bailian pravou nohou. Hodně holek z týmu teď jede ale na levou = včasnější a rychlejší rotace. Tahle změna techniky s sebou přináší i některá úskalí, a trenér musí vědět, jak to vyřešit.

Učíš cizince i Číňany – jaké jsou mezi námi rozdíly?

Obecně největší rozdíl je samozřejmě v těle. Číňané jsou menší a štíhlejší, mají v nohách větší výbušnou sílu než třeba Evropané. Vy máte dlouhé ruce i nohy, takže pohyb, který vypadá dobře na Číňanovi, vám třeba tolik slušet nebude. Navíc budete při tom samém pohybu, v té samé rychlosti, vypadat trochu pomalejší. Rozdíly jsou i mezi kluky a holkami. Podle výzkumů by třeba u skoků měly holky sázet na brzkou a rychlou rotaci, protože nemají takovou sílu jako kluci. To znamená, že i úhel a načasování se budou lišit.

Učil jsem Američanku, Italy, Kanaďany, Angličany, Nizozemce, Ukrajince, Francouze, Němce, teď učím Češku. Osobně si myslím, že nejde o to, že ty jsi cizinka a já Číňan, že ty jsi holka a já jsem kluk. Používám možná jiné metody než u Číňanů z týmu, ale ne kvůli národnosti nebo odlišné kultuře. Každý člověk má jiné tělo, nadání, zkušenosti i myšlení - tyto odlišnosti se trenér musí naučit vnímat. Co funguje na tebe, by třeba na jinou Češku nefungovalo. Začínala jsi s tradičním wushu. Tvůj problém tedy není v nedostatku síly – jsi ztuhlá a neumíš svou sílu správně používat. Skoky ti vyhovují víc po klučičím stylu. Nebudu tě to přeci přeučovat jen proto, že jsi holka. Kolikrát jsme měnili techniku skoku – na začátku jsi na to neměla připravené tělo, pak ses zranila a podobně. Neexistuje jediná technika nebo metoda, která by seděla na všechny.

Je neznalost jazyka problémem při tréninku?

Rozhodně ne. Když jsi u mě začínala, uměla jsi jen pozdravit a poděkovat, a to ještě se špatnou výslovností. Minulé léto jsem měsíc připravoval ukrajinský tým na soutěž. Rusky neumím, oni neuměli čínsky. Anglicky umím jen pár slov, ale to problém nebyl, protože většina z nich anglicky také neuměla. Dorozumívali jsme se tělem a některé věci jsou mezinárodní – když jsem na ně zakřičel nebo kroutil hlavou, pochopili, že to bylo špatně. A pak jsem jim ukázal, v čem byla chyba. Časem jsme si na sebe zvykli, bylo už jednodušší vysvětlit, co po nich chci. Překvapilo mě ale, že neznali ani většinu ze základního názvosloví v čínštině. Když někdo cvičí judo, používá japonské termíny, nebo ne?

Jak vnímáš fyzické tresty?

Když jsem začínal učit, užíval jsem stejné metody, jaké jsem zažil já sám, když jsem byl malý. Když cvičenci něco nešlo, křičel jsem na něj, přetáhl ho tyčí a podobně. Postupem času jsem ale zjistil, že trpělivost a vysvětlení může přinést někdy daleko lepší výsledky. Praktikuji to tak i u dětí. Nemůžu jim pohyby samozřejmě vysvětlovat tak jako třeba tobě, ale podám jim to v jazyce, kterému rozumí. Nemám na svoje žáky takové nároky jako ostatní – když trenér mluví, stát bez hnutí v řadě atd. Chci, aby se všichni na trénink těšili, aby se při cvičení cítili v pohodě a sami chtěli cvičit. To je základ. To neznamená, že už nikoho nemlátím. S dětmi z týmu je to jiné než například s dětmi, které učím dvakrát týdně. Oni makají každý den 4 - 5 hodin a často trénují velice obtížné prvky, u kterých je od zranění nedělí mnoho. Když vidím, že je někdo z nich nesoustředěný, příliš uvolněný a podobně, tak mu jednu lehčí natáhnu, aby se vzpamatoval. Další věcí je, že někdy dřou, někdy jsou ale naopak strašně líní, a kdybych je nevytáhl z pokoje, tak hrají počítačové hry od rána do večera. Když jim pak jeden pohyb vysvětluji již po dvacáté, ale oni to stále neumějí – a ne proto, že jsou moje nároky příliš vysoké, tak se kolikrát také neudržím.

Cizinci si často myslí, že kvantita vede ke kvalitě, jak to vidíš?

Ano i ne. Děti v týmu samozřejmě makají strašně moc hodin – kolikrát jen jednu dvě techniky. Mají tak silné a pružné tělo. Dnes se již nemusím zahřívat ani protahovat, než ti na tréninku předvedu skok s otočkou o 540°, klidně v džínech a pantoflích. Pozor se ale musí dávat na správnou techniku. Pokud ti něco nejde a budeš se to snažit cvičit do zblbnutí dvě hodiny, je to jen ztráta času. Na některé věci jsme si museli v průběhu tréninku přijít sami, unavené tělo si našlo optimální způsob provedení. Ale na vše dohlížel trenér, směroval nás a vysvětloval. Když už máš (správné) základy za sebou, nemusíš na začátku každého tréninku projet všechny kopy. Všechny dvacetkrát za sebou naplno. Nejdůležitější je správná technika. Až si ji osvojíš, můžeš začít pohyb pilovat.

Moderní wushu je strašně pestré – jak poznám, že můj pohyb je správný?

U povinných sestav a prvků je to jednoduché, protože nuance jsou jen malé. A jinak to také není až tak těžké. Wushu, ať už tradiční, moderní nebo třeba taiji, má několik základních principů, kterých když se budeš držet, chybu většinou neuděláš. Já sám říkám, že co ti sedí, vypadá na tobě dobře a nebolí tě, to je správně. Když se začínáš učit, nejdůležitější je napodobovat. Snažit se zacvičit daný pohyb úplně stejně jako ten, kdo ti předcvičuje. Tím myslím i hledat ten samý pocit. Když učím, snažím se ukázat studentům ten správný pocit, potom už jde všechno jednodušeji. Děti při skocích kolikrát i sám zvednu a otočím ve vzduchu, aby si to samy "odcítily". Takhle už vědí, jaký pocit mají sami hledat a zlepšují se velice rychle.

Sám teď už necvičíš, nechybí ti to?

Už jsem si svoje odcvičil, takže ani ne. Věnuji se jiným sportům, na které jsem předtím neměl čas, se svými žáky třeba moc rád hraji fotbal. A že necvičím, není pravda. Občas si sám rád zacvičím krátké části sestav, učím se nové pohyby. Byly vytvořeny nové povinné sestavy. Někteří z našeho týmu natáčeli oficiální videa, měli jsme tak příležitost je vidět dříve než ostatní. A jako trenér se je musím také všechny naučit. Dnes už se ale jednu novou sestavu zvládnu naučit za 20 minut. Letos v létě jsme měsíc a půl učili na Ukrajině. Musel jsem si kvůli tomu poslední operaci kolene naplánovat již na letošní leden, abych měl čas na rekonvalescenci. Každý víkend jsem tedy opět trénoval v týmu, abych byl připravený na léto. Ne vždy totiž může trenér jen tak sedět na židli.

Jak se ti líbilo v Evropě?

Nejvíc jsem se těšil na jídlo, chtěl jsem ochutnat něco nového. Na Ukrajině je nádherná příroda, slyšel jsem ale, že lesy se hemží medvědy a vlky. Tak je vlastně i dobře, že jsme většinu času strávili v tělocvičně :-)
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Studium v Číně
Pár slov o wushu na čínských vysokých školách?
Sanda - dokončení
O sandě s trenérem Chen Yang Shengem, a rozhovor s Wu Chao Lai. Dokončení článku.
Čínské internátní školy wushu
Reportáž o drsném životě na wushu škole.
Sanda a Chen Yang Sheng
Část rozhovoru s Chen Yang Shengem, trenérem sandy, který vyjde teprve v příštím čísle magazínu Bojová umění.
Lví tanec
Povídání o tradičním čínském tanci.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na