První Čech složil zkoušku na 6. dan kendó | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > První Čech složil zkoušku na 6. dan kendó

První Čech složil zkoušku na 6. dan kendó


17. července 2014 | Přečteno: 4860x | Autor: Ing. Jindřich Ziegelheim, Ph.D.

13. dubna 2014 na mistrovství Evropy v kendu v Clermont Ferrand (Francie) složil Jindřich Ziegelheim (40) jako první v historii ČR zkoušku na 6. dan kendó. Stalo se tak po 25 letech cvičení, 21 let po jeho 1. danu.

Vážení přátelé, dovolte mi podělit se o zkušenost s přípravami a vlastním průběhem zkoušek na 6. dan (stupeň) kendó. Podle mně dostupných zdrojů si myslím, že jsem první z Čechů, kdo se zkoušky zúčastnil. Následujícími řádky chci inspirovat a motivovat všechny, kdo pochybují o svých schopnostech a podmínkách, ve kterých cvičí.

Již skoro šest let jsem zpátky z Japonska, kde jsme s manželkou strávili čtyři nepřetržité roky. Z rodinných důvodů trávím většinu času cvičení (5x týdně) v České republice. Jako 5. dan jsem tu byl jistou dobu sám, před třemi lety zkoušku složila manželka a loni v prosinci Jan Cílek. S vyššími stupni jsem zde měl možnost cvičit velmi nepravidelně, asi jednou za měsíc až tři. Přesto jsem věřil, že zkušenosti ze cvičení z Japonska, zápisky, co jsem si udělal po rozhovorech s různými lidmi, i informace získané z internetu od naprosto neznámých pisatelů mi pomohou vytvořit jasnou představu, co mám po dobu své přípravy dělat a co při vlastní zkoušce předvést. Minimální čekací doba mezi 5. a 6. danem je 5 let, ale vědom si toho, že jsem bez přímého vlivu vyšších stupňů, poprvé jsem se jí rozhodl zúčastnit po sedmi letech. Dál jsem čekat nechtěl, protože bych tím všechno jen oddaloval a bylo by to pro mne mnohem těžší.

Zkouška na 6. dan - první zkušenost, seminář evropských rozhodčích, Brusel, Belgie, 2. 2. 2014


Týden před zkouškou jsem byl pracovně ve Vídni na 2 dny. Domluvil jsem si trénink s Kamemoto sensejem (7. dan) a ve středu a ve čtvrtek jsem s ním cvičil. Po středečním cvičení jsem se cítil velmi dobře: nástupy do útoků jsem měl plynulé a výpady dlouhé. Byl jsem v pohodě. Pamatuji si, že si silně kryl kote (předloktí) celou dobu cvičení a zasáhnul jsem ho jen několikrát na men (hlavu), ale debanu (úder na ruku při jeho útoku) jsem dal stěží jednu.

Po cvičení jsem mu říkal, že v neděli jdu na zkoušky. Odvětil, že to nebylo špatné, ale neuspěl bych. Hlavní potíž je prý v tom, že provedu příliš rychle kiai (křik na soupeře). Ptal jsem se, jak si tedy vysvětlit, že v Japonsku jsem slyšel přesný opak: lidé u zkoušek neuspějí proto, že mají kiai příliš pozdě a většinou mne všichni učili provést kiai nejpozději s propnutím levého kolene ze sonkjó (dřepu). "To je pravda", odpověděl sensei, "ale to platí tak do pátého danu," a přitom se usmál a mávl rukou nad nízkou úrovní. "Tam je to pochopitelné, a proto se předpokládá, že když ho už máš, tak to znáš. Na 6. dan musíš ukázat, že umíš počkat, že útok nebude uspěchaný, ale pořádně připravený a že máš celkovou situaci pod kontrolou. Je to jako rozhovor: jeden něco řekne, druhý nějak zareaguje a tak se začne rozvíjet konverzace. Až budeme cvičit zítra, já budu mít kiai první a ty po mně. A tak to také udělej u zkoušky."

Druhý den jsme cvičili tak, jak sensei řekl. Počkal jsem na jeho kiai, ale přitom už jsem dělal seme (tlak na soupeře), aby se nemohlo zdát, že jsem pasivní. Trvalo to snad dvacet vteřin a potom provedl velmi silný kiai. Čekání na něj bylo nekonečné, a tak jsem odpověděl téměř hned, jak on začal. Bylo to kiai tak silné, že se mi zatočila hlava, rozmazal se mi obraz přede mnou a cítil jsem, že začínám ztrácet vědomí. To byl pro mě do této chvíle nepoznaný pocit. Jakmile jsem přestal křičet, hned jsem byl "zpátky". Potom začalo džigeiko (cvičný souboj) a sensei tentokrát útočil rovně a nechal se zasahovat. Nicméně se mi to ani tak nedařilo pořádně, protože především načasováním byl příliš rychlý v každé akci. Rychlým pohybem bych to snad zvládl, ale s vědomím, že mám dělat čisté techniky, jsem neměl šanci. Cvičili jsme minutu a půl, potom jsme udělali sonkjó, pozdravili se a odešli od sebe. Následovala krátká pauza a zase jsme začali cvičit minutu a půl.

Po tréninku konstatoval, že nástup do útoků byl mnohem lepší, ale že musím zlepšit schopnost rozpoznat příležitost k útoku. Řekl: "Přece na můj útok na kote nemůžeš dělat kaeši dó (úder na trup protivníka bezprostředně po jeho útoku, pod jeho stále ještě nataženýma rukama), co se dělá při útoku na hlavu. To asi chápeš, ale udělal jsi to dvakrát." Pak se mi přestal dívat do očí, smutně se podíval ke stropu a pokýval hlavou. Potom už neřekl nic.

V pátek dopoledne jsem se vracel do Prahy, strávil v práci 4 hodiny a odpoledne opět jel do Rakouska, tentokrát do Lince. Znovu jsme se setkali se sensejem a znovu jsme spolu cvičili v sobotu i v neděli. Můj výkon už nijak zvlášť nekomentoval, jen říkal, abych nezapomněl, o čem jsme mluvili posledně.

Následující víkend se v Bruselu konalo školení rozhodčích a v neděli od 2 hodin odpoledne začaly zkoušky. Byli jsme rozděleni podle věku do skupin po čtyřech. Já jsem byl v druhé nejmladší skupině. Celkem se nás zúčastnilo 47 uchazečů o 6. dan.

Na vlastní zkoušku se lidé rozdělí podle věku do skupin po pěti. Každý absolvuje dva cvičné souboje asi minutu dlouhé s lidmi, kteří se uchází o stejný stupeň. Jejich výkon posuzuje šestičlenná komise, která tajně hlasuje o jednotlivých účastnících. Aby člověk uspěl, musí být poměr hlasů pro a proti minimálně 4:2.

Půl hodiny před džigeikem jsem nebyl vůbec nervózní, ale jak se blížil začátek, pohoda začala mizet a musel jsem myslet na to, že je potřeba se začít kontrolovat. Dokonce jsem pocítil dřevnatost v nohách a udělal jsem pár dřepů. Hned to přešlo, ale pocitu nervozity jsem se nezbavil. Najednou mi hlavou proběhl rozhovor s panem Jamamotem (7. dan iaidó), asi měsíc před tím, než zemřel. Mluvil už hodně obtížně a kladl mi na srdce, abych cvičil kendó, jak dlouho budu moct. Dostal jsem se do úplné pohody a necítil vůbec nic: nervozita, emoce, pocity, to všechno ze mě "steklo" od hlavy k patě, jako by mě někdo polil vlažnou vodou. První džigeiko jsem měl s Japonkou, která byla téměř o hlavu menší než já. Sedli jsme si do sonkjó jako při cvičení kendó kat. Vnímal jsem úplnou souhru s ní. Postavili jsme se a já nechtěl udělat kiai jako první. Záhy poprvé zakřičela a já odpověděl. Zase se mi zatočila hlava a rozmazal se mi obraz přede mnou. Kiai jsem nechal plynule doznít a udělal jsem krátký krůček doprava. Kdyby v tu chvíli zaútočila, asi bych se nepohnul - nevím. Vrátilo se mi plné vědomí. Útok jsem začal na men a dostal od ní přesnou debanu na ruku. Další výpad jsem už dělal techniky. Nejprve men-debana men - na její útok na hlavu jsem udělal rychlejší reakci a zasáhl její hlavu, ale s nevýrazným ipponem a potom men-kaeši dó (podle mého názoru plnohodnotný ippon - platný bod, snad jen trochu blízko k nakajui - koženému pásku na šinaji). Mezi jednotlivými výpady mohlo uběhnout tak 15 vteřin. Za 6 výpadů skončilo první džigeiko. Měl jsem vynikající pocit s tím, že jsem dokázal udělat všechno, co mi Kamemoto sensei řekl i to, co jsem se do této chvíle mohl dočíst na internetu a co jsem si před lety zapsal po osobních rozhovorech v Japonsku.

Druhé džigeiko jsem měl s Japoncem. Nastupovalo se mi lehce, protože ještě přetrvával dobrý pocit z předchozího cvičení. Zaujali jsme sonkjó opět v harmonii a postavili se zrovna tak. Tentokrát jsem poměrně brzy ustoupil do pravé strany a asi po pěti vteřinách provedl kiai. Byli jsme od sebe dost daleko, a tak se na výpad nedalo pomýšlet. Přiblížili jsme se a dotkli s kenseny (špičkami) v klidu. Po kontaktu nastalo rychlejší oťukávání kensenú - ne však zbrklé. Ani na moment jsem neustoupil dozadu. Frekvence výpadů byla podobná jako v prvním. Asi třetím výpadem jsem zasáhl debanu, ne však úplně dobře, spíš trochu k jeho lokti a navíc zády šikmo od komise, takže zásah nebyl zřejmě vidět. O to víc jsem přidal na zanšinu (dokončení celé akce), abych navodil dojem, že to byl zásah naprosto perfektní. Další výpad byl ai uči men (současný výpad obou soupeřů na hlavu) a potom kaeši dó. Byl jsem v pohodě, ale frekvence útoků se nezměnila. Předposledním výpadem zaútočil na kote (předloktí) a já, v domnění, že bude dělat výpad na men, provedl kaeši dó, které pochopitelně nesedlo. Poslední výpad jsem dělal na debanu, ale ta nesedla také. Byl jsem ale pořád v pohodě, s vědomím, že jsem měl všechno pod kontrolou. Obě džigaika skončila příliš brzy - podle mého očekávání se ani nerozjelo pořádné tempo. Očekával jsem celý průběh mnohem obtížnější, ale úplně všichni účastníci zkoušek se snažili o plný a velký pohyb a po výpadech se nekryli, takže se dala provádět spousta různých technik.

Po mně následovalo dalších 40 lidí a to trvalo asi hodinu a půl. Při vyvěšení výsledků jsem neměl skoro žádné emoce, a když jsem svoje číslo 605 neviděl, řekl jsem si překvapením polohlasem "ups", jako kdyby mi právě před nosem někdo otevřel dveře, když jdu po chodbě a nečekám to a před očima mi vyskočil veliký otazník. Vzápětí jsem si položil otázku: "kam jsem si položil bokkeny (dřevěné meče)?" a šel pro ně, protože je už dneska budu moct uklidit.

Odešel jsem do prvního patra, kde byl Kamemoto sensei a celý průběh sledoval. Šel jsem mu poděkovat za přípravu a prosit o další přijetí do učení. Říkal, že mě viděl, začátek byl podle jeho představ, síla seme byla v pořádku a že si je vědom jen toho kaeši dó po kote, co mi nevyšlo, což mi říkal už minulý týden ve Vídni. Skoro se zlobil, že jsem se nedržel rady. Řekl, že mám lépe rozpoznat možnost k útoku.

Asi za další půl hodinu jsem mluvil s Tiborem Bárány sensejem (7. dan složil na ME v Berlíně 2013) a říkal, že se mu nezdál dostatečně silný tlak na tu Japonku. Řekl, že by tam měla být akce, při které bude porota překvapena její intenzitou. Řekl dále, že není problém ustoupit trochu dozadu, když si člověk hledá cestu k útoku. Asi chápu, co má na mysli, protože pan D. Castro (mistr Evropy) ustoupil několikrát, ale uspěl.

Složení šestičlenné poroty: 3 Japonci: Endo sensei (8. dan), další sensei 8. dan, další sensei 8. dan, 3 Evropané: Emilio Gomez sensei (7. dan), Luis Vitalis sensei (7. dan), Jean Pierre Raick sensei (7. dan).

Jean Pierre Raick sensei mi po zkoušce řekl, že byl spokojen a že výsledek hlasování jsem měl 3:3. Vitalis sensei mi řekl, že chce vidět uvolněnější pohyb a čistší ippony. Gomez sensei mi řekl, že chce vidět silnější seme. Výsledky japonských sensejú nevím.

První cvičení po návratu do Čech jsem cítil, jako bych poskočil do jiné dimenze. I veliké pohyby se mi dělaly snadno a na zemi jsem se jakoby vznášel a pravá noha se mi odlepila od země jen při fumikomi (dupnutí při výpadu). Lehce se mi nacházela možnost zásahu v útoku soupeře. Byl jsem plný energie a pohody v přípravě na další pokus.

Celou další přípravu jsem podřídil tomu, co mi těch několik lidí řeklo. Navíc jsem se zúčastňoval s reprezentací ČR jejich tréninků a snažil se nevynechat jediné cvičení. Tréninky reprezentace jsou velmi intenzivní a přísné a občas se stane, že se někdo pozvrací nebo zkolabuje. Nicméně budu mít další možnost za dva měsíce a v případě neúspěchu zase za rok v Bruselu - jiná možnost v Evropě není, protože zde nebudou zkušební komisaři s potřebnými stupni.

Zkouška na 6. dan - druhá zkušenost, Mistrovství Evropy kendó, Clermont Ferrand, Francie, 12. 4. 2014

Na MEK v Clermont Ferrandu jsem dělal rozhodčího. Bylo to již podruhé - loni jsem měl první zkušenost v Berlíně. Činnost rozhodčího je velmi náročná. Při výměně rozhodčích po zápasech se může postupovat několika způsoby a zde jsme se měnili systémem: všichni rozhodčí se pootočí o jednu pozici a ten, který dělal hlavního, se mění s nově příchozím. Zatímco pozice vedlejšího rozhodčího vyžaduje jen správný pohyb po zápasišti a bezchybnou signalizaci s praporky, pozice hlavního rozhodčího navíc zahrnuje povely a "řízení" celého zápasu. To je ovšem tak vyčerpávající na psychiku, že po dvou zápasech na pozici hlavního rozhodčího jsem měl košili a sako úplně propocené, jako bych sám zápasil. Navíc si rozhodčí nesmí otřít pot z obličeje, protože v rukách drží praporky a těmi nesmí pohnout jinak, než předepsaným způsobem.

Za víkend jsem rozhodoval kolem čtyřiceti zápasů a poslední závody končily v neděli v půl šesté večer.

Než se připravily potřebné náležitosti na předávání cen, uplynulo dalších dvacet minut. Za deset minut šest skončil nástup (včetně předání cen) a hned jsem se musel připravit na zkoušky, které začínaly přesně v šest. Bylo to velmi málo času a ještě jsem si uvědomil, že si musím upravit šinai, kterému při dnešním ranním cvičení povolila kůže a struna (ráno před tím, než člověk dělá rozhodčího, se doporučuje fyzicky cvičit, aby se naladil na to, co bude za chvíli sám posuzovat). Neřekl bych, že to byl nepříjemný stres, jen jsem se nemohl koncentrovat v potřebné míře.

Přišel jsem oblečený v kimonu, brnění jsem měl v tašce a šinai v pouzdře a pořád neupravený. Zkouška už ale začala. Byl jsem ve druhé nejmladší skupině - zkoušky na tyto stupně se dělí podle věku. Ve chvilce se kolem mě seběhli členové naší české výpravy a postarali se o moje identifikační číslo, nalepili mi ho na tare (chránič kyčlí) a já si v klidu upravil šinai a oblékl zbytek brnění. Za minutu jsem už byl ve skupině, která šla na řadu. Seděl jsem na kraji židle, kterou mají k dispozici uchazeči těsně před nástupem na zkoušku, a v duchu si začal připomínat dobré věci, které mám udělat, potom ty špatné, které dělat nemám a zase ty dobré. Byl jsem úplně v klidu, až mi to přišlo divné vzhledem k situaci. Vzpomněl jsem si na dva lidi, co mi říkali v Bruselu. Tibor Bárány sensei (7. dan) řekl: "Musíš to udělat teď, není žádný plán B. Prostě tam jdi a udělej to." A Kamemoto sensei řekl: "Kiai nesmíš spustit příliš brzy. 6. dan musí ukázat trpělivost a kiai s tím souvisí. Potom ukaž tlak na soupeře, ale ne zbrklé seme. Jednoduše tlak, který odpovídá prolomení obrany konkrétního soupeře, vynuť si útok a udělej protitechniku. Z ní potom zasáhni ippon."

Pak přišel čas a J. P. Labru (7. dan,) sensei ukázal, že máme vstát. Řekl: "Až řeknu 'teď', tak jdi na pozici, rozumíš?" kývl jsem, že ano a on na to odpověděl: "Teď". Ta dynamika celé situace mě překvapila.

Už jsem stál proti prvnímu soupeři. Nastaly nekonečné 3 vteřiny, kdy jsem bojoval s tím, abych nevykřiknul, jak mi doporučil Kamemoto sensei. Potom jsem se zklidnil a začal vyvozovat tlak. Kiai pak nastal úplně přirozeně a soupeř odpovídal stejně. Tohle je ta konverzace, o které jsem slýchával. Soupeř provedl výpad a já se ho snažil zasáhnout technikou debana men. Po výpadu jsem věděl, že na závodech by tento ippon uznaný nebyl. Mísily se ve mně dva pocity: jsem dost rychlý na to, abych s jistotou dokázal zachytit jeho každý útok, ale moje výpady postrádají potřebnou razanci ke konci. Mezi jednotlivými útoky jsme měli intervaly asi 10 vteřin. Koncentroval jsem se na razanci a "jistotu po útoku, která nastane ještě před útokem samotným", což je velmi vysoká úroveň psychické připravenosti, nicméně pro úspěch proti takto zkušenému soupeři naprosto klíčová. Zasáhl jsem první ippon, o kterém jsem byl přesvědčený, že by byl uznán - byl to přímý men. Hlavou mi proletěla myšlenka na základní požadavek: zasáhnout ippon z techniky. Jakmile odezněla, soupeř udělal výpad. Myšlenka je brzda a já jeho výpad zachytil pozdě, protože mi ta myšlenka pořád ještě neodezněla úplně. V okamžiku mi snad reflexivně vyletěly ruce nahoru a instinktivně jsem ustoupil doprava dopředu. K mému překvapení jsem zasáhnul kaeši dó. Bylo by to na hraně uznatelnosti, protože jsem byl dost blízko, ale načasování a razance byly na mezi mých schopností. To rozhodlo o mém dalším postupu: dó už dělat nebudu. Myslím, že následovalo ještě několik akcí, ale čistě zasáhnout soupeře se mi už nepodařilo.

Nastalo druhé džigeiko a opět houževnatý útok soupeře. Uvědomuji si zásadní chybu, která nastala asi při druhém výpadu: soupeř odklonil můj šinai v poslední chvíli těsně před mým zásahem na kote a já promáchl do vzduchu. Chtěl jsem ještě nidan wazou (dvojitým útokem) zasáhnout jeho men, ale ztratil jsem rovnováhu, trochu se zlomil v bocích a předklonil dopředu. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že tohle je můj konec. Pochybnosti, které jsem v tu chvíli měl, rychle odezněly, vyprázdnil jsem hlavu a opět vyvinul tlak. Tentokrát byl velmi silný a poměrně snadno jsem zasáhl ruku - debanu kote. Dodalo mi to fantastické sebevědomí a pocit absolutního bezpečí. Provedl jsem výpad na men a měl jsem pocit, že se soupeř rozsypal, jako by byl z písku. Byl to poslední výpad a po něm naše cvičení zastavili.

Měl jsem z toho dobrý pocit, i když pochybnosti zcela neodezněly. Především mě nechali docvičit moji akci - ten poslední men. Tu akci jsem určitě "vyhrál", a tak by komise mohla mít "dobrý" pocit z mého výkonu. Ale co ta nepříjemnost, jak jsem se předklonil? To se neodpouští.

Byl jsem úplně bez emocí a listoval si v hlavě uplynulými vteřinami jako v několikrát přečtené knížce. Nemyslím, že by mi to bylo jedno, ale připomínalo mi to tu rutinu z Japonska, kdy jsme se se ženou často zúčastňovali závodů a vítězství i prohru jsme prožívali stejně chladnokrevně.

Účastníků bylo 30 a do konce zkoušky bylo ještě daleko. Uklidil jsem si brnění a nechal na sobě jen tare - cvičí se v něm katy a co kdybych ho ještě dneska potřeboval? Přišel ke mně jeden Nor, se kterým jsem spal na pokoji v únoru v Bruselu. "Ty máš číslo 606? Tak ty to uděláš, z té skupiny jsi byl nejlepší. Říkali jsme si to tady s ostatními lidmi." Řekl a podal mi ruku. "Díky, že to říkáš, uvidíme. Co ty?" zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou a odešel. Měl pravdu v obojím: z naší skupiny jsem byl jediný a on po šesté neuspěl.

Když jsem viděl moje číslo na tabuli, zalil mě příjemný pocit tepla v hrudníku. Ale ten tlak, který tomu všemu předcházel, byl tak silný, že zdaleka všechen neodezněl. Z celkového počtu třiceti účastníků nás uspělo pět. Z té "mladší skupiny" asi do 50 let věku jsme byli tři a z té "starší", početnější, jen dva. Vzpomněl jsem si na pana Ogino senseje (7. dan kendó a 7. dan iaidó), který říkal, že od jistého věku je to u nejvyšších stupňů při zkoušce na 7. a 8. dan otázka fyzické kondice a tento handicap je časem tak velký, že jen díky němu člověk nemá šanci uspět.

Na závěr následovaly kendó katy a po nich oznámení, že uspěli všichni. Komise Evropské federace kendó měla v tělocvičně k dispozici tiskárnu, takže hned připravili certifikáty a předseda zkušební komise je mohl na místě podepsat.

Složení poroty: 3 Japonci: Masaharu Kakehaši sensei (hanši 8. dan), Hiroši Motojašiki sensei (kjóši 8. dan), Hiroši Ozawa sensei (kjóši 8. dan), 3 Evropani: Mike Davis sensei (kjóši 7. dan), Ralph Leman sensei (kjóši 7. dan), Jean-Pierre Raick sensei (kjóši 7. dan).

Vraceli jsme se domů ještě v noci. Čekalo nás odřídit přes 1200 km, s plánovaným příjezdem do Prahy ráno v 8.45. Cesta byla plynulá a bez problémů jsem stihl jít rovnou do práce. Ještě ten den odpoledne jsem telefonoval Kamemoto sensejovi do Rakouska a děkoval, jak se mi při přípravě věnoval. Sensei říkal, že v květnu přijede do Prahy na závody a že si zase pořádně zacvičíme. Druhý den mi už z Tokia volal Ozawa sensei a gratuloval. Řekl, že se mu moje cvičení líbilo, jinak by ho ohodnotil negativně. Poděkoval jsem mu za přípravu, kterou mi v Japonsku dopřál a nezapomněl jsem senseje požádat, kdyby měl v budoucnu možnost, aby nás laskavě opět navštívil a učil. Sensei připustil, že se tak možná stane v březnu příštího roku. Pak ještě připomenul, že teď jsem nejvyšší stupeň v ČR. Jako takový mám hlavní zodpovědnost za správný vývoj kenda u nás. Náš hovor ukončil slovy: "Teď to pro tebe začne být opravdu obtížné."

Jindřich Ziegelheim je autorem knihy Kendó - Tři spojené kruhy, která popisuje zkušenosti ze čtyřletého cvičení kendó, iaidó a kendžucu v Japonsku. Knihu je možné objednat na www.hayashi.cz, nebo na ziegelhe@email.cz.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Kendó Tři spojené kruhy
Nová kniha o japonském šermu.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na