Reišiki II | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Reišiki II


26. července 2012 | Přečteno: 3939x | Autor: Patrik Orth

Dódžó není ani svatyně nebo chrám a ani tělocvična nebo hřiště. Přesto se někomu může zdát to či ono dódžó, chování a atmosféra v něm, blíže jednomu nebo druhému extrému. Ano, člověk si má vážit tohoto místa, lidí v něm a metody, která se zde studuje. Zřetelně jim projevuje jistou úctu. Na druhou stranu je dódžó prostorem, kde poznáváme sami sebe, získávají se zde zkušenosti a vstřebávají lidské hodnoty. Tedy aniž by vše sklouzlo k pouťové atmosféře, i radost, lidské emoce, humor a fantazie zde mají své místo. Jak píše Pascal Krieger: "Jde jen o dobré dávkování."

Existuje vůbec nějaký jednotný a dokonce psaný kodex či pravidla, jak se chovat v dódžó? Myslím tím v kterémkoliv dódžó, kteréhokoliv bojového umění. Zřejmě ne. Nejspíš nejsou normy ani jednotné pro všechna tradiční budó pocházející z Japonska. V každé disciplíně, rjúha (škole) nebo její linii či dokonce v jednotlivých dódžó patrně existují vlastní regule, ať už psané nebo řečené. Ty upřesňují, více či méně, jak se má člověk v dódžó chovat, co se od něj očekává a co by dělat neměl. Tato pravidla se sjednotí (nebo střetnou) teprve v okamžiku společného cvičení - seminářů (gaššuku), soutěží či ukázek (taikai a embu) a zkoušek (šiken). Nějaká jejich část (např. způsob provádění úklony, správné oblékání, zacházení se zbraní) bude platná v obecném kontextu, tedy s ohledem na prostředí, kde vznikla. Někdy mohou být podobná i jiná pravidla, třeba kvůli příbuznosti jednotlivých škol. Obvykle jde ale o jednu z částí konkrétního budó, kterou musíme pečlivě studovat a učit se jí užít správně. Věřím, že při citlivém a vnímavém přístupu není těžké adaptovat se v prostředí jiného dódžó nebo disciplíny, zvláště když budete připraveni přijmout instrukce a rady ostatních... A kdyby ne, není snad takové dódžó, kde by za chybu a krok špatným směrem, následoval nějaký trest či represe.

Zkusím popsat některé sjednocující prvky, spolu se svým učitelem zachovám pořadí instrukcí a rad dobře použitelných pro budó, kterému se sám věnuji, ale také pro další, s nimiž jsem kdy přišel do styku. Přidám vlastní komentáře a zdůvodnění a snad i nějakou zajímavost při srovnávání s jinými školami.

Při příchodu do dódžó se ukloníme, předtím ale vyzujeme (a srovnáme) boty a sejmeme pokrývku hlavy, čepici nebo klobouk. Stejně jako smekneme při návštěvě přátel anebo vstoupíme-li do nějaké (významnější) místnosti. Tento pozdrav náleží všem, kdo už v dódžó jsou nebo tam byli předtím. Tuto první úklonu můžeme chápat jako viditelné oddělení stavu před cvičením a nyní na jeho začátku. Stejné uklonění provedeme při odchodu a vůbec nezáleží na tom, zda odcházíme úplně nebo se za moment vrátíme. Měli bychom se uklonit dokonce i v případě, že v dódžó nebudeme cvičit, že jsme jen na návštěvě. Ve dveřích provádíme úklonu vstoje, jindy se ukloníme vkleče. Existují i další metody uklonění, které mají svůj čas a opodstatnění a ty si vysvětlíme příště.

Abychom nerušili ostatní, mluvíme v dódžó mírně, nehlučíme. Do dódžó jsme přišli cvičit, studovat a věnovat se konkrétní aktivitě. Cokoliv, co se netýká cvičení můžeme probrat po něm, cokoliv co se cvičení týká, můžeme pochopit nejspíše tím cvičením. Během cvičení je možné zeptat se na cokoliv ohledně techniky, nicméně tyto dotazy směřujeme právě a jen k učiteli, tedy ve správnou chvíli - je-li poblíž, nebo vyzve-li k takovému pokládání otázek. Po takové výzvě bychom se určitě měli chopit příležitosti a bez studu se zeptat.

Oblečení, které používáme, se drží tradiční linie a neupravuje se žádnými (byť elegantními) ozdobami, jako jsou trička, ponožky, atd. Tradiční japonské školy jsou docela prosté, vybavení a oblečení nebývá nijak honosné a zdobené, přestože pro laika, či adepta moderních disciplín něco jako hakama (kalhotová sukně typická pro některá japonská bojová umění) působí vznešeně, ve skutečnosti jde o docela prosté oblečení. V naší linii džódó používáme právě jen hakamu, uwagi, tj. bavlněný kabátek, ideálně v modré barvě a pásek (obi) bílé nebo černé barvy. Chrániče v naší tradici nepoužíváme. V některých jiných školách a uměních se vedle odlišných barev setkáme také s dalším oblečením a doplňky.

Mohou to být prosté spodní kalhoty (zubon), slavnostní kabátek (moncuki) nebo nátělník či spíš spodní gi (džúban), ponožky nebo boty s odděleným palcem (tabi, respektive moderní džika tabi). V některých školách (řeč je o tradičním budó) je součástí oblečení třeba také čelenka (hačimaki), tasuki (šňůra k zajištění rukávů) anebo nějaké ochranné pomůcky. Vedle známého bógu - chráničů hlavy, rukou, trupu a boků užívaných při nácviku technik i zápasení v kendó (šiai nebo džijú geiko) je jeho obměněná forma v naginatadó, kde mají rukavice víc volných prstů a současně jsou chráněny holeně (suneate). V džúkendó (boj bajonetem) se používá bógu s pouhou jednou (levou) rukavicí, širším nákrčníkem a chráničem srdce či levého ramene (kata-ate). Toto vybavení je podobné bógu jedné ze starých škol sódžucu - boje s kopím (Owari kan rjú), kde má zápasení mnoho prostoru. O bógu se dá mluvit také v případě modernějších sportů, jako jsou nihon kenpó, unikátní tošu kakutó anebo taiho džucu apod. Jedna ze starých škol (Maniwa nen rjú) kendžucu si pro potřeby volného zápasení (zde kiriwara džiai) zachovala jednoduché chrániče rukou i hlavy. Někde se používají jednodušší ochranné pomůcky i při cvičení kat - jsou to třeba onigote, speciální chrániče rukou v Ittó rjú kendžucu nebo samostatné rukavice kote pro učidačiho v Tendó rjú (hlavně naginata, ale také kendžucu a jiné). Raritní a přesto stále živé jsou také školy kaččú budžucu, kde se někdy techniky cvičí v joroi (brnění) a kabutó (helmici). To jen pro doplnění a zajímavost.

Tyto doplňky a části oblečení se oblékají ve správnou dobu a předepsaným způsobem. Moncuki - tradičně s jedním, třemi nebo pěti rodinnými znaky - může být za jistých okolností běžným jindy naopak slavnostním oblečením. Někdy jeho oblečení v budó podléhá jistým pravidlům a omezením (technický stupeň například). Tasuki se uvazuje konkrétní metodou a zpravidla, dává-lito smysl (jen v kombinaci s moncuki). I pro uvázání čelenky (používá se například v Kašima šintó rjú nebo Takenouči rjú) a nasazení chráničů je daná doba a metoda. To vše, stejně jako správný způsob oblečení i těch nejjednodušších částí oblečení je třeba studovat postupně.

V tomto textu si vystačíme s "návodem" jak obléci uwagi, hakamu a pás. Tento návod nebude nijak názorný - není určená metoda, jen výsledek. Je nutné, aby oboje nebránilo v pohybu a přitom bylo pevně uvázané. Rukávy i nohavice by měly mít odpovídající délku. Hakama se zpravidla uvazuje pod břicho (stejně jako obi), nohavice dosahují ke kotníkům, košiita (destička na zádech) je nad úrovní pásů. Průřezy na boku hakamy (matadači) neodhalují stehna nebo hůř spodní prádlo cvičícího. Přední strana hakamy bývá obvykle níž než zadní. Všechny pásy a šňůry (himo) musí být zavázané a upravené tak, aby nevisely volně ve vzduchu a nehrozilo omezení pohybu zbraně či některé části těla. I taková maličkost může zapříčinit zranění.

Je třeba říci, že v některých budó se oblečení přizpůsobuje jistým okolnostem. Někdy jsou vhodné kratší rukávy (manipulace s delší zbraní), jindy na uwagi je anebo naopak není mune himo (šňůrka na prsou). Pásek uvázaný na břiše bývá kratší a tenčí v moderních budó, zatímco staré školy často zachovávají tradici širokých a dlouhých pásů s masivním uzlem na zádech. Způsob vázání pásu a hakamy musel a musí umožnit dobrou manipulaci s mečem, který se zasouvá nalevo pod ně. V některých disciplínách (aikidó, džúdžucu) se padá na břicho a hakama se tím stahuje stále níž. Proto si ji cvičenec radši obleče o něco výš, podobné řešení se hledá tam, kde pod hakamou není pás (často při kendó) a hakama během cvičení sklouzne níž. Také ženy a dívky, kvůli odlišným tělesným proporcím, někdy hakamu, původně určenou pouze mužům, uvazují poměrně vysoko. Délka ke kotníkům je ale zachována.

Správné oblečení je dnes i věcí společenské etikety v budó, proto může být zdůrazněna také estetika a vnější vzhled jednotlivce. I proto je třeba oblečení po cvičení skládat. Vedle důrazu kladeného na kigurai (důstojnost, vznešenost), také budóka často reprezentuje své dódžó, takže se můžeme setkat s jednoduchou jmenovkou (nafuda, zekken) na určené části oděvu. Užití tohoto není všeobecným pravidlem (v naší rjúha například jmenovku na keikogi nepoužíváme), ale zároveň se nejedná o libovůli jednotlivce a snahu upozornit na sebe.

Každý by měl být čistý, s ostříhanými nehty a čistým keikogi. Estetika a funkčnost už tu byla zmíněna, nyní ještě k hygieně. Jinými slovy - vedle vnějšího vzhledu bychom neměli ignorovat ostatní osoby v dódžó. Mnoho týdnů neprané gi i hakama, nebo další oblečení jsou sice vizitkou jejich uživatele, ale navíc to může obtěžovat spolucvičící a dokonce jitřit vzájemné vztahy. Vedle společenských netřeba snad zdůrazňovat rizika zdravotní. Silná voňavka nebo deodorant ale není tím nejšťastnějším řešením - je lepší oblečení často a pečlivě vyprat. Sám si myslím, že jistý závan potu a odér rozpouštějící se barvy z keikogi má větší kouzlo a ducha dódžó než syntetický opar značkových parfémů. Co se ostříhaných nehtů (a upravených vlasů) týče, toto je především otázka pro kontaktní disciplíny, ne tolik pro ty zbraňové. Jde znovu o riziko zranění - podrápání partnera, anebo případné přišlápnutí nebo zachycení vlasů a následné "skalpování". V disciplínách, kde se cvičí na tatami nebo se padá na zem je vhodné omýt si před cvičením nohy proto, aby znečištění podlahy, na kterou mnohdy padáme, bylo minimální.

Je-li tu řeč o čisté podlaze a hygieně, běžné je, že se dódžó společně vytírá nebo zametá. Před tréninkem (skvělá rozcvička mimochodem), po něm anebo v obou případech. Kromě toho, že se dódžó udržuje čisté a bezpečné pro bosé nohy je to i dobré cvičení pokory a společného práce bez ohledu na pokročilost techniky nebo zásluhy o dódžó.

Mimo dódžó se zbraně přenášejí v pouzdře (fukuro). Není třeba na sebe upozorňovat okolí, dávat na odiv meč, hůl nebo dokonce provokovat... Jsou to zbraně a ty máme ke cvičení starých bojových umění. Těm se věnujeme výhradně uvnitř dódžó, často tam zůstávají a (přestože se to může zdát absurdní) dnes nejsou určené k válčení nebo pouličnímu boji. Nadto je přenášení v pouzdře i pro zbraně o poznání ohleduplnější vzhledem k jejich přirozené choulostivosti. Vlhko, mráz nebo přímé slunce, špína a prach čepeli meče, ale ani dřevěným a bambusovým zbraním nesvědčí.

Uvnitř dódžó musí být na zbraně nahlíženo vždy právě jako na zbraně a nikoliv jako na pouhý kus dřeva nebo hůl k podpírání třeba během výkladu. O to více si tu, v prostředí k tomu určeném, uvědomujeme, co je hůl a meč (nebo třeba jiné zbraně). Přestože je náš meč tupý a dřevěný, přestože kendistův šinai je z bambusu a čepel iaita neostrá, neztrácí v dódžó zbraň svou původní funkci. Právě tam totiž taková zbraň slouží k bojování, ať už je to boj s protivníkem, nebo bez něho, ať se jedná o volné zápasení v bógu nebo cvičení kat. Vědomí "pravosti" zbraně nás dovede k jejímu lepšímu pochopení, tedy k pochopení vlastností a rozsahu možností takového nástroje. Konkrétně v tradičním džódó pokládáme hůl kolmo na zem při mnoha příležitostech. Taková pozice je součástí několika technik, je to také jedna z možných pozic při formálním nástupu a pozdravu (tate džó nebo ricu džó)... A i když při neformální příležitosti položíme ruce na vrchol stojící hole, nikdy se o ni neopíráme, ani o meč.

Zbraně se na zem pokládají také jinak... Používáme-li víc zbraní (střídavě krátký a dlouhý meč například), je třeba jednu z nich někdy odložit. Zpravidla na zem. V případě naší školy platí, že je-li zbraň položena na zem, dbáme na to, aby (v případě meče) špička či čepel mířily od hlavní stěny (šómen, kamiza). Znovu si uvědomujeme, že jde o skutečnou zbraň a ta by neměla mířit k čestné stěně, stejně jako nemíří na partnera, když s ním zrovna necvičíme. Nadto je to je skvělý způsob, jak si zapamatovat, kde zbraně leží, v jaké pozici a směru. Totiž zbraň, kterou jsme položili, budeme muset zvednout a je třeba vědět, kde zrovna je. Takové zvednutí se obvykle provádí čelem k protivníkovi, zachovává se mecuke - kontakt očí. Abychom zbraň položili (a poté zvedli), klekneme si vždy (alespoň) na jedno koleno a zbraň položíme naplocho na zem. Nikdy zbraně neopíráme o zeď nebo sloup. I když může být metoda pokládání jiná, tedy v případě odlišných rjúha a bojových disciplín, vždy je nutné dodržet předepsaný způsob, jako součást technik dané školy.

Zbraně a ani nic dalšího nikdy nenecháváme ležet u kamizy při úvodním nebo závěrečném pozdravu. Před koncem cvičení, na jeho začátku - vždycky máme určené místo, kam věci ukládáme, kam patří (šimoseki). Formální pozdrav na začátku nebo konci cvičení má své určení, nepatří ležícímu bokkenu nebo zapomenuté lahvi s vodou... Někdy se stává, že máme zbraň během cvičení půjčenou a potom, jako bychom na ni zapomněli a nechali ji ležet kdesi v prostoru. Je třeba vrátit vše tam, kam to patří - majiteli, na místo. I doma nebo na návštěvě dáváme věci zpátky na jejich místo, v tom se prostředí dódžó od ostatního světa neliší.

Jisté zákonitosti najdeme také v případě vkládání zbraní - mečů, do stojanů (kake). Čepele zpravidla míří nahoru, jejich špičky ke dveřím. V minulosti měly být meče ukládány do stojanů jedním ze dvou způsobů - omote, ura. V prvním z těch dvou způsobů směřoval jílec meče doleva od osoby stojící čelem ke stojanu. Druhý případ byl opačný a mnohem praktičtější pro rychlé sejmutí a tasení meče. Použitý způsob svědčil o společenském postavení a také situaci nebo prostředí, kde byl meč uložen. Měli bychom také znát správnou metodu podávání zbraně nějaké osobě či výměny zbraní. To si popíšeme příště.

Zbraně, které leží na zemi, se nepřekračují, vždy je obcházíme. V minulosti i dnes bylo budó spojováno s mečem a meč měl být duší válečníka. Za mečem (tímto symbolem) mnohdy stála jistá historie, často rodinná tradice, a proto byl meč respektován. Etiketa meče je kapitolou sama pro sebe. Údajně stačilo, aby kdosi mimoděk o meč, jeho pochvu zavadil a musel být vyzván k souboji... O příbuzné a předky by se nikdo otírat neměl. (Dodejme, že promyšlené zachycení pochvy meče, může znemožnit nebo zkomplikovat jeho tasení - takže šlo vlastně o život.) Tedy i v dódžó respektujeme meč (i jiné zbraně), neotíráme se o něj, nepůjčujeme si je bez dovolení a ani přes ně nepřecházíme. Považuji to za přirozené, přesto je třeba (pro ostatní) najít příklad. Tedy není příliš uctivé překračovat kohokoliv (osobu ležící, sedící...) a je stejně neuctivé překročit meč nebo hůl. (Nestačí-li toto vysvětlení, zkusme se na věc podívat odjinud, možná prakticky - tedy při překročení hrozí zakopnutí, nebo šlápnutí na zbraň a tedy vlastní zranění nebo poškození zbraně.) Je ale třeba dívat se, kde zbraně leží, kam jsme je položili, ale také bychom měli brát ohledy na ostatní v dódžó. Položím-li zbraň doprostřed dódžó, přede dveře nebo kamkoliv, kudy kdokoliv musí procházet - hrozí, že si tohoto nevšimne a přejde přes, anebo že si všimne, ale nebude moci projít. Nebude vědět, čí je a za jakým účelem tam leží. Není důvod uvádět ostatní do rozpaků vlastní nepozorností.

Během keiko (cvičení) by měl být každý pozorný, ukázněný a nadto vše ostražitý. Je to vhodný čas k aplikování vědomí zanšinu (bdělost), fudóšinu (vyrovnanost), muga-mušin (žádné ego - žádná mysl)... Už tu byla řeč o vhodném pokládání otázek, mluvení v dódžó nebo také o podpírání se o zbraně, či jejich správném pokládání. To vše ukazuje na přístup jedince ke cvičení, to vše nám cvičení ulehčuje. Také řeč těla prozrazuje cosi o našem přístupu - zmíněné opírání při výkladu (o zbraň, zeď nebo ruce) předává (učiteli, ostatním) jistou informaci, stejně jako družný rozhovor se sousedem ve stejnou chvíli. Budeme-li pečlivě sledovat učitele, studovat, poslouchat informace a instrukce, pokládat otázky a přijímat odpovědi, bude se nám cvičit lépe. Budeme-li pozorní k našim zbraním, k ostatním v dódžó, k prostoru jako takovému, bude celkový profit výraznější.

Možná právě proto vyžadují někteří učitelé hlasitou odpověď na dotaz, zda je vše jasné... Možná si chtějí být jisti tím, že je vnímáme a jsme připravení pracovat. Jestliže se soustředíme na cvičení, brzy zjistíme, že v dódžó je vlastně dostatek místa, že nevrážíme do ostatních a ani do zdí, že můžeme lépe pracovat. S tím souvisí i další rada...

Nevstupujte do prostoru mezi dvěma cvičícími
protivníky.
Psal jsem už několikrát o jistém riziku a spojení etikety s bezpečností. Tedy i zde, jakmile vstoupíme mezi dva cvičící, zápasící partnery, nejenže se nechováme vhodně, ale i riskujeme vlastní zdraví. Může se zdát divné, že by byl někdo tak "hloupý", že si stoupne mezi dva bojující protivníky, ale v klasickém budó je toto riziko poměrně velké a bohužel se to stává. Většina technik začíná na poměrně velkém prostoru. Mezi partnery je dlouhá vzdálenost (tóma, několik metrů), moment kdy na sebe jeden ani druhý nedosáhne. Tehdy mezi vzájemným ukloněním a kontaktem zbraní nebo rukou může třetí osoba, nepozorný účastník cvičení vstoupit mezi ty dva soustředěné partnery.

To je omezuje... tedy buď budou natolik pozorní, že přestanou cvičit a jejich úsilí bude narušeno, anebo cvičit nepřestanou a dojde k nehodě. Mimochodem, podobný problém nastane, když se dostanete mezi iaidistu a jeho (imaginárního) partnera, kasó teki. Tedy, protože v dódžó nejsme sami, musíme být pozorní, vnímaví a ohleduplní. Vyplatí se to.

Dodejme pro úplnost, že není úplně vhodné chodit ani přímo před někým, kdo se zrovna ke cvičení chystá - kendista oblečený v bógu se spíše obchází a nechodíme ani před řadou sedících či stojících lidí - typické v případě pozdního příchodu. Musíme-li z nějakého důvodu před kýmsi projít, je běžné lehce zvednout pravou ruku (před střed těla) a mírně se uklonit, tím na sebe upozornit a tak se formálně omluvit.

Vždy je dobré vědět, kde je naše místo, kam máme jít, co máme dělat, kde leží naše zbraň, kterou zrovna nepoužíváme, co zrovna cvičí kolega vedle, kolem kterého je třeba projít, kolik prostoru zbývá, než se srazíme ze zdí, zbývá-li nějaký... To vše se učíme používat a hledáme v tom jistý zisk pro bojové umění, kterým se zabýváme.

Je-li jeden z partnerů povrchově zraněn, může ukázat právě fudóšin tak, že se zdrží výkřiků a stěžování si. Snáší úder co nejdiskrétněji a pokusí se docvičit techniku či katu do konce. Je třeba zatnout zuby, protože ke zranění při cvičení bojových umění a disciplín prostě může dojít a občas dochází. Je vždy nepříjemné, když k takové nehodě dojde. Může to být právě pro nepozornost nebo i technickou chybu. Může jít o shodu náhod, nepříjemnost, které nešlo zabránit. Obvykle nejde o nic natolik vážného, proč by všichni v dódžó měli přestat cvičit a sekundovat tomu, kdo je zraněný nebo se o zraněného stará. (V případě, že jde o vážný úraz, je pochopitelně na učiteli nebo spíš organizátorovi cvičení, aby se o zraněného postaral a přivolal pomoc.)

Jestliže má učitel nějakou připomínku nebo opravu - i kdyby se zdála chybnou - zkuste ji přijmout skromně a snažte se pochopit její význam. Komunikace s učitelem v dódžó je důležitá, odpověď na otázku je žádoucí, ať už směřuje k učiteli nebo naopak od něho. Žádná otázka není hloupá (i když bývá těžké na některé otázky odpovědět) a žádná oprava a informace není zbytečná. Džúnanšin (tvárná mysl) je stav, či schopnost, na které pracujeme od prvního okamžiku, kdy jsme vstoupili do dódžó. Vysvětlovat učiteli, že to či ono, děláme "proto" a naopak toto nemůžeme dělat "protože", nás daleko neposouvá. Trpělivost, důvěra, pokora, pružnost a otevřenost mohou vést k úspěchu při studiu tradičních bojových umění. Kladný přístup ke cvičení, k vlastnímu studiu i učitelům povedou ke zdokonalení. Nikdo nás nenutí cvičit, je to naše volba, a tak nemusíme znechucovat okolí přehnanou netrpělivostí, nedůvěrou, arogancí a neochotou.

Buďte k ostatním tolerantní a přísní k sobě. Opravy nechte právě jen na učiteli.

I přes výše uvedené, nebo právě proto je dobré, aby učitelé i starší žáci vedli méně zkušené na jejich cestě ohleduplně. Nepřehlíží sice jejich chyby, ale jsou připraveni dát jim druhou, třetí a další příležitost. Učitel, ačkoliv kritický, bude vždy připravený povzbudit pilného žáka, starší student (sempai) poradí mladšímu (kohai), kde udělal chybu a kudy vede cesta... Vždy je dobré učit správným příkladem, poskytnout vzor hodný následování. Učitelé si uvědomují, že jsou sledováni - a sami se tím učí. Každý pokročilý začal tam, kde současní začátečníci, protože i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.

V další části popíšu běžný trénink, zvyklosti a příklady, pozdravů a povelů v něm.

pokračování

Zdroje a doporučená literatura:

• Pascal Krieger: Jodô la voie du bâton/ the way of the stick
• Pascal Krieger: Ten jin chi
• Pascal Krieger: článek Původ japonských bojových umění (český překlad)
• AJKF: Jodo, English version manual
• Peter West: Příručka iaidó pro BKA (český překlad)
• Donn F. Draeger, Robert W. Smith: Comprehensive Asian Fighting Arts
• Gordon Warner, Donn F. Draeger: Japonský šerm
• Džunzó Sasamori, Gordon Warner: This is kendo
• Hiroši Ozawa: Kendó - úplný průvodce
• Diane Skoss: Field guide to the Classical Martial arts (Koryu Bujutsu)

a jiné
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Reišiki I
Jak se chovat v dódžó, budó a vůbec.
Reišiki III
Potřetí o správném chování a dalších zvycích.
Reišiki IV
Předposlední část série a několik dalších příkladů v ní.
Reišiki V
Dokončení seriálu o chování v budó a přístupu ke cvičení.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na