Návštěva u Keie a Miho | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Návštěva u Keie a Miho


2. prosince 2012 | Přečteno: 2706x | Autor: Tomáš Kyncl

Příběh, který bych vám rád popsal, se stal 21.9. 2006 při mé druhé stáži v Japonsku. Než s tím však začnu, musím velmi rád ozřejmit, jak jsem se do Japonska dostal. Můj český učitel kendo Jindra Ziegelheim a jeho žena Jana dali před lety všem členům České federace kendo, prostřednictvím vedoucích dojo, možnost, po dohodě s nimi odjet do Japonska.

Bydlet zdarma u nich doma v bytě velikosti 6 tatami a být uvedeni do kendo či iaido dojo a cvičit zde do roztrhání těla. Nebo spát v dojo u některého z učitelů. Myslím, že to využilo velmi málo lidí. Mít možnost bydlet v Japonsku u člověka, který umí perfektně japonsky, dokáže dodržovat japonský systém a je na vysoké úrovni kendo a iaido, je opravdu velké štěstí. Bez těchto výhod bych se jen velmi těžko ucházel v nějakém dojo o možnost cvičení, když nejsem představen nebo doporučen. Člověk bez znalostí Japonska mnoho věcí udělá "jinak, než je vhodné" a tím si dále uzavírá možnost, že ho učitelé něco naučí. Navíc mi Jindra s Janou vždy velmi podrobně ukazovali specifika a rozdílnosti japonské společnosti a byli vlastně určití "strážní andělé" v situacích, kdy bych mohl nechtěně narušit či porušit nepsané společenské normy. Chyby dělá člověk v Japonsku stále. Důležité je nedělat je vědomě a minimálně "nerušit" zažitý systém. Díky svým průvodcům jsem mohl velmi hladce proplout mnoha situacemi a ještě z nich vytěžit poučení. Proto i příběh, který vám předkládám, je plný detailů, na které jsem byl upozorněn a mohl je sledovat s předstihem, nebo si je uvědomovat vzápětí potom, co jsem jim byl přítomen.

Kei a Miho byli v té době mladí novomanželé a přátelé rodiny Ziegelheimových, jimiž jsou stále. Oba jsou také z "rodiny" budo a Kei sám je velmi blízký žák jednoho velmi významného učitele Tennen rishin ryu kenjutsu, Sokeho Hirai Taisuke. I jeho manželka Miho velmi tvrdě cvičí. V té době již byli přestěhováni asi 15 minut jízdy na kole od stanice vlaku v tokijské čtvrti Koganei-koen, Musashi-Koganei (okrajová čtvrť 1,5 hodiny cesty vlakem z centra). Takže i stejnou dobu od místa, kde jsem u Jindry a Jany bydlel. Zakoupení domu zadlužilo Keie a Miho v japonských poměrech na několik generací. Rozhodně ne proto, že by byl dům tak velký a honosný. Byl docela malý, i když velmi pěkný, avšak zde v Japonsku je velmi drahá půda. Koupit dům je opravdu drahé a pronájem bytu o nic levnější. Naše návštěva u Keie a Miho byla opětováním jejich návštěvy u Zigelheimů (+ jeden, a to já) z předešlého týdne. Naše návštěva u nich byla pro nás vlastně přehlídkou tradiční japonské pohostinnosti, která se nezměnila od dob shogunů. Tak jako tehdy se i dnes návštěvy řídí podobnými pravidly a zvyklostmi. Myslím, že v každé společnosti se tradiční zvyklosti z historie přejímají i do moderní doby. Pro domácí obyvatele tak může mnoho z toho ztrácet vazbu na minulost vlivem každodenního aplikování těchto zvyklostí do běžného života. Může se zdát, že věci, které se provádějí, i nepsaná pravidla, která se dodržují, jsou běžná a až nezávislý pozorovatel z odlišné kultury může odhalit spojitosti s minulostí. Jen doba, lidé a věci jsou jiné. Tradičněji zaměření Japonci (kam adepti budo jistě patří) si však do jisté míry stále uchovávají znalosti tradic z minulosti a mnoho současně používaných "rituálů" japonské společnosti jsou schopni vysvětlit s odkazem na minulost.

Před odchodem na návštěvu bylo třeba připravit dárky. Dárky jsou v Japonsku důležitá a nepostradatelná součást jakékoli oficiální či přátelské návštěvy. Nebo návštěvy v dojo, kdy se jdete představit, či na prvním cvičení po dlouhé době, nebo posledním cvičení před odjezdem. Dárek je způsob jak vyjádřit náklonnost k druhé osobě, její důležitosti pro vás nebo respektu k ní, či poděkování za jeho energii. Podle toho a dále i podle vašeho i obdarovávaného společenského postavení se volí jak vlastní dárek, tak i forma předání. Nejde tedy jen o darovaný předmět, ale o celou hru okolo toho. Z dárku a jeho přijetí můžete mnoho odhalit nebo tím mnoho říct, nebo také udělat velký malér. Na to jsou Evropané specialisté. Je zde striktní pravidlo, kdy musíte dát: "vhodný dárek, vhodné osobě ve vhodný moment, před vhodnými lidmi." Nitky vazeb této posloupnosti si můžete rozvinout ve vlastní fantazii až do absurdních kombinací. Dárky pro naši návštěvu nemusely být nutně nic výjimečného. Například věci denní potřeby do kuchyně. Koření, kvalitní sojová omáčka. Dobré pivo. V případě přátelské návštěvy je dobré mít s sebou jeden "hlavní dárek", který vystihuje povahu setkání, nebo je to věc kterou má obdarovaný rád, nebo ji potřebuje. V tomto případě kvalitní whiskey. Dáte tím hostiteli najevo, že chcete, aby mu bylo dobře, nebo že jste opravdu pozorní k tomu, co má rád a co mu dělá dobře.

Návštěva byla domluvena na 19.00 a tak jsme v 19.00 nasedli na kola a vyjeli. Jistě si spočítáte, že pokud je návštěva od 19.00 a vy nasednete na kolo v 19.00 s tím, že cesta trvá 15 minut, není tudíž možné přijít včas. Ano, to je dobrý úsudek a svědčí o tom, že umíte počítat. Nicméně v tomto případě to tak bylo v pořádku. Je vhodné přijít na takovouto návštěvu pozdě o 10 - 15 minut (na rozdíl od pracovní porady či pohovoru...). Důvodem je přijít pozdě, abyste se mohli omluvit (?!?). Ano, je to tak. Tím, že se dostatečně zdvořile omluvíte a ponížíte se, dovolíte hostiteli vyjádřit soucitné pochopení vaší chyby a navodit tak osobnější komunikaci a vřelost. Dovolíte tím vyjádřit hostiteli jeho velkorysost a otevřete přátelství... V komunikaci s lidmi v Japonsku budete nejčastěji slyšet slůvko "promiňte" – sumimasen. Vyjádření omluvy nad svými chybami a pokory. Dále však během návštěvy nedělejte další jiné faux pas.

Přijížděli jsme k domu a chodník před vchodem byl mokrý, politý vodou a dveře pootevřené. Nikdo ale nevyhlížel. Politý chodník a kamenný chodníček ke vstupu do domu dávají příchozím hostům pocit svěžesti v japonském parném letním podvečeru. Po ránu v pracovní den můžete polévání chodníku a keříků kolem domu vidět i v souvislosti se svěžestí v malých obchodech a čajovnách. Ve spojení s pootevřenými dveřmi soukromého domu však napovídají okolí či náhodným návštěvám (což by byla v Japonsku opravdu náhoda) "pozor, čekáme návštěvu". Má to dva aspekty. Současné "nevyrušujte, prosím" a historické "dávejte pozor, prosím". Kdo trochu zná organizaci rodin a ulic (dále čtvrtí) z období Tokugawa (kolektivní zodpovědnost atd.), bude pro něj snadné pochopit i bezpečnostní aspekt tohoto rituálu. Všichni v blízkém okolí vědí, že přijde vážená návštěva. Proto mohou kontrolovat, že přišla a kolik je lidí a kdo jsou (svědectví) a v případě že se návštěva nápadně dlouho zdrží (a nebude to jedna osoba ženského pohlaví, která by však i tak raději přišla bočním vchodem) mohou nenápadně zjistit situaci nebo přijít na pomoc.

My jsme však byli návštěva žádaná a žádoucí. Takže došlo na omluvu za pozdní příchod a vzápětí velmi vřelé přivítání s hostiteli (včetně vlčáka) v přízemí u vchodu.

Po chvilce hraní s vlčákem, kdy jsem raději rezervovaně stál opodál a Jindra s novým kamarádem dováděl (dvěma prsty jedné ruky mu držel zavřenou tlamu a ten chudák se nemohl vyprostit ze stisku), došlo na zasedací pořádek u stolu. Ani tato na pohled snadná záležitost nebyla vyňata z dokonalé přípravy, kterou jsme však my jako návštěva již nepostřehli a vše běželo jako na drátkách. I u stolu je nutné dbát na harmonii setkání. No považte: byli jsme dva páry. Kei a Miho, Jindra a Jana a já... sám. U obdélníkového stolu nemohu sedět jako první v čele, ani na konci. Navíc, nemám harmonický protiklad u stolu – ženu. Zasedací pořádek se však zorganizoval s precizností a harmonií Japoncům vlastní. Kei, jako pán domu, seděl v čele stolu. Po jeho levici seděl nejprve Jindra a pak Jana. Po jeho pravici jsem seděl nejprve já a pro harmonickou vyváženost dvojic mi jako přísedící po pravici usedla Miho. Takže jinak řečeno v čele stolu seděla "svatá" trojice mužů a ženy seděly také naproti sobě, aby nedocházelo ke křížovým rozhovorům. Navíc měly ženy po své straně konce stolu kuchyň, kam hned mohla Miho odskakovat pro další pohoštění a nechodit přes hosty či chodit muži do zad. Vše bylo tak jednoduché a vlastně přirozené, že jsem si mnoho věcí musel znovu promítat a uvědomovat zpětně po návštěvě. Do pozadí toho všeho hrála přiměřeně potichu Enya, střídavě s Mozartem, aby měli hosté vzdálený pocit domoviny a něčeho evropského. Kromě toho jsou Japonci známí svým kladným vztahem k evropské klasické hudbě.

Následovala jídelní "tabule". Zde musím podotknout pro ty, kteří nikdy v Japonsku nehodovali, že mám vždy prvních 14 dní pobytu křeče z hladu. Je to dáno tím, že nejsem zvyklý na to, jak málo a hlavně malé porce se v Japonsku jedí. Ale když si zvykn , musím uznat, že je to mnohem zdravější a kupodivu energie mám stále dost. Takže naše večerní tabule byla tvořena třemi druhy jídla a dvěma saláty (co do množství bylo určeno pro 5 lidí, Čech by odcházel spokojen jako po obědě pro jednoho). Jelikož jsem zapřisáhlý vegetarián asi 20 let, byla z japonské zdvořilosti celá večeře podřízena tomuto omezení (sorry, Jindro... já vím, steak je steak...). Někdy se stane, že je japonským pohoštěním protknuta jedna myšlenka, která se line jako tenká linka všemi jídly. Na poslední návštěvě dostal Kei a Miho bramboráky, které Jana výborně připravila v nečeských podmínkách. Brambory tudíž byly tou linkou na oplátku, teď však v jiné podobě. Byly to bramborové noky s rajskou omáčkou, aby se Miho pochlubila, že umí vařit evropsky. A musím říct, že byly opravdu dokonalé. Dále to byl bramborák, to abychom viděli, že má dobrý postřeh a že zvládne i české novoty. Ale byl to bramborák po japonsku. Proto byl jeden přes talíř, nařezaný jako pizza a nebyl tak nasáklý olejem. Jen ten kdo ví, jak malé, drahé a mizerné jsou v Japonsku brambory, ocení statečnost Miho. Pro změnu tématu a kontrast tu byl obalovaný hermelín (mini a jeden... na trojúhelníčky) s brusinkami. Nakonec zelenina s polevou (tam byly pro nevegetariánskou část ryby) a salát z hub shitake a žampionů s kostičkami opékaného chleba v japonském stylu chuti. K pití pivo a pro dámy čaj.

U pití bych se rád zastavil, zejména z hlediska strategie nalévání. Je výrazem japonské hierarchie a je při něm nutno dodržovat etiketu. V Japonsku si Japonec ve společnosti málokdy nalévá sám. Tedy pokud nepije a sám, a to opravdu sám nepije snad nikdy. Takže to vypadá tak, že máte oči na šťopkách a sledujete v jakém společenském postavení je kdo vůči vám (v případě gaijina je každý výš...) a kdo má zrovna prázdnou sklenici. Pak se musíte obratně chopit lahve a nalít mu. Sedím-li tedy se senseji u večeře, vypadá to tak, že mám většinou lahev v ruce a rozlévám na všechny strany, co jsou v rozumném dosahu délky rukou a hrdla láhve. Když vám nalije výše postavená osoba, například sensei, tak vám buď prokazuje náklonnost (jakási forma pochvaly), nebo vás upozorňuje, že jste nepozorní, neboť on už je dávno "U Suchánků". Pokud vám chce někdo dolít a vy máte plnou skleničku, ani omylem není možné odmítnout. Je potřeba spěšně s omluvou (sumimasen) mocným hltem upít, aby vám mohl hostitel dolít a nezmařili jste jeho úsilí. Tím byste ho uvedli do nepříjemné situace před ostatními. Ženy si nalévají samy a já jako tvarohový obličej (gaijin – cizinec) si nalévám také sám. Takže první naléval Kei, aby vyjádřil svou pohostinnost vůči návštěvě, a pak jsme mu střídavě dolévali s Jindrou, nebo on nám, jak zrovna situace vyžadovala.

Japonská večeře s návštěvou se odehrává v duchu vřelé konverzace. Není možné mlčky sedět a cpát se jako o závod. Je dobré, když je jeden z hostů dominantní a obstarává hlavní konverzaci s hostitelem. Zde byl Jindra se svou znalostí japonštiny i charakterem jedinečný. Během konverzace se ochutnává vše z připravené tabule na vlastní talířky, které má každý před sebou. Je vhodné během večeře jídlo dostatečně chválit a občas se chytře zeptat na nějaký detail, který vyjádří, že vám opravdu chutná a že jste poodhalili a oceňujete myšlenku, která se v chuti a skladbě jídla skrývá. Hostitel bude nadmíru spokojen. Jídlo není hlavní součást večeře, ale jeden z dalších tónů setkání.

Proto je dobré jíst formou ochutnávání po malých kouskách (sledovat jak to dělají oni) a dále jíst, když nejsem přímou součástí konverzace. Pokud ano, nebo pokud hostitel vypráví něco zajímavého pro všechny, je dobré mu věnovat pozornost a hlasitě přitakávat mručením nebo japonským ano (v Japonsku se naše "tupé" mlčení, když někdo něco vysvětluje, bere jako nepřítomnost mysli v dané situaci, nebo nesouhlas). Japonci jsou velmi pozorní k úsilí druhých alespoň tak, že vyjadřují zájem a dávají najevo svou přítomnost a pozornost. Následovala volnější část večeře. Nějaké sladkosti a dobrý alkohol (whiskey). To bylo doprovázené nejčastěji dotazy hostitelů na některé zvyky v Evropě a přímo v Čechách. V konverzaci může dojít k chvíli, kdy slova ustanou a najednou není co říct. Není třeba být nervózní z takové chvíle a nuceně se snažit o další konverzaci. Japonci tomu říkají, že vše co mělo být řečeno, již řečeno bylo a nejsou další slova. Přesto je nám však spolu dobře, i když není nutné mluvit.

I na těchto návštěvách je zdvořilé nenápadně sledovat čas a zhruba po dvou hodinách přítomnosti, ve vhodný okamžik odmítnout další alkohol a pamlsky. Jídlo není dobré sníst všechno, je dobré, aby zbylo. I pro hosty je připraven dárek. Dárek se rozbalí před hostitelem a vyjádří se radost a nadšení. A nadšení a radost jsem nemusel nikterak předstírat, dostal jsem krásný pánský vějíř. Dárek, který v tom vedru a vlhku oceníte zejména z praktických důvodů.

Odchod z návštěvy je doprovázen mnohým děkováním, oceňováním´krásných chvil návštěvy. Hostitelé doprovází hosty až před dům na ulici. Zde se ještě jednou vřele děkuje a klaní za používání zdvořilostních frází. Ruku podávejte pouze, udělá-li tento krok Japonec. Je dobré se po cca 5 krocích otočit a znovu mávat a na rohu ulice než zmizíme z dohledu ještě jednou. Po celou dobu tam hostitelé stojí a sledují bezpečný odchod návštěvy. Navážeme-li tento proces a bezpečnostní aspekty minulosti, tak má okolí dostatečnou dobu na zpozorování ukončení návštěvy i na kontrolu, že hostitelé jsou a hosté odcházejí v neporušeném stavu a ve správném počtu. Po příchodu domů, není-li příliš pozdě, je dobré hostiteli zavolat, oznámit mu, že jsme bez problému a v pořádku dorazili domů a znovu poděkovat za příjemné chvíle návštěvy. Pokud je příliš pozdě, je dobré zavolat druhý den ráno. V minulosti se to mnohdy řešilo zpětně zaslanou kaligrafií nebo básní, kterou host složil, v závislosti na důležitosti návštěvy.

Toto byl jeden příklad z mnoha, co v sobě může skrývat vnitřní svět Japonska. Tyto věci mnohdy nenajdete v žádném průvodci a turistům zůstanou navždy skryté a uzavřené. Japonsko se může na první pohled zdát jednoduché a obyčejné. To je, ovšem pouze díváte-li se na jeho vnější obraz. Říká se, že Japonec má tři tváře. Jednu v práci, jednu doma v rodině a jednu svou vlastní. Pro adepty budo z toho vyplývá, že ne vždy může být to, co vidí, nebo co se učí opravdu tím, čím to je. Dobrým příkladem jsou kata. Ve starých školách koryu zpravidla existují 3 úrovně. Shoden, chuden a okuden. Mnohdy se zdá, že pokročilejší úroveň může úplně popírat pravdy a principy, které jsme se doposud učili v úrovni nižší. Jako bychom se měli vše učit znovu. Při bližším studiu však zjišťujeme, že je vše důmyslně propojeno. Forma je však taková, aby se její pravý význam dozvěděl jen ten, komu je určená. Japonci se svými tenkými stěnami v domech a hustotou osídlení, kdy jeden takřka vidí do talíře druhému, se museli naučit žít a mluvit tak, aby pravý obsah sdělení rozklíčoval jen ten, komu je určen. A to i v případě, že mluvíme před více lidmi. To co u nás řeší silné stěny a anonymita. Jelikož budo vychází z japonské společnosti a kultury, bez studia těchto detailů ve spojení s horlivým fyzickým cvičením můžeme odhalit pouze pětinu celé pravdy. Snažme se, abychom tuto skutečnost nezjistili příliš pozdě.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

pucmaz - 03.12. 2012 / 10:17
Pěkně a poutavě napsaný článek. Škoda jen, že je plný zbytečných nesmyslů a může tak japonskou společnost a etiketu zkreslovat... nemá cenu sem vypisovat všechno, ale jako příklad poslouží to, že gaidžin je vždy na konci hierarchického žebříčku a tudíž dolévá u stolu ostatním i sám sobě. To je samozřejmě nesmysl a hierarchie závisí na společenském postavení (v tomto případě jde o budó, tedy na vztahu sempai-kóhai v dódžó), nikoliv na národnosti... Přijít ovšem na návštěvu k někomu výše postavenému (sempai/sensei) o 10 minut později už zavání lehkým faux pas a přesnost je v tomto případě nutná. Nutno však říci, že Japonci jsou k cizincům velmi tolerantní, očekávají problémy se zvyky a velkoryse je přehlížejí. Mnohem lépe působí když se chováte přirozeně a sem tam se na japonské zvyky zeptáte, než když se snažíte škrobeně dodržovat mnohdy cizinci vymyšlenou japonskou etiketu a být neadekvátně zvořilý (s čímž jsem se bohužel v JPN setkal a vždy to byl velmi trapný zážitek).


Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na