Reišiki III | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Reišiki III


11. sprna 2012 | Přečteno: 3064x | Autor: Patrik Orth

V předchozích dílech tohoto seriálu jsme si stručně a docela obecně vysvětlili praktické důvody dodržování jistých formálních postupů, společenských pravidel a norem. Zkusil jsem, jako autor tohoto materiálu, obhájit a zdůvodnit potřebu studovat je a chápat, vzhledem k jejich historii a v jistém bojovém kontextu. Nadto jsme si shrnuli některá obecná i konkrétní doporučení užívaná při cvičení tradičních bojových disciplín. Nyní jsme se ocitli v dódžó, v době určené právě cvičení a studiu těchto tradic. Ačkoliv by se mohl zdát něco jiného, je třeba přiznat, že tento materiál není dostatečně obsáhlý a nebude úplný. Není možné představit všechny postupy, popsat jejich správnou formu, technické provedení či původ. Toto, stejně jako techniky boje, studujeme právě v dódžó s vlastním učitelem, podle jeho instrukcí, zpravidla dané tou či jinou metodou budó.

Před samotným cvičením je třeba zkontrolovat, zda jsme na něj připraveni. Vedle jistého mentálního rozpoložení, soustředění na následující aktivitu, provádíme některé specifické činnosti, spojené především s bezpečností. Minule byla řeč o správném oděvu (i další výstroji) pro různá budó. Nyní jen připomeňme, že tento oděv musí být správně oblečený. Každý se obléká sám a sám zkontroluje výsledek. Spolužák (dóhai) nebo senpai (starší) i učitel, beze všeho upozorní na trčící šňůru, plandající nebo špatně utažený pás. My to jen opravíme. Učitelé a starší žáci jsou pro nás i v tomto případě viditelným příkladem, nadto nás o důvodech správného oblékání poučí. Tradiční bojová umění, ale i moderní sporty, můžeme provozovat lépe a bezpečně, jen když nás neomezuje vlastní nedbalost. Rozvázané, neutažené, špatně srovnané nebo i příliš dlouhé tkanice (himo), pásy (obi) i rukávy (sode) na oděvu překáží a také rozptylují. Příliš dlouhá, nebo špatně oblečená hakama představuje zřetelné riziko. Podobně chrániče (např. bógu), špatně padnoucí a nedbale utažené překáží, obtěžují a dokonce nás mohou ohrozit. Jestliže během cvičení bojového umění ztratíme kontrolu nad zbraní, která se zamotá do vlastního či protivníkova oděvu nebo šňůry, musíme-li stále upravovat jednu nebo druhou součást výstroje, nebo hůř ztratíme-li ji, jde bez přehánění o zdraví.

Kritik namítá, že je to nicotnost, marnivost, nebo dokonce fetišismus zabývat se přesným způsobem ustrojení a ještě se přitom zaklínat bezpečností. Připomeňme ale, že i moderní bojové sporty (dokonce ty nebojové) dbají na předepsaný oděv, správně utažené a padnoucí chrániče, byť se zapínají suchým zipem nebo přezkou... A připomeňme si maminku, která nás vždycky upozornila na rozvázanou tkaničku u bot. V rámci předcvičení přípravy obvykle musíme zkontrolovat také zbraně, které používáme. Ať už cvičíme nekontaktní nebo párové techniky, katy a drily anebo zápasíme, vždy je třeba cvičit pouze s takovou zbraní, která není nebezpečná. Řeč je o nenadálém selhání a nehodách. Cvičíme-li s dřevěnými zbraněmi, je třeba aby byly bez třísek a štěpin. Přelepit nalomený, prasklý bokken nebo hůl lepící páskou, či s ním dál cvičit bez jakékoliv opravy svědčí jen o bezohlednosti. Navíc rozbitá zbraň nefunguje jak má. Vímeli o nějakém poškození, hrozí že budeme "příliš opatrní" a to je polovičaté řešení. Je-li zbraň v pořádku, může dobře fungovat, a proto mohu i já cvičit a studovat bez omezení. Jestliže taková zbraň nejde opravit, je třeba použít jinou.

Kendisté cvičí se sofistikovaným bambusovým mečem (šinai), který ale musí často kontrolovat a opravovat. Existují přesná pravidla a omezení pro soutěže, nicméně i běžný trénink vyžaduje bezpečný meč. Ten by měl být pružný, opět bez třísek, pevně utažený. V rámci údržby se jednotlivé štěpiny meče vybrušují, nerovnosti je třeba zahladit. Tři jeho kožené části rukojeť (cuka), vrchol (sakigawa) a střední (nakajui) musí být neporušené, správně umístěné a spojené. Spojující lanko (curu) je dostatečně utažené tak, aby šinai držel pohromadě. Nikde nepřečnívají zbývající konce jednotlivých částí. Záštita (cuba) je na správném místě. Podobnou údržbu vyžadují i další zbraně z přírodních materiálů. Při kontaktním cvičení hrozí větší či menší rizika - třísky (v očích nebo na podlaze), zlomení celé zbraně apod.

I když cvičíme s mečem, s čepelí skutečnou (šinken) nebo cvičnou (habiki, iaitó), musíme před každým cvičením zkontrolovat stav této zbraně. Pochopitelně si ověříme, že není ohnutá nebo jinak poškozená samotná čepel. Vždy zkusíme, zda nejsou uvolněné jednotlivé části meče - kolíček (mekugi), oplet rukojeti (cuka ito), záštita i další díly. V pořádku má být také pochva (saja). Meč respektive habaki musí v jejím ústí (koiguči) držet dostatečně pevně. Cvičné i pravé meče jsou při intenzivním tréninku velmi namáhány, proto může dojít po jisté době k opotřebení a únavě materiálu. Proto je, opět hlavně z bezpečnostních důvodů, pravidelná kontrola velmi žádoucí. Dodejme, že skutečný meč je třeba po každém cvičení čistit a olejovat kvalitním olejem.

Je nasnadě, že takový postup byl běžný i v minulosti, v případech, kdy se válečník chystal do boje. Funkční zbraň, správně oblečené a tedy opět funkční oblečení a výstroj kontrolují i válečníci současnosti.

V moderních budó, zvláště v těch výkonnostních či soutěžních, začíná každý trénink dostatečným rozcvičením. Jen málo starých japonských škol bojových umění zná něco jako společnou rozcvičku na začátku cvičení. Proto by měl každý před vlastním tréninkem věnovat zahřátí a individuálnímu rozcvičení.

V každém dódžó nově příchozím vysvětlí, jak a čím začíná samotné keiko (cvičení, trénink). Nejčastěji se začne nějakým společným nástupem. Nejzkušenější žák, případně přímo učitel hlasitě zavolá odpovídající povel. Může to být "seirecu" něco jako "udělejte řadu", případně zavelí nejprve "jame" (přestaňte) a teprve potom pobídne k vytvoření řady. V řadě, nebo několika řadách, se obvykle postavíme přirozeně (šizentai, postoje si vysvětlíme dále, pozn. aut.) tak, abychom si vzájemně nepřekáželi. Často máme-li meč, necháme mezi sebou trochu víc místa, aby bylo možné pootočit se, nebo odejít a zároveň držet zbraň v pozici určené k jeho přenášení, aniž bychom omezili ostatní v řadě nebo sebe. Stejně tak používáme-li bógu, jehož části nejprve držíme podpaží a vzápětí je pokládáme do mezer mezi sebou. Nejčastěji v standardizovaném (ZNKR) iaidó a kendó se můžeme setkat s tím, že si každý v řadě vyměří nataženou volnou rukou prostor mezi sebou a svým sousedem. Potom bude mít dostatek místa, aby mohl manipulovat se zbraní nebo dalším vybavením. Stejně tak je možné, aby kdokoliv z řady odešel se svými pomůckami, nebo bez nich a bez problému se mohl vrátit na své místo.

Při cvičení džódó se prostě jen postavíme vedle sebe. Stačí, že si navzájem nepřekážíme a nedotýkáme se souseda, podobně jako třeba v těch disciplínách a situacích, kde se nepoužívá zbraň vůbec. Džó se přenáší (sage džó) a vzápětí pokládá podél těla tak, že nezabírá o mnoho víc místa, než kolik potřebujeme beze zbraně. Aby to nebylo tolik snadné, můžeme se setkat i s jinými postupy v jiných tradicích.

Meč může být v podobné svěšené pozici (sage tó), takže není třeba tolik místa anebo naopak - nástup je téměř individuální, je-li vůbec nějaký. To znamená, že se cvičící ihned rozptýlí v dódžó a úvodní ceremoniál nebo zahájení cvičení dělají spíše samostatně. V některých disciplínách se účastníci tréninku ihned posadí v řadě do odpovídající pozice (zpravidla seiza) a provedou spolu úklonu čestnému místu a učiteli.

Chceme-li se zařadit, nebo měníme-li místo, měli bychom to dělat za zády ostatních, kteří už stojí. Netřeba zdůrazňovat, že řadu tvoříme rychle, nezdržujeme se povídáním, nebo jinak. Pořadí, jak jsme naznačili dříve, může být dané senioritou, anebo (v novějším pojetí) technickým stupněm. Jistě existují dódžó, kde se stojí libovolně.

Ať už v řadě, samostatně anebo na povel, provádí se jisté úvodní pozdravy a rituály. Ty jsou určené učitelům, předkům, symbolům nebo třeba spolužákům. Postupy mohou být následující. Na povel "šómen ni..." (šinzen ni, kamiza ni) se natočíme k čestnému místu, případně přendáme meč do druhé ruky, často ho otočíme tak, aby rukojeť a čepel směřovala za nás. Taková pozice omezuje možnost použití zbraně, je vlastně velmi uctivá. Po dalším povelu "...rei" se ukloníme. Úhel, pod kterým se ukloníme v postoji (ricurei) směřující k čestnému místu, je asi 30 stupňů oproti původní pozici. Přitom oči vždy sklopíme před sebe v žádném případě nevystrkujeme hlavu nebo bradu dopředu. Po dalším povelu ("seiza", "čakuza") se všichni posadí na kolena. Jinou možností je opačné pořadí těchto akcí. Nejprve se posadit, teprve potom vsedě (zarei) provádět pozdrav čestné stěně.

Držme se zatím první metody. Zpravidla si sedáme nejprve na levé koleno, teprve potom na pravé. Přesný postup je různý. V některých školách se sedá na místě - kolena se pokrčí směrem dopředu, lehce se rozhrne jedna i druhá nohavice (hakama sabaki), tak aby nepřekážely při vstávání, a zasedne se na paty. Jinde se předkročí pravou nohou dopředu, zaklekne se na levé koleno, následně na pravé směrem zpátky. Někdy se celá akce provádí směrem zpátky - zakračuje se dozadu na levé, potom pravé koleno. Vždy se dodržuje pořadí nohou, také je třeba nejprve stát na kolenou a zapřených prstech na nohou před dosednutím na nárty a paty. Zbraně pokládáme na předepsanou stranu teprve tehdy, když úplně sedíme. V konkrétních školách je určeno, jak daleko od těla, na jakém místě a v jakém úhlu. Meč se obvykle nepokládá na ležící cíp hakamy. U hole to naopak může být praktické. Potom obvykle následuje krátké mokusó (meditace nebo spíš koncentrace), které je přerušeno tlesknutím, povelem "mokusó jame" nebo jen další akcí. Tou je pozdrav učiteli (sensei ni rei) nebo/ a vzájemný pozdrav (otagai ni rei), které provádíme vsedě.

V okamžiku, kdy se chceme uklonit vsedě musíme nepatrně předklonit tělo tak, aby ruce dosáhly na podlahu. Aniž bychom se zvedli ze sedu, položíme nejprve levou, potom pravou ruku na zem tak, že vytvoří malý trojúhelník. Teprve pak se skloníme do pozice, kdy se lokty dotknou podlahy. Lokty musí zůstat přitažené k tělu, hlava se udrží pevně, abychom neobnažili krk a záda. Znovu se nadzvedneme, vrátíme nejprve pravou, následně levou ruku. Přestože vyjadřujeme úctu, zachováváme bdělost. Je třeba vědět, že pořadí pokládání rukou souvisí s pozicí meče, na který máme dosáhnout. Jestliže provádíme pozdrav čestnému místu, učiteli, velmi významné osobě, není třeba pokládat na zem ruce postupně. Tehdy se také ukláníme hlouběji. Je-li před námi protivník, není úklona tak výrazná, ostražitost musí být zásadní. V klasických školách najdeme přesné metody provedení pozdravu partnerovi, které jsou o poznání formálnější mnohdy zřetelně nepatrné, později si alespoň jednu z nich představíme.

V rozličných školách iaidó a iaidžucu je poslední ale důležitou úklonou před zahájením cvičení tzv. tórei (pozdrav meči). Ten se znovu liší v případě různých škol. Obvykle se meč v pochvě předsune různě daleko (podle školy, nikoliv podle libosti) před sebe, provede se úklona, následně se meč vetkne za pás tak, aby bylo možné cvičit. Šňůra na pochvě meče (sageo) se uváže předepsaným způsobem.

V tradičním džódó například existuje metoda zahájení tréninku bez sedání, pouze ve stoje. Hůl buď držíme v pravé ruce, uprostřed v pozici cune no kamae (běžný postoj) a při každé úkloně ji sklopíme podél těla (sage džó). I zde máme další možnosti, hůl může být postavená těsně vedle pravé nohy (tate džó, ricu džó), ruka ji přidržuje a úklona vstoje se provádí, aniž by se s ní hnulo. Podobně začíná cvičení naginatadó. Předpokládám, že podobné možnosti najdeme i u dalších škol použití holí různých délek a jim podobných (dřevcových) zbraní. Poslední formou zahájení cvičení, kterou bych rád ve stručnosti popsal, je poměrně vzácný způsob, který používáme spíše při slavnostních příležitostech. Je to postup, jaký běžně dodržuje sensei Cuneo Nišioka, hlavní autorita naší školy. Ten se z postoje posadí do pozice seiza, položí hůl nebo meč a bez dalšího povelu provede dvě hluboké úklony. Spojí ruce před obličejem, dvakrát tleskne a ještě jednou se ukloní, ostatní provádí totéž zároveň s ním. Teprve potom následuje vzájemné uklonění, pozdrav a společné cvičení. Tento rituál vychází z šintoistické tradice, kde patří především božstvům (kami), které se volají právě tlesknutím. Sensei sám popisuje tuto metodu jako projev úcty učitelům, vychovatelům nebo i rodičům. Těm, kteří nás pozvedli a díky nimž jsme tady.

Po některém z těchto úvodů se všichni společně postaví (povel "kiricu"). Pro zvednutí se používá opačný postup než pro sednutí. Zvedneme zbraň z podlahy. Klekneme si, opřeme se o prsty na nohou, zvedneme pravou nohu na chodidlo a teprve potom levou. Vstáváme zpravidla směrem dopředu, bez opírání rukama o podlahu. Potom jsme připraveni cvičit.

Podobný ceremoniál - společný nástup, pozdravy nebo spíš poděkování učitelům i spolužákům, mokusó, projev úcty meči atd. se provádí i na konci každého cvičení. Může mu předcházet zhodnocení tréninku, nebo konkrétní připomínky ke každému z žáků.

Mohlo by se zdát, že je vše příliš zdlouhavé a komplikované, ale je třeba si uvědomit, že každý z těchto pohybů časem provádíme s větší jistotou. Tyto činnosti potom nikoho v dódžó nebrzdí a neomezují. Většina lidí tyto úklony a pozdravy zařadí do svého tréninku a dodržuje jejich provádění i v případě samostatného cvičení. Mimo to, že nám lépe umožní, vžít se do prostředí dódžó, je třeba provádět je s jistotou podobně, jako kterýkoliv jiný pohyb se zbraní nebo bez. Za povšimnutí stojí, jak se klade důraz na funkčnost jednotlivých pohybů. Už jsme zmiňovali, že se kleká se na kolena v takovém pořadí, aby jedinec mohl použít co nejlépe svůj meč. Stejně tak ruce pokládáme na zem v tom pořadí a takovým způsobem, abychom si tuto možnost udrželi po celou dobu. V různých tradicích se také meč (i jiné zbraně) odkládá takovým způsobem, aby bylo možné dosáhnout na něj dříve než bude pozdě. Mnohdy by nebylo možné úklonu provést právě dokud oba partneři - protivníci neodloží meče. Chápeme-li vlastnosti této zbraně, snadno rozpoznáme rozdíl mezi mečem odloženým na levé či pravé straně těla, respektive s čepelí natočenou od těla nebo k němu.

V některých dódžó může cvičení začít a skončit třeba bubnováním, dokonce písknutím, tlesknutím či jasnou instrukcí upřesňující, zda máte cvičení přerušit (jame), je-li čas pro další instrukce (šúgó) nebo se bude končit (soremade). Přestože, není třeba rozumět japonštině úplně, chápat význam těchto instrukcí a gramatické nuance, nezaškodí umět na ně reagovat a osvojit si je. Zvláště, když je používají naši učitelé.

I když se zdá postup při zahájení (a skončení) cvičení tradičních budó velmi formální v případě pozdních příchodů překvapivě panuje větší benevolence než v mnohých moderních klubech nebo sportovních oddílech. Nesmlouvavé trestání, práce navíc, složité zdůvodňování tu spíše nenajdete. Přijde-li někdo pozdě, má k tomu asi důvod. Prostě se ukloní, pozdraví a přidá se k ostatním. Omluva bývá velmi stručná, někdy se nevyžaduje vůbec. Zvláště v Japonsku, kde je práce na prvním místě, není možné vyžadovat včasný příchod od každého. Nepředpokládejme, že toho někdo zneužije... chce-li opravdu cvičit, je v dódžó, když může.

V předchozích řádcích přišla řeč na některé pozice, postoje a posedy, o nichž bychom měli vědět víc. Používají se v dódžó i při jiných formálních příležitostech v Japonsku a japonských disciplínách nejen těch bojových. Mnohé z nich cvičí člověk snadno, aniž nad nimi přemýšlí. Některé provádí jen s obtížemi a sebezapřením, ale překoná se proto, aby jeho studium bylo úplné. Jistě nás obohatí informace o takových pozicích už jen proto, že správné držení těla nebo postoj tvoří neoddělitelnou součást všech bojových umění. Kde začíná a končí bojový anebo naopak formální význam těchto pozic, jednoznačně určíme jen velmi těžko, jisté náznaky ale najít dokážeme. Dodejme, že názvy i detaily popsaných postojů se mohou v různých školách a liniích lišit.

Patrně základem pro ostatní pohyby, postoje a přemístění bude cosi, co označujeme jako šizentai, tj. přirozený postoj. Nohy (chodidla) jsou vedle sebe asi jednu pěst jedna od druhé. Směřují dopředu nebo lehce do svých stran, ruce visí podél těla s uvolněnými rameny, záda jsou rovná. Jestliže v této pozici držíme meč nebo meče, stále jde o přirozený postoj, nicméně v této souvislosti mluvíme o sage tó (nebo tei tó svěšený meč). Meč se drží pravou nebo levou rukou, podle konkrétního budó a situace. Přitom jsou ruce stále přirozeně spuštěné, meč s ostřím směřujícím nahoru visí dolu volně z ruky, která drží pevně a přesto zůstává uvolněná. Držíme-li oba meče (daišó), potom je krátký (kodači, šótó) blíže u těla mezi palcem a ukazovákem, zatímco dlouhý (odači, daitó) mezi ukazovákem a prostředníkem. Záštita (cuba) dlouhého meče bývá nad záštitou krátkého. Při těchto způsobech držení, není třeba kontrolovat palcem (nebo jiným prstem) záštitu meče tak, aby nedošlo k jeho obnažení. Sage tó je častou pozicí při provádění úklony vstoje.

Oproti tomu v keitó šisei, určené hlavně k přenášení meče, nejčastěji palec přidržuje cubu proti ostatním prstům, které máme poblíž koiguči (ústí meče). V tomto případě je meč v lehce pokrčené levé ruce (přibližně ve výši levé kyčle) v úhlu 45° proti podlaze, zatímco pravá ruka visí volně dolů. Ostří meče směřuje nahoru, hlavice rukojeti (kašira) je před středem břicha. Meč zasunutý za pásem (tai tó), uvnitř dódžó skutečně nebo i symbolicky, bývá hlavně při konkrétním cvičení bojových technik. Tady lze stěží popsat přesnou metodu - rukojeť meče může směřovat více nebo méně před sebe (podél těla, křížem v různých úhlech apod.). Pozice se měnila nejen podle školy, ale také v případě že byl používán pouze jeden nebo oba meče, anebo také podle momentální situace a prostředí, kde se člověk ocitl. Dodnes tuto pozici měníme v dódžó vždy, když kolem někoho a něčeho procházíme a snažíme se nezavadit mečem o něj, nebo o jeho zbraň. Držíme-li meč při sagetó pravou rukou, palec opět kontroluje záštitu. Podobná kontrola cuby se například v Katori šintó rjú provádí palcem i ukazovákem, v Tacumi rjú potom pouze ukazovákem.

Poslední z pozic, kterou je třeba znát a zároveň nejde přísně o bojový střeh, užíváme, není-li meč zpátky v pochvě, posloucháme-li instrukce, nebo jsme přerušili cvičení, na začátku či konci jednotlivých kat apod. V této pozici držíme meč oběma rukama spuštěný před sebou, před partnerem tak, aby ruce zůstaly vprostřed, vrchol meče (kissaki, nebo kensen) asi ve výšce kolen, natočený k vlastní pravé noze v úhlu přibližně 45°. Špička ani čepel meče na nikoho nemíří, zároveň jsou připravené k rychlému návratu do střehu. Nohy tu mohou být vedle sebe, někdy je pravá nepatrně předsunutá před levou. Známe různé povely a označení pro tuto pozici - hodoku (uvolnit), jasume (odpočinout), kamae o toku (přerušit postoj) anebo podobné kamae no tokikata. Obdobná pozice se používá i pro kodači (krátký meč), přičemž drží jenom pravá ruka.

Zvláštní kapitolu typickou pro japonské disciplíny tvoří sedy, kleky a jim podobné pozice. V japonských domech se sedělo a sedí na podlaze, stejně jako v dódžó a jinde. Nepřekvapí tedy, že způsoby sednutí a kleknutí nacházíme v různých budó, jako součást jejich osnov.

Nejznámější z těchto pozic je seiza (doslova správné sezení). Jak už bylo řečeno, pro sednutí do této pozice používáme metodu postupného zakleknutí a dosednutí na paty (suwarikata), opačný postup provádíme při zvedání (tačikata). Sedíme vždy vzpřímeně, s uvolněnými rameny a rukama volně položenýma na stehnech. Hýždě rozloží váhu těla na obě paty rovnoměrně. Paty směřují ven, špičky dovnitř, palce nohou se mohou anebo nemusí nepatrně překrývat - znovu záleží na okolnostech. Seiza v budó bývá přizpůsobena svému účelu, proto se v detailech může lišit od původního, ryze formálního sedu, který se používal a používá při jiných příležitostech. V této pozici začíná mnoho bojových technik se zbraněmi nebo bez. A právě překřížení jednoho palce přes druhý zpomaluje možnost bleskového zvednutí, proto se s takovým detailem zřídka setkáte v dódžó. Podobně bývá nestejná vzdálenost mezi koleny. Původní metoda, hlavně kvůli odlišnému oblečení a cudnosti, vyžaduje aby ženy seděly s koleny u sebe. Oproti tomu mužský sed byl o málo širší. V budó ale býváme oblečení podobně - muži i ženy a provádíme stejné techniky. Vzdálenost mezi koleny je proto širší. Zpravidla se mluví o prostoru pro jednu nebo dvě pěsti, které se mezi kolena vejdou, nebo o šířce boků, určující rozsah rozpětí kolen. Z takového sedu můžeme rychle vstát do jiné, podstatně praktičtější pozice určené přímo k boji.

Seiza je jedna z pozic přinášející převážně nejaponským cvičencům bojových umění, značné potíže. V některých budó sice posloucháme instrukce a sledujeme výklad ve stoje, jinde se ale sezení vyžaduje. Jen málokterý Evropan dokáže v této pozici sedět dlouho, chybí nám celoživotní trénink a zřejmě i dostatek motivace. U některých lidí dochází po chvilce k nesnesitelnému pocitu pálení, bodavé bolesti, mravenčení nebo znecitlivění nohou. Tyto obtíže způsobuje omezení krevního oběhu a často i psychický blok, který si vytvoříme po prvních zkušenostech s touto pozicí. Nadto mohou působit problémy bolavá kolena a kotníky.

Existují jisté alternativní metody sezení vítané a užívané pro jisté ulehčení i Japonci. Ženy (zřejmě i děti) si přesednou na jednu nohu, anebo úplně sesednou vedle ní. Kolena nadále směřují dopředu a jsou spojená. Posed se potom od správného sedu liší jen málo. V japonské společnosti mohou muži a starší lidé sedět v pozici označované buď jako agura (cizozemský, barbarský sed) anebo méně pejorativně anza (uvolněný sed). Při tomto posedu jsou nohy zkřížené, my ho známe jako turecký sed. Takové sezení je sice neotesané a používá se spíše při neformálních příležitostech, nicméně pro mnohé z nás je jedinou alternativou, jak sedět v dódžó. I tato pozice (v našich podmínkách běžná i pro ženy) zachovává jistá pravidla a míru slušnosti. Ruce se neopírají o zem, záda jsou vzpřímená a nohy nejsou odhalené, chodidla zůstanou co nejblíže tělu. Během výkladu sám učitel mnohdy vybídne k tomu, aby si žáci sedli pohodlně, tím se myslí právě podobná pozice jako anza, nebo výše zmíněné sesednutí.

Tématem tohoto textu není obhajoba správného sedu, zdůraznění jeho výhod, bližší popis a návod, jak se ho naučit snášet… Pravdou je, že v případě některých disciplín, bojové techniky provádíme nutně v této nebo podobných pozicích - typicky při cvičení s mečem (nejčastěji iai), často také s dalšími zbraněmi. Sezení na patách patrně nebylo původní a jedinou metodou formálního sedu uvnitř místnosti. Uvádí se, že tato forma sedu byla přijímána v období Muromači (1336 - 1573). Tehdy se začaly podlahy japonských domů pokrývat slaměnými rohožemi (tatami) a formovala se přísná pravidla válečnické třídy.

V této souvislosti působí zajímavě informace o historii jedné z nejrozšířenějších škol tasení meče. Předpokládejme, že seiza byl považován za mrtvý sed, pozici těžkou pro bleskové použití meče. Chtěl-li válečník zaujmout výhodnější postoj, přesunul do polosedu na jedné noze, který známe v různých školách a obměnách jako iai hiza, tate hiza anebo se téměř postavil na jednu nohu (iai goši). Dlužno dodat, že takový posed byl podstatně praktičtější ve zbroji. Patrně bychom našli i starší jednotlivé techniky použití meče nebo jiných zbraní ze sedu, nicméně uvádí se, že právě Omori Rokurozaemon Masamicu teprve na konci 17. století zavedl celou sadu technik tasení ze sedu. Tato sestava je známá jako Omori rjú a je součástí Musó šinden rjú a Musó džikiden eišin rjú.

Příště dokončíme popis těchto a dalších postojů spolu s příklady jejich užití při cvičení. Navíc vysvětlíme některé další zásady a postupy při cvičení s partnerem, výkladu atd.

pokračování

Zdroje a doporučená literatura:

• Pascal Krieger: Jodô la voie du bâton/ the way of the stick
• AJKF: Jodo, English version manual
• Peter West: Příručka iaidó pro BKA (český překlad)
• Gordon Warner, Donn F. Draeger: Japonský šerm
• Džunzó Sasamori, Gordon Warner: This is kendo
• Hiroši Ozawa: Kendó - úplný průvodce
• Paul Budden: Looking at far mountain, a study of kendo kata
• Nobujoši Tamura: Aikido - Etiquette et transmission (český překlad)
• Diane Skoss: Sword and Spirit, Classical Warrior Traditions of Japan (vol 2)
a jiné
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Reišiki II
Druhá část série o chování a zvyklostech nejen v dódžó.
Reišiki I
Jak se chovat v dódžó, budó a vůbec.
Reišiki IV
Předposlední část série a několik dalších příkladů v ní.
Reišiki V
Dokončení seriálu o chování v budó a přístupu ke cvičení.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na