V listopadu 2012 se v Praze uskuteční mezinárodní seminář a Mistrovství Evropy v naginatě pod záštitou ENF (European Naginata Federation). Při této příležitosti bych vám rád v krátkosti představil tuto disciplínu a dvě významné osobnosti, které přispěli obrovskou měrou k rozvoji naginaty v České Republice a to paní Hideko Zaitsu a Janu Worley (rozenou Soukupovou).

Naginata je tradiční japonská dřevcová zbraň se sečnou čepelí, kterou je možno přirovnat k evropské kose. Její původ je opředen řadou nejasností, dohadů a teorií o jejím vzniku. Jako nejpravděpodobnější se jeví být teorie, dle které tato zbraň vznikla náhodným připevněním meče na rukojeť třeba zlomeného kopí. Další teorie se například přiklání k tomu, že naginata má svůj původ v zemědělském nástroji z období Yayoi (300 př.n.l – 300 n.l.), nebo že se vyvinula z čínské halapartny.

V průběhu staletí prodělal vzhled naginaty samozřejmě řadu změn, ať už jde o délku, zakřivení ostří a poměr mezi délkou ostří a rukojeti, atd. Například naginata z 11. století měla rukojeť o délce 1,2 – 2,4 m a čepel 30 – 60 cm. Zbraň byla oblíbená mezi válečnými mnichy (sohei) a pěšáky, pro které představovala vynikající prostředek k atakování jezdce na koni. Pokud mluvíme o naginatách pocházející z období Muromachi (1337 - 1573), byl poměr mezi rukojetí a ostřím téměř 1:1. Asi od 2. poloviny 15. století se začíná naginata, podobně jako meče, opatřovat záštitou. V závěru období Muromachi dochází ke změně vojenské strategie a k nasazování střelných zbraní. To mělo za následek, že naginata podobně jako jiné dlouhé zbraně ztrácí na efektivitě a významu na přeplněném bitevním poli. V období Edo neboli Tokugawa (1600 - 1868), čili v japonských dějinách v období relativního míru, naginata prodělává další změnu. Naginaty tohoto období se zkracují, násady jsou bohatě zdobené a osazeny ornamenty z perleti. Často byly dokonce součástí věna samurajských žen. V následujícím období Meiji (1867 - 1912) dochází k obrovské společenské změně - bushi ztrácí své postavení a privilegium nosit meč a bujutsu jsou považována za přežitek a tak upadají. Důležitou roli pro další rozvoj naginaty sehrály tzv. kočovné ukázky bojových umění – gekiken kogyo. Dokonce by se dalo říci, že právě zde byly položeny základy pro moderní naginatu. Postupem času se z naginaty stává prostředek pro duševní a tělesný rozvoj dívek a je začleněna podobně jako kendo do školních osnov.

Po druhé světové válce byla všechna bojová umění v Japonsku zakázána spojeneckými silami. Tento zákaz trval až do roku 1953. V následujících letech byla zformována komise, jejíž cílem bylo vytvoření jádra tzv. gakko naginata (později přejmenována na "atarashii naginata") a znovu zavedení naginaty do školních osnov. V roce 1955 byla založena Zen nihon naginata renmei - Celojaponská naginata federace (AJNF) a o rok později se uskutečnil první celojaponský turnaj v naginatě.

Dnes se naginatě věnují lidé po celém světě. V roce 1990 byla založena International Naginata Federation (INF), která zastřešuje 14 zemí světa a o rok později pak European Naginata Federation (ENF).

V průběhu dějin nedocházelo pouze k fyzickým proměnám, ale také se několikrát změnil způsob psaní znaků pro naginatu. Dnes se běžně setkáme se zápisem pomocí slabičné abecedy (hiragana) - なぎなた. Tomu tak však vždy nebylo. Nejprve se používaly čínské znaky (kanji) 長刀, které doslova znamenaly dlouhý meč. Nicméně v období Nanboku-cho (1336 - 1392) získaly na oblibě dlouhé meče, pro jejichž zápis se používaly totožné znaky. Aby se předešlo případné záměně, začaly se pro naginatu používat nové dva znaky 薙刀, které vychází z charakteristického užití zbraně a lze je přeložit jako kosící meč.

V současné době se k tréninku používá tzv. shiai naginata o délce 2,1 – 2,25 m a minimální váze 650 g. Skládá se z čepele - habu, která je tvořena dvěma bambusovými pláty a dubové násady zvané ebu. Mimo shiai-naginatu používají pokročilejší cvičenci také tzv. celodřevěnou naginatu, se kterou se cvičí Zen nihon renmei kata. Tréninkové oblečení se sestává z bílého keiko-gi (kabátku), bílého obi (pásku) a černé nebo tmavě modré kalhotové suknice hakama. Další součástí tréninkového vybavení je ochranná zbroj – bogu. To je podobné tomu, které se používá v kendo. Bogu pro naginatu je ještě rozšířeno o chrániče holení – sune ate. Jako další výrazný rozdíl v porovnání s bogu pro kendo můžeme uvést například tvar kote, které jsou "tříprsté" nebo kratší mendare.

Tréninkovou jednotku bychom mohli rozdělit na dvě části. První se skládá z nácviku základů (kihon) a sestav, které se nazývají Shikake-Oji. Další část tréninku je pak věnována nácviku zápasu v bogu. Cílem tréninku není samozřejmě pouze vítězství v soutěži. Cvičení by mělo směřovat k harmonickému rozvoji jak po fyzické tak i psychické stránce cvičence. Naginatě se mohou věnovat jak muži tak i ženy bez rozdílu věku. Pravidelné cvičení má blahodárný účinek na kardiovaskulární systém a protože se cvičí jak na pravou i levou stranu napomáhá k vyvážené stavbě těla a jeho správnému držení. Kromě toho zlepšuje a rozvíjí koncentraci, duševní kondici a udržuje bystrou mysl a vitalitu. Tak jako u všech japonských bojových umění je nedílnou součástí také jistý druh etikety a projev zdvořilosti a respektu vůči tréninkovému partnerovi a učiteli.

V naginatě se soutěží hlavně ve dvou disciplínách: Engi kyogi a Shiai kyogi. Engi kyogi neboli soutěž v provádění technik je disciplína, kdy proti sobě soupeří dva týmy/páry a rozhodčí hodnotí technickou úroveň páru v porovnání s druhým týmem. U shiai kyogi jde vlastně o "volný" zápas v bogu. Cílem je získat dva ze tří bodů za technicky správný zásah v pravidlech stanovených, chráněných míst. V současné době se můžeme ještě setkat se dvěma spíše "raritními" disciplínami a to rytmickou naginatou (sestava na hudbu) a isshu-jiai, kdy proti sobě stojí zástupci naginaty a kendo.

Historie naginaty v České republice se začala psát v roce 1997 a je spojena se dvěma jmény: Hideko Zaitsu a Jana Soukupová (dnes Worley). První oficiální, veřejná ukázka naginaty proběhla v dubnu roku 1998 na 4. Slavnosti Budo v Praze za podpory pana Kodyma z Aikido Kenkyukai Praha. Právě dívky z tohoto oddílu nacvičili s paní Zaitsu ukázku, kterou také podpořili dvě významné učitelky z Japonska – Fumiko Noda Hanshi a Sachiko Kanno Renshi, které od té doby navštívili Českou Republiku ještě několikrát s cílem propagace naginaty. V témže roce byl v Praze založen první a doposud také bohužel jediný oddíl Naginata Gorenkai. V následujícím roce oddíl přistoupil jako člen České federace kendó k ENF a INF.

Paní Zaitsu se narodila v roce 1939 v Osace (Japonsko). V devadesátých letech minulého století začala paní Zaitsu pravidelně se svým manželem navštěvovat Českou Republiku. Tu si zamilovali natolik, že se sem nakonec rozhodli přestěhovat natrvalo. Tuto událost považovala paní Zaitsu za vynikající příležitost k rozšíření své milované disciplíny do další země.

Použitá literatura:
Alexander Bennett
» Naginata: The Definitive Guide

Brzy přineseme čtenářům BudoNews.cz rozhovor s paní Hideko Zaitsu a Janou Worley.