Patrik Orth: Černý pás vlastně nic neznamená | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > Patrik Orth: Černý pás vlastně nic neznamená

Patrik Orth: Černý pás vlastně nic neznamená


9. prosince 2016 | Přečteno: 2564x | Autor: Přemysl Souček

Patrik Orth dosáhl postupně mistrovského stupně v aikidó i iaidó a také v umění boje s tyčí džódó. Bojovým uměním se věnuje 24 let a již 20 let vede ve Zlíně Tenšin dódžó. Což je jedno z pouze dvou míst v republice, kde se můžete naučit zacházet s japonskou halapartnou naginata. Jeho názory na svět bojových umění jsou v mnohém překvapivé.

Od 15 let cvičíte japonská bojová umění. Aikidó, kendó, iaidó a džódó. Co vám těch 24 let tréninku dalo? Jste lepším člověkem?

Cvičení bojových umění mě donutilo dělat něco smysluplného, přemýšlet a pracovat na sobě. Nezůstal jsem díky nim stát. Ta bojová umění jsem začal cvičit postupně, přesně tak, jako jste je seřadil. Každé z nich v trochu jiném úseku života, měnila se moje motivace ke cvičení, přístup k němu i pohled na jednotlivé disciplíny. Bojová umění mi ukazují mé slabosti a pomáhají je překonávat.

Nadto jsem díky cvičení potkal spoustu fajn lidí a viděl mnoho zajímavých věcí. Bojová umění mě stále obohacují i tím.

Jestli jsem lepší? Přestože by toto měli hodnotit jiní, věřím, že ano. Stejně tak jako věřím, že k tomu bojová umění mají vést. Možná bych byl ale ještě lepší, kdybych dělal něco úplně jiného, třeba tancoval nebo chytal ryby.

Dovedl byste říct, co vám které umění přineslo? Mentálně, pohybově...

Aikidó jsem začal cvičit jako puberťák. Hlavní byl prostě pohyb. Aikidó ve mně vyvolalo zájem o cvičení. Díky němu jsem si začal věřit. Možná až moc, takže když jsem se po osmi letech cvičení dal na kendó, bylo fajn, že mi srazili hřebínek. V kendó se klade důraz na kondici a tu jsem nikdy neměl. Navíc jsem líný, takže bylo těžké donutit se překonávat sám sebe. A to v kendó potřebujete, pokud máte v zápase porážet soupeře. I proto teď kendó necvičím, ale jsem rád, že mám tu zkušenost se soutěžemi. Aikidó a kendó pro mě jsou spíš takovým tělocvikem. Ale třeba to jen špatně chápu. V kendó a později v iaidó jsem se navíc dozvěděl, jak se chovat v dódžó. Iaidó a džódó mi pomohlo vrátit se na začátek. Oproti aikidó jsou v nich přísnější či přesnější základy a pro mě jasnější osnovy. Tradiční džódó a s ním související školy jsou mojí srdeční záležitostí, takže jim věnuji víc času a úsilí než všem ostatním disciplínám dohromady. Zároveň je natolik komplexní, že ovlivňuje i můj přístup k ostatním uměním.

Říkal jste, že v iaidó a džódó jsou přesnější základy a osnovy, jak jste to myslel?

Mám takovou zkušenost. Když jsem začal cvičit aikidó, rozcvičili jsme se, chvíli učili padat a prakticky hned šli do dvojic a cvičit techniky. A takové to bylo s každým nováčkem. Totéž platilo, když nám aikidistům do ruky dali zbraně. V kendó, iaidó a hlavně v džódó se nejdřív učíte stát, chodit bez partnera, držet zbraň, manipulovat s ní, dělat základní pohyby nanečisto, potom víc a víc konkrétně. Cvičení ve dvojici nebo katy přijdou až po osvojení těchto základů. A ty katy se cvičí v jasně daném pořadí, teprve po zvládnutí jedné přijde další. Mnohdy pracujete ve skupinách podle zkušeností nebo stupňů, ani to jsem mezi aikidisty nepoznal. Jak jsem ale řekl, je to jen moje zkušenost. Je jasné, že každá disciplína má svoji metodiku.

Čím vás džódó vlastně tak dostalo?

Kdysi jsem to přirovnával ke knížce, která je opravdu dobrá a vtáhne vás do děje. Hltáte každou další stránku a chcete vědět, jak to dopadne. Osnovy džódó jsou značně rozsáhlé a jejich skladba a seřazení dávají smysl. Techniky s holí jsou účinné a nesmírně zajímavé. Nadto je součástí celé školy několik dalších zbraní.

Prostě jsem se do té knížky začetl a nějak nejde přestat. Měl jsem štěstí, že mi tu knížku někdo podal.

V džódó, tedy v Šinto musó rjú, jsou i další zbraně, leckdy i docela netypické. Které to jsou?

Vedle hole cvičíme s mečem. Jednak mu čelíme, a proto s ním pracujeme neustále, nadto existuje samostatná sada osmi kat s dlouhým mečem a čtyř s krátkým. Další zbraní je tandžó, kratší hůl asi devadesáticentimetrová. Mezi méně obvyklé zbraně se řadí srp s řetězem a závažím na konci, kusarigama. Ta, kterou máme v osnovách, je hodně unikátní a atraktivní. Máme také 24 kat s džutte, což je specifický ocelový obušek s hrotem a hákem k blokování čepele meče. Další částí této školy jsou techniky svazování provazem, ty ale necvičíme.

Jaké bylo například bojové využití srpu s řetězem?

Můžu jen říci, jak se s touto zbraní cvičí dnes a v naší škole. Náš srp má oboustranné ostří, takže se s ním seká, řeže i bodá. Díky záštitě umístěné mezi čepelí a rukojetí se může držet několika způsoby. Řetěz, v případě cvičné kusarigamy šňůra, blokuje seky mečem a i díky závaží je možné meč zachytit a odvést mimo. Protože je řetěz značně dlouhý, je možné ohrozit protivníka hozením závaží, zároveň jsou tu techniky na blízko, dokonce jednoduché svázání a spousta překvapivých akcí.

V Japonsku vzniklo mnoho podobných zbraní s různou délkou řetězu či tvarem srpu. Techniky jsou v lecčems podobné.

Obušek Japonci používali podobně, jako se používá dnešní teleskop?

Myslím, že ne. Tedy opět soudím na základě toho, co sám cvičím. Džutte byl jednak symbol určitého postavení. Sloužil sice stejně jako dnešní obušek zastáncům pořádku, ti ale čelili meči. Proto ty techniky musely být hodně přesvědčivé. Techniky džuttedžucu v naší škole mají dlouhou historii. Vznikly v 17. století a zachovaly se dodnes.
Máme štěstí, že je můžeme cvičit a zároveň máme štěstí, že je nemusíme používat.

Vaše odpověď mi spíš jen přinesla další otázky. Můžete uvést nějaký příklad použití džutte?

Obecně šlo o to, znemožnit další použití meče a bleskově zaútočit. Ke kontrole meče sloužil hák na džutte, případně druhá ruka a útočilo se jedním úderem třeba na vrchol hlavy. Vzhledem k hmotnosti džutte a faktu, že zbraň v naší škole je šestihranná, tedy svým způsobem ostrá, mohl být takový útok fatální. Fatální byly ovšem také následky v případě, že uživatel džutte zklamal a meč nekontroloval.

Ta zbraň se v minulosti používala v kombinaci se svazováním, protivník mohl být podroben a zadržen. Je tedy nasnadě, že se techniky džuttedžucu staly základem pro policejní obušek keibó a později pro teleskopický obušek tokušu keibó. Učitelé z naší školy stáli ve dvacátém století u zrodu policejních technik v Japonsku. Podle dostupných materiálů byly tyto techniky postupně zmírňovány a dnes jsou nejspíš daleko od těch původních.

Kusarigama i džutte jsou atraktivní součástí našeho cvičení, techniky působí nesmírně zajímavě na veřejných ukázkách. Bohužel, nebo možná bohudík, jsou vyučovány až po dokončení celých osnov Šintó musó rjú džó.

Učil jste se za ta léta u řady zahraničních i českých mistrů. Co jste se od nich naučil o tom, jak vyučovat a jak naopak nevyučovat?

Předně bych chtěl říct, že nejvíc mě naučili ti, kteří by o sobě nikdy neřekli, že jsou mistři. V tradičním budó takový pojem snad ani neznáme. Mnohem přesnější je termín učitel. Těch jsem potkal dost a s mnoha stále cvičím.

Nejvíc mě naučili ti nejpilnější. Ti, kteří pokračují ve cvičení a nadále se učí. Je skvělé sledovat pětaosmdesátiletého člověka s nejvyšším možným stupněm a titulem v oboru, který ukazuje techniku a říká: "Cvičím to takto, ale zatím to jen zkouším, ještě si nejsem jistý. Musím na tom pracovat." Tohle mi dalo moc.

Je to sice trochu extrém ten věk a ta pokora, ale já mám v posledních letech štěstí na učitele, kteří jsou mladší o kousek, ale třeba i o polovinu, a přistupují ke cvičení stejně. Rozumějte mi správně. Ne, že o sobě s pokorou mluví, oni pokorní a pilní jsou.

A jak vyučovat? Oceňuji u svých učitelů přísnost a upřímnost a jistou míru tolerance. To první a druhé mi jde, s tím třetím se stále potýkám, když sám učím. U nás je historie bojových umění stále relativně krátká, takže roli učitelů na sebe berou vlastně začátečníci. Sám jsem to zažil a dosud zažívám. A dost s tím bojuji.

Takže by si učitel nikdy neměl myslet, že už ví a umí všechno? Ostatně, je možné v jednom bojovém umění umět opravdu všechno?

Asi záleží na každém jednotlivci. Na jeho motivaci nebo ambicích. Pro mě osobně je to prozatím tak, jak jsem řekl. Vždycky je možné se zlepšit. Je to ale i o typu budó, kterým se věnuji nejvíc. Motivace ke cvičení například s mečem, holí a dalšími zbraněmi je jiná než dříve. Dnes člověk nemusí bojovat o život, spíše se snaží překonávat sebe a své možnosti a to mu vydrží opravdu napořád. Na druhou stranu, spousta lidí si vystačí s tím, co umí a nemají potřebu pachtit se za něčím dalším. Pokud jim to stačí, je to v pořádku. Pokud říkají, že obsáhli opravdu všechno ve svém oboru, nikdo je nepřesvědčí o opaku.

Zmínil jste, že na sebe roli učitelů v Česku berou vlastně začátečníci. Jak dlouho by měl žák zrát, než se stane učitelem?

Často bývá jasně definováno, odkdy jste učitelem. Může to být nějaký konkrétní stupeň, titul, potvrzení organizace nebo školy. Ve starých školách to je vlastně licence. Striktně řečeno, já nejsem učitelem žádné z disciplín, které se věnuji. Na druhou stranu, abych mohl vůbec cvičit, musel jsem začít samostatně a vytvořit novou skupinu, pod dohledem učitelů a organizace. Toto je častý způsob, jak vznikají kluby ještě dnes.

Nejen u nás, ale ve světě mimo Japonsko se zaklínáme například černým páskem. Označujeme první dan jako mistrovský stupeň, a proto automaticky očekáváme, že dan má mistr a učitel. Těžko najít větší mýtus. Učitelem určitě není někdo, kdo má černý pásek.

A jak dlouho trvá, než se žák stane učitelem? Na to nedokážu odpovědět.

Když jste se zmínil o černém pásu, znělo to trochu pohrdavě. Jak tedy vlastně vnímáte černý pás vy?

Ten mytický černý pás v našem povědomí označuje mistra. Tak nějak si to sousloví černý pás nebo black belt spojujeme se zvládnutím bojového umění, dokonce s dosažením mistrovství. Nechci to paušalizovat, ale krom toho, že v mnoha japonských bojových uměních žádné barevné pásy nejsou, ten "danový" stupeň můžete mnohdy získat po dvou třech letech cvičení. Není to proto, že byste nějak podváděli, ale prostě jen proto, že šodan vlastně neznamená nic a očekává se, že u něj nezůstanete. Kamarád, který cvičí kendó, často říká, že šodan dostane ten, kdo trefí do tělocvičny. Mytizování hodnoty černého pásu vede jednak k chybným očekáváním a dost často k ustrnutí ve cvičení.

Má ještě v současnosti smysl věnovat se bojovému umění jako celku, včetně filozofické části, jež se pojí především s čínskými a japonskými uměními? O co jsou ochuzeni ti, kteří se věnují bojovému sportu bez filozofie?

Tady vás možná překvapím. Nezabývám se nějakou specifickou filozofií, nevím o tom, že by někdy bylo něco takového popisovanou součástí našeho cvičení. Na druhé straně neexistuje žádná disciplína bez své filozofie, ona je prostě její součástí. Pokud tedy filozofie má být zkoumáním skutečnosti. Když se soustavně té či oné disciplíně věnujte, prostě ji zkoumáte, hledáte odpovědi na otázky a řešení problémů, potom nemůžete být o nic ochuzeni.

Vrátím se ještě k učitelům. Když bude učit box nebo karate někdo, kdo je vlastně podvodník, přijde se na to rychle. Asi o něco pomaleji se na to přijde u sebeobrany. Ale jak dlouho bude začátečníkovi trvat, než přijde na to, že jej obelhává "učitel" třeba džódó, tedy boje s tyčí?

Staré disciplíny, kterou je i džódó, mají svou linii předávání. Džódó je vlastně ne úplně přesné označení, jde o jisté zjednodušení. Ve skutečnosti je to stará škola Šintó musó rjú, která má v osnovách umění hole džódžucu a postupem času si přidala další zbraně a techniky - kendžucu, tandžódžucu, džuttedžucu a jiné. Ta škola vznikla před čtyřmi stoletími ve Fukuoce a stala se výhradním uměním klanu Kuroda, který vlastnil a spravoval toto území. Techniky byly předávány z generace na generaci až do konce 19. století. Krátce po zrušení feudálního systému se škola rozšířila z Fukuoky do Tokia. Za tímto šířením stál nejprve fukuocký samuraj Širaišii Handžiro, po něm jeho žáci, především Takadži Šimizu. Šimizu byl učitelem mnoha významných osobností, mimo jiné senseie Draegera, který k němu uvedl Pascala Kriegera. Pascal Krieger měl i další učitele v této linii, nejdůležitějšími byli Kuroda, Kaminoda a nakonec Nišioka sensei, a dnes má mnoho žáků. Jedním z nich jsem já.

Takže, když chce někdo vědět, jestli ho podvádím v džódó, najde si, že džódó existuje, zjistí si něco o této linii, dozví se o Pascalu Kriegerovi a zeptá se ho.

Úplně stejné je to nejspíš i u jiných starých škol, jen osoby a obsazení jsou trochu jiné. Pokud si nejste jistí, ještě než se stanete součástí té školy, můžete se poptat u lidí z oboru. U modernějšího budó, jako jsou třeba kendó nebo iaidó, je za člověkem organizace a stupně, takže se s dotazem začátečník obrátí na organizaci.

Bohužel začátečníci se moc neptají, vyberou si školu, kterou mají nejblíže nebo je nejvíc vidět, zvyknou si, a když už někde cvičí delší dobu, je pro ně těžké pochybovat.

Ale co cvičenec, kterého vůbec nenapadne pochybovat o tom, že jeho učitel ve skutečnosti učitelem není? Nebo o tom jen neuvažuje. Jsou nějaké příznaky toho, jak poznat "lžiučitele" budó?

Nějakou dobu jsme se pokoušeli o jistou osvětu, ale já osobně nakonec dospěl k názoru, že to nikam nevede. Uvědomil jsem si, že každý má nakonec přesně takového učitele, jakého si zaslouží. Sám se soustředím jen na své vlastní cvičení a ostatními se nezabývám. I když je to někdy těžké.

V roce 1995 jste se přestěhoval z Prahy do Zlína, co vás tam přivedlo? A jak vás místní přijali, nevadilo jim, že jste z Prahy?

Tenkrát jsem měl pocit, že je vhodný čas na změnu. Ze Zlína pochází moje rodina, víc než půlka z ní. Myslel jsem si, že je to dobré místo, kde začít. Lidem, o které se zajímám, to, že jsem z Prahy, snad nevadilo a některým nevadí ani dnes.

O rok později jste už ve Zlíně založil Tenšin dódžó, přitom jste se v té době věnoval budó teprve čtyři roky...

Měl jsem trochu jiné plány. Chtěl jsem tu normálně pracovat a cvičit si po práci ve vlastním dódžó. Tak jsem také začal. Jenže to bylo dost náročné a nadto se tu brzy našlo pár lidí, které cvičení zajímalo. Tehdy jsem cvičil jen aikidó a udržel si dalších pět let kontakt s aikidisty v Praze. Úplně náhodou jsme získali prostor ke cvičení, začali pracovat s dětmi a bylo to.

Pak jsem začal cvičit ostatní disciplíny takříkajíc od píky. Zprvu sám a chvíli nato s ostatními z dódžó, pokud tedy chtěli.

Dnes už vím, že ty čtyři roky nestačily, uvědomte si ale, že vše ostatní jsme začali pravidelně cvičit téměř bez znalostí a zkušeností. Takže ještě dřív. Prostě u nás to jinak nejde a rozhodně to nebylo jednodušší před těmi dvěma desetiletími. Učitelé s osmými dany nerostou na stromech ani dnes a každý nový klub v našich podmínkách vzniká podobně.

Takže nyní už jste učitel na plný úvazek

Ano i ne. Učím denně, zároveň jsem uklízečka, PR manažer a účetní, někdy třeba vrátný a noční hlídač. Teď vážně. Asi před dvanácti lety jsem začal prodávat věci na cvičení. Cítím to tak, že nakupuji a prodávám naplno a za odměnu cvičím a učím spíš na půl úvazku.

Kolik má vaše Tenšin dódžó celkem žáků a kolik žáků z toho máte na svých hodinách vy?

Každý rok evidujeme kolem stovky členů našeho dódžó, které funguje jako spolek. Jsou silnější a slabší roky, jako všude. Lidé pochopitelně přicházejí a odcházejí. Někteří jsou sice stále součástí dódžó, ale na cvičení nemají čas. Na hodinách, kde učím já, bývá hodně dětí a mnohem méně dospělých. Větší zájem je samozřejmě o aikidó. Cvičení s holí nebo mečem, jako samostatné disciplíny, nejsou tolik zajímavé. Přichází opravdu málo lidí, kteří by chtěli cvičit se zbraněmi tohoto typu, a jen hrstka z nich zůstává. Víc než počet žáků v dódžó oceňuji právě to, že někteří u cvičení vydrží a zůstávají roky.

Mimochodem, ve vašem dodžó se dá učit také ovládání naginaty, japonské halapartny. Jaký je zájem o toto umění?

S naginatou u nás cvičí Honza Hrbáč. Vedle pražského dódžó Naginata Gorenkai se atarašii naginata nedá cvičit nikde jinde a on si prostě k nám do dódžó chodil zatrénovat ráno předtím, než šel do práce. Honza se věnuje aikidó ve vlastním dódžó poblíž Zlína a zároveň intenzivně cvičí naginatu jako žák paní Zaicu. Jezdí po světě závodit, má tuším 3. dan a je to dříč. Dohodli jsme se, že zkusíme zařadit tréninky naginaty do programu našeho dódžó. Občas se k němu někdo přidá a vyzkouší to. Zájem je malý, ale nijak netlačíme na pilu. Časem si lidé naginatu i Honzu najdou.

Má boj s tyčí nebo s halapartnou také nějaký reálný přínos pro případnou sebeobrannou situaci? Na první pohled to tak moc nevypadá.

Všechna bojová umění vznikla a byla vytvořena k boji, k tomu abyste překonali silnějšího soupeře, nebo abyste potlačili jeho výhody. Člověk, který cvičí dobře s tyčí, ví, jak silně bouchnout. Ví, jak se vyhnout protivníkovi, jak ho zranit. Má představu o načasování, vzdálenosti, zná své tělo a dosah zbraně. Umí uvolnit a zpevnit, když je třeba. Jenže když si vybral, že bude cvičit s naginatou nebo mečem, nejspíš to nedělal kvůli tomu, aby s těmi nástroji bojoval na ulici. Pokud ano, potřebuje lékařskou péči.

Osobně necvičím ani aikidó, které je obranným uměním, kvůli tomu, abych řešil podobné situace. Upozorňuji nato i rodiče, kteří ke mně přivedou své děti. Kolikrát v životě potřebujeme podobné situace řešit? Kolikrát jsme si je přivodili sami a kolikrát je řešení mnohem jednodušší, než to, které desítky let zkoušíme v dódžó.

Jak už jsem řekl. Máme štěstí, že nemusíme dnes používat zbraně a že s nimi prostě můžeme jen cvičit.
Copyright © 2011 - 2017 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv autora

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Tom - 10.12. 2016 / 02:11
Dovolil bych si jen doplnit, že zbraň naginata je rovněž jednou ze zbraní v okinawském kobudo, jen její správný název zní chogama, která je v systému Matayoshi kobudo velmi pokročilou zbraní. Jen malá skupinka lidí na celém světě s ní trénuje. Dochovala se pouze jedna kata, v IMKA si student ji může vybrat ke zkoušce od 6. danu výše. Já měl letos tu čest si s ní poprvé zacvičit, zacházení je však dosti odlišné od japonského způsobu. Jinak Váš článek je perfektní.


Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na