Reišiki IV | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Reišiki IV


28. sprna 2012 | Přečteno: 3056x | Autor: Patrik Orth

K další části seriálu o reišiki bude čtenář potřebovat mnoho představivosti a pomůže i předchozí díl někde blízko při ruce. Já jsem se při zpracování následujícího textu potýkal s nedostatkem zdrojů jednoznačných a ucelených informací. Nakonec jsem se s notnou dávkou drzosti pokusil popsat docela jedinečné a málo známé postupy provádění formálních zvyklostí ve starých i novějších tradičních disciplínách, přestože sebekriticky uznávám, že ne vždy znám jejich přesný výklad, funkci a původ. Zároveň si uvědomuji, že některé mnou popsané postupy by zasloužily detailnější obrazové podklady. Laskavý čtenář promine, ale k přesnějšímu popisu těchto metod ho odkážu do dódžó k jeho i jiným učitelům. Doufám, že v následujícím textu nebude příliš mnoho chyb a snad bude natolik zajímavý, že někoho dalšího vybídne k podrobnějšímu pátrání.

Minule jsme skončili u popisu některých poměrně známých postojů, sedů nebo kleků, s nimiž se potkáváme v dódžó při různých příležitostech. Zdálo by se, že kromě sezení v seize nebo v "tureckém sedu" anza (agura), prostého pozdravu vstoje (ricurei) nebo vsedě (zarei), stěží najdeme další témata k studování či alespoň pozorování. Opak je pravdou. Ve skutečnosti se v tradičních japonských budó setkáme poměrně často i s dalšími pozicemi určenými jednak k vyjádření úcty (pozdravu, prosby nebo poděkování) a zároveň k udržení bojového ducha a ostražitosti před, při a také po cvičení konkrétních technik.

Takovým sedem je třeba kiza, pozice velmi podobná běžnému sezení na patách (seiza) s tím rozdílem, že se do podlahy zapírají palce u nohou tak, aby bylo možné okamžitě zaútočit nebo na útok reagovat. Termín kiza se může skládat ze dvou znaků (危座), přičemž první z nich znamená nebezpečný nebo kritický a druhý sed nebo pozice. S takovou pozicí se setkáváme v mnoha bojových uměních, kde jsou obvykle pojmenované jako suwari waza (techniky vsedě) nebo také idori a dokonce iai, odkazující na připravenost v každé situaci. Není třeba tady takové disciplíny vyjmenovávat, snazší by zřejmě bylo vyčíst ty z nich, které se bez suwari wazy obejdou. To platí především pro japonské budó. Později narazíme na některé konkrétní příklady užití takové pozice ve vztahu k reišiki a formálnímu chování a ty nás zajímají především. Tento sed, nebo už spíš postoj může být nehybnou ale stabilní polohou, momentem kdy je tělo připraveno k pohybu o poznání rychleji než
v případě sedu na patách (a nártech). Zároveň může jít o část plynulého přesunu ze sedu do částečného nebo úplného stoje. Je to jistě jeden z rozhodujících okamžiků v případě hrozícího nebezpečí a tedy více nebo méně dynamická akce provedená bez výrazného přerušení. V každém případě je moment přesunutí nohou z nártů na palce neoddělitelnou částí zvednutí těla (tačikata) z podlahy, o kterém už byla řeč, a jako takový by se jeho cvičení nemělo zanedbat nebo dokonce vynechat.

Další zajímavou pozicí je iaigoši, sed či postoj vídaný dnes především u technik tasení meče v Katori šintó rjú nebo v Šodžicu kenri kataiči rjú. Iaigoši je vlastně přidřepnutí na levé koleno, zatímco pravá noha stojí dál na chodidle. Pevně opřená zůstává právě i levá noha. Jinými slovy do podlahy se opírají znovu palce levé nohy, nikoliv nárt. (Termín iaigoši používá také iaidó v trochu jiném kontextu a pro výrazně odlišnou pozici těla - zde je to postoj s nohama vedle sebe a boky nasměrovanými k protivníkovi. Pozn. autora). Zcela jistě existují různá vysvětlení tohoto postoje v konkrétních školách, jisté ale je že podobný klek byl vhodný především v době, kdy byl válečník oblečený ve zbroji a venku. V tuto dobu totiž nepřipadalo v úvahu kleknutí na obě kolena, nebylo vhodné a ani praktické. Na jedné noze mohl takto klečet z mnoha důvodů - aby si odpočinul a zároveň zůstal pozorný, nebo protože nebyl vyzván, aby se posadil, a přesto se musel snížit. Není těžké představit si válečníka, který nese a předává zprávu svému nadřízenému, pohodlně sedícímu třeba na stoličce. Tehdy je kleknutí na jedno koleno ideálním řešením. Mimochodem – obě výše zmíněné školy šermu jsou vnímány jako kaččú budžucu (bojové umění ve zbroji).

Iaigoši i kiza v některých případech nahrazuje seizu při úkloně mimo pozici ve stoje.

V dalších školách šermu a především iai z linie Hajašizaki Džinzukeho narážíme na podobný posed, jako je iaigoši, jiný poloviční klek na levé noze. Zde se podlahy dotýká nárt levé nohy, zatímco pravá stojí více či méně opřená o chodidlo. Ruce mohou být položeny na stehnech či slabinách, poblíž rukojeti meče anebo až na kolenou s dlaněmi otočenými vzhůru, se spojeným palcem a prostředníkem. Takové spojení prstů bude známé těm, kdo se zajímají o meditaci, mudry a jógu. Přesné položení rukou, stejně jako úhel sedu a pozice nohou odpovídají požadavkům konkrétní školy a také úrovni cvičícího... Běžný termín označující tento sed je tatehiza (stojící koleno), někdy bývá ale nahrazen souslovím iaihiza, který je více symbolický. Tatehiza je podstatně pohodlnější a uvolněnější pozice, hodí se více do místnosti a asi bychom ji označili spíše za sed, oproti mnohem napjatějšímu iaigoši, připomínajícímu spíš dřep nebo dokonce stoj. Troufám si odhadnout, že iaigoši se časem změnilo v tatehiza, tak jako se vyvíjelo iaidžucu a iaidó. Pomocí přesunu z běžného sedu do tatehiza si tělo mohlo odpočinout, zároveň nebo naopak mohl bojovník získat výhodnější pozici v případě, že cítil, viděl nebo slyšel jisté nebezpečí.

Pro iaigoši i iaihiza bývá jednotné pořadí nohou - levá je položená (vzadu), pravá stojí (vpředu). V některých školách je sice spodní noha stejná, ale pozice těla a pořadí nohou bude opačné - stojná noha je vzadu, dále od protivníka. Připouštím, že takový sed může mít vlastní název nebo označení.

Další z pozic užívaných v dódžó při formálních příležitostech je dřepnutí (sonkjo). Stejně jako všechny předchozí pozice i zde nacházíme hlubší, ale nejednoznačný význam a různá zdůvodnění. Pro teď postačí stručný popis tohoto "kamae". Jako vždy jsou při něm záda vzpřímená, chodidla zpravidla blízko sebe, naopak kolena směřují více nebo méně do stran. V sonkjo stojíme výhradně na špičkách, v různých školách čelem k soupeři nebo v polovičním nebo bočním postoji (hanmi) častěji s pravou nohou natočenou vpřed. Levé koleno v tomto případě bude níž než pravé. V sonkjo provádíme pozdrav partnerovi různým způsobem podle konkrétní tradice (viz příklady dále)... Sonkjo samo může být chápáno jako vyjádření úcty protivníkovi, ale podle jednoho z výkladů také vyjadřuje postoj v sonkjo hold bohům nebo vesmíru před začátkem cvičení či souboje. Tuto pozici najdeme v sumó, současném kendó, ve starých školách japonského šermu a dalších převážně zbraňových disciplínách.

Všechny podobné postoje (sedy, kleky i dřepy) mohly mít také další vysvětlení s ohledem na funkčnost těla (například boků a břicha), správné dýchání, smysluplné nasměrování a chápání jeho použití. Předpokládám, že odlišný pohled na tělo (a ducha) pro Japonce a Asiaty vůbec, měl vliv na vytváření takových postojů a jejich propojování s budó. Svou roli určitě hrály také duchovní důvody. Sonkjo (uzukumaru), kikjo (pozice velmi připomínající kiza) i seiza jsou nedílnou součástí protokolu pro šintoistické kněze během jejich obřadů. Právě sonkjo v šintó, přestože je prováděno jiným způsobem, bývá označováno jako prapůvod tohoto postoje v bojových umění a hlavně v kendó.

Konkrétněji - cvičení technik kendó, tréninkové i soutěžní zápasy zahajují oba kendisté podobným způsobem. V případě formálního cvičení je na začátku mezi nimi vzdálenost asi devíti kroků. Oba se nejdřív vzájemně ukloní v postoji, zatímco meče drží podél těla (sagetó). Potom zvednou meče (šinaie) do taitó, každý z nich udělá tři kroky k soupeři a v průběhu dřepnutí do pozice sonkjo zbraně vytáhnou do pozice čúdan no kamae, aniž by se tyto navzájem dotýkaly. Teprve potom se oba postaví a začínají bojovat. Po celou dobu udržují protivníci oční kontakt (mecuke) a soustředí se jeden na druhého. Stejně (v opačném pořadí) postupují na konci. (Pro úplnost dodám, že při běžném cvičení se užívá trochu kratší metoda, kdy vše začíná blíže k partnerovi.) Podobný postup je výsledkem jistého vývoje. Vzhledem k tomu, že každá škola měla vlastní metody, začal se "univerzální" postup vytvářet právě pro potřeby vzájemného srovnávání mezi jednotlivými školami a šermíři z nich. George McCall, aktivní kendista a autor blogu kenshi247.net zveřejnil krátký text právě o tomto tématu. Z něj plyne, že jeden z prvních pokusů o jisté standardy obsahuje během sonkjo navíc odložení zbraní (dřevěných či bambusových) na zem a nepatrnou úklonu, která se provádí opřením špiček prstů o zem (šikenrei). Potom oba soupeři zvedli své zbraně a odešli od sebe na vzdálenost zmíněných devíti kroků. Zápas začínal teprve potom a právě z této vzdálenosti. K tomuto popisu zveřejnil ilustraci z knihy vydané kolem roku 1800. Při takové staré formě chybí úklona v postoji, která se objevuje teprve v roce 1906 po vytvoření prvních kendistických kat. Jak uvidíme dál, první metody formálního pozdravu při prapůvodním střetu dvou šermířů připomínaly spíše postupy ve starých školách (korjú) šermu a podobných disciplínách.

Poslední poznámka k původu sonkjo je výsledkem pátrání dalších kendistů, kteří zveřejnili (na stránkách kendo-world.com) následující informaci. Sonkjo na začátku cvičení mělo původně své opodstatnění v době, kdy podobné aktivity probíhaly především venku, zatímco v dódžó si soupeři obvykle klekli do pozice kikjo (kiza). Teprve během období Edo, kdy se cvičení přesunulo dovnitř dódžó a jiných vhodných prostor, byla vybrána jednotná metoda a tou se stalo právě sonkjo. Setkání dvou šermířů v dřepu, nebo kleku bylo dostatečně uctivé a zároveň ostražité a schopné reakce tak, jak jen musí v souboji být.

Ve starých školách bojových umění tak jako v minulosti i dnes studujeme přesné postupy v konkrétní situaci vycházející z určité tradice a dané disciplíny. Jsou nedílnou součástí jejich velká většina takových škol používá převážně katageiko (tedy cvičení pomocí předepsaných forem), oproti výše popsanému kendó, kde má své místo právě i zápas nebo volné cvičení. Tam nás prozatím zaujal postup užívaný právě při zápasech a tréninku s šinaiem. Každá z těchto škol měla vlastní způsob provádění tradičního pozdravu často s užitím výše popsaných pozic. Překvapivě mnoho z nich se zachovalo dodnes, takže je můžeme pozorovat při zvláštních příležitostech osobně nebo na dostupných tištěných materiálech i filmových záznamech. Ti z nás, kteří mají štěstí, mohou některou z těchto tradic studovat přímo... Jako už dříve, opřu se při podrobnějším popisu o školu, které se sám věnuji. Řekl bych, že naše metoda je docela zajímavá i proto, že při ní používáme zbraně různých délek a vlastností.

V Šintó musó rjú džó provádíme na začátku intenzivních cvičení s partnerem, obvykle při všech ukázkách a formálních příležitostech takzvané kazari (飾り- ornament, nebo dekorace). Na začátku stojí oba cvičenci poměrně daleko od sebe, na vzdálenost šesti či sedmi metrů. Učidači (používá meč, přijímá techniku) vytáhne zbraně před sebe do pozice hodoku (viz minulý díl) a vykročí k šidačimu (provádí techniku), ten mu jde naproti s holí v pravé ruce v normální pozici (cune no kamae). Každý z nich ujde tři krátké kroky a zastaví se asi dva metry od sebe. Učidači se pohne o krok levou nohou dopředu s lehkým a pomalým šikmým sekem přes levé rameno, zatímco šidači jeden krok ustoupí pravou nohou a vloží křížem hůl do cesty meči. Tento pohyb připomíná jednu konkrétní techniku z džódó (dó barai uči). Šidačiho zadní ruka je teď výš než přední. Dalším pohybem se šidači vrací o krok zpátky ke společnému středu, stejně tak učidači o tento krok ustoupí. Ruce na každé zbrani se přitom vyrovnají do stejné výšky, vrcholy zbraní se kříží asi deseti centimetry a oba partneři stojí šikmo. Aniž by pohnuli zbraněmi dopředu nebo dozadu, položí je oba dva na zem tak, že si dřepnou do pozice sonkjo v bočním postoji s levou nohou blíže protivníkovi. Bokken teď leží křížem přes hůl. Oba se pomalu se postaví a odejdou zpět na původní místa. Následuje sonkjo tentokrát čelem k sobě a nepatrná úklona pomocí opření špiček prstů na zem. Ruce jsou při ní asi dvacet centimetrů od sebe, palce míří k sobě navzájem a dlaně jsou otočené od protivníka. Toto je první a jediné místo, kde je přerušen oční kontakt. Úklona je krátká, oba se narovnají a postaví, aby se vrátili k položeným zbraním. U nich si znovu šikmo dřepnou a vloží pravou ruku na své zbraně. Ihned potom, šidači přidá levou ruku a švihne holí kruhovým pohybem přímo do očí učidačiho. Symbolicky tak svede jeho bokken mimo společný střed. Učidači přidrží bokken u pravého boku a oba partneři se zvednou. Znovu se postaví na místě a ustoupí zpátky na výchozí pozici. Odtud začínají cvičit.

V tradičním džódó je podobné odložení zbraní a vzájemný pozdrav daleko od sebe užívaný také na konci cvičení. V případě cvičení nejpokročilejších technik bývá závěrečný ceremoniál uzavřený zároveň s použitím hole na straně jedné a mečů obou délek na straně druhé. Po ukončení cvičení přistoupí k položeným zbraním šidači, sedne si mezi ně (seiza) a postupně je všechny přendá pod pravou paži. Mezitím učidači stojí nehybně na svém místě. Šidači se se všemi zbraněmi vrátí a následuje poslední uklonění v postoji.

V případě (Šintó rjú) kendžucu, kdy oba partneři použijí stejný bokken, postupujeme podobně. Meče na zem pokládáme proti sobě s ostřím natočeným vně tak, že se nedotýkají. Moment zvednutí zbraně provedou oba partneři zároveň nejprve tak, že pravou rukou přitáhnou meč k pasu u pravého boku a následně ho vrátí do středu proti protivníkově zbrani. Chybí převaha jedné nebo druhé z nich. Stejný postup se používá i pro další souběžně vyučované zbraně našich osnov - (Učida rjú) tandžó, (Ikkaku rjú) džutte i (Iššin rjú) kusarigama. Kratší zbraně, poslední tři zmíněné a kodači se pokládají a zvedají pomocí plynulého zakleknutí ze sonkjo do kiza nebo kikjo, nejprve na levé a potom na pravé koleno. Následuje zvednutí těla zpět do sonkjo v opačném pořadí nohou. Zbytek se příliš nemění.

Docela podobné prvky vidíme v dalších školách vytvářených v Japonsku během pozdní éry Muromači (1331 - 1573), v období Edo (1603 – 1868) a dokonce i Meidži (1868 – 1912). Pojďme si přiblížit některé z nich, alespoň stručně. Připomínám, že jde o výsledek povrchního pozorování, není příliš obvyklé cvičit více starých škol bojových umění. Jedná se pouze o několik příkladů.

V kendžucu Kašima šin rjú (vznikla kolem roku 1450) se partneři postaví proti sobě, bez kroku si dřepnou do sonkjo, vytáhnou a odloží zbraně na zem. Úklona spočívá v pouhém vteřinovém puštění rukojetí zbraní, během kterého se jich dotkne hřbet pravé ruky (pěst). Oba znovu zvednou svou zbraň, postaví se a ihned začnou cvičit. O málo starší Katori šintó rjú začne společnou úklonou v postoji. Partneři při ní stojí o trochu dál od sebe a v hanmi (šikmý postoj). Potom se k sobě přiblíží, dřepnou do sonkjo s pravou nohou blíže k partnerovi, zkříží meče v pozici seigan (mířící do očí) a položí je pravou rukou na zem. Znovu se oba zvednou, ustoupí o krok zpátky, kleknou (kiza) a ukloní se. Zde se také natažené prsty dotknou podlahy, dlaně míří jedna proti druhé a jsou poměrně daleko od sebe, protivníci se během této mírné úklony stále sledují očima. Postaví se, vrátí k mečům, u kterých zakleknou na levé koleno, aby je vzápětí zvedli nejprve levou rukou. K ní se přidá pravá za současného zvednutí do dřepu. Následuje úplné postavení a cvičení právě na tomto místě.

I v Niten iči rjú (1640) se meče odkládají na zem během sonkjo. Úklona spočívá v pouhém položení prstů na zem, které se sevřou v pěst. Viděl jsem také postup, při němž šidači přinese obě nebo spíše všechny tři zbraně, položí je na zem. Teprve potom se přesune na místo proti učidačimu a oba se přejdou ke svým zbraním. Podobný zvyk vidíme u Tennen rišin rjú (1789) nebo u poměrně nové školy Keiši rjú (konec 19. století). I tady jeden s partnerů přináší obě zbraně a položí je na zem. Až potom se dostatečně daleko od nich oba dva ukloní a přejdou k nim tak, aby je zvedli a začali cvičit. V každé z těchto škol se zbraně na zem položí jiným způsobem, neozbrojený z dvojice někdy stojí, jinde je v sonkjo apod. Cvičení končí podobně - oba položí zbraně, odstoupí od nich, jeden z dvojice se vrátí, zvedne je a odnese, zatímco druhý odchází neozbrojený.

V některých školách je součástí tohoto postupu sundání anebo nasazení nějaké části oblečení - čelenky hačimaki (Jagjú šingan rjú, začátek 17. stol.), šňůry tasuki (Araki rjú, 1573) nebo třeba rukavice (Ono ha ittó rjú, 1630). Tyto činnosti se provádějí v době, kdy jsou zbraně položené na zemi, a proto nehrozí tak výrazné nebezpečí překvapivého útoku. Podobně obezřetné je spuštění prstů na podlahu při úkloně, kterou jsem popsal. Někde se dotknou země všechny, jinde třeba jen dva nebo tři (Kurama rjú, 1573 – 1593). V Tendó rjú (1582) se v polovičním dřepu nebo kleku pouze lehce skloní hlava. Prsty zůstávají po celou dobu na zbrani. Ať už jde o dvě stejné nebo různé zbraně, přísně určená je vzdálenost, místo i pořadí pohybů, kdo s nimi začne a to i v případě cvičení s vlastním učitelem. Přestože se jedná o cvičení kat, stále se zachovává jistá míra obezřetnosti a nedůvěry k partnerovi.

Zdálo by se nepatřičné nedůvěřovat někomu, s kým cvičíte a dokonce vlastnímu učiteli, ale je třeba si uvědomit, v jaké době podobné postupy vznikaly a kdo byli lidé, kteří se jim věnovali. Součástí mnoha škol, včetně té naší, bývá řešení situace, kdy jeden z partnerů poruší formu a řád věcí. Můžeme to chápat jako změnu strategie, záměru a iniciativy, věc zcela běžnou a omluvitelnou v případě bojových umění a v době, kdy šlo o život dnes a denně. Go no sen (reakce na útok) se snadno změní v sen no sen (předejití útoku). Útok přichází třeba právě v okamžiku provedení úklony - potom je třeba reagovat a s takovou možností se musí počítat. Jako nezúčastněný divák jsem reakci na tuto situaci zahlédl v osnovách Suio rjú (1615), Tennen rišin rjú a Jagjú šinkage rjú (1568). Podobnou taktiku zná také Musó šinden rjú a Musó džikiden eišin rjú iai a jistě mnoho dalších škol. V naší vlastní tradici (rjú) se výše popsané kazari mění v překvapivý útok, tedy řešení boje před bojem hned několikrát.

Zde jakoby všechny shora popsané formální postupy odhalily svůj skutečný význam, který nikdy neztratily.

I současné kendó ve svých osnovách udržuje cvičení kat. Tady je předepsaný postup formální úklony, užívaný především při ukázkách také pevně stanovený. Oba partneři přijdou společně (nejprve učidači, potom šidači) s meči v pravé ruce v pozici sagetó. Postaví se asi tři kroky od sebe a zakleknou jeden proti druhému do seiza. Meče odloží na svou pravoustranu na podlahu a ukloní se s položenýma rukama na podlaze. Zvednou meče, postaví se a přejdou k místu, kde budou cvičit. Šidači odloží krátký meč a postaví se naproti partnerovi. Partneři stojí asi devět kroků od sebe. Obrátí se od sebe směrem k čestnému místu, ukloní se v postoji a otočí zpátky k sobě a ještě jednou se ukloní v postoji. Teprve teď si přesunou meče z pravé ruky do levé a vetknou je za pás. Vykročí zároveň pravou nohou a udělají tři dlouhé kroky. Po posledním vytáhnou meče, které se tentokrát setkají (jokote no kamae) a s přísunem zadní nohy provedou sonkjo. Pravá noha je mírně před levou. Oba se bez kroku postaví a spustí meče dolu a doprava. Pěti kratšími kroky se vrátí na původní místo, odkud začínají cvičit.

Po sedmé katě šidači odloží dlouhý a vezme si krátký meč. Hned po poslední katě zůstanou oba partneři na středu a znovu si dřepnou. Zasunou meče do pochev, postaví se, vrátí na původní místa. Následuje obdobný postup jako na začátku v opačném pořadí. Přendají meče do pravé ruky, ukloní se navzájem a čestnému místu vstoje. Přejdou k sobě mimo prostor, kde cvičili, ukloní se vsedě a odejdou. Pro běžný trénink je postup kratší, chybí společný příchod a úklony vsedě.

Vedle unikátních postupů v daných školách existují i dnes snahy o jisté sjednocení. Tyto změny vznikají asi v souvislosti s posunem tradičních škol od svých linií k zastřešujícím organizacím. Například džódó cvičené dle norem Celojaponské federace kendó používá podobný postup při formálním zahájení cvičení namísto výše popsaného kazari z původního džódó. Nejde o nic neobvyklého, srovnámeli takový postup například s metodami pozdravu meči (tórei) ve starých školách oproti normám určeným pro cvičení seiteigata. Každý by tedy při posunu od standardizovaných forem ke klasickým školám měl přijmout metody běžné právě v nich.

Tyto přísně formální způsoby zahájení cvičení jsou často prováděny před diváky nebo dokonce komisí nadřízených autorit. V minulosti i dnes mohou ukázky podobného cvičení sledovat vzácní hosté. V případě ukázky před císařem byla a stále je předepsaná zvláštní forma úklony jeho směrem. Enbu (hraní nebo vykonání boje) vzdává poctu těmto hostům, předkům i bohům a také disciplíně samotné. Takové ukázky probíhají při příležitosti oslav založení školy, vzácných událostech nebo během setkání různých škol a jejich představitelů. Pro cvičící jde o jednu z metod vlastního rozvoje a zkoušku schopností obstát při takové výzvě. Během ukázek můžeme dělat chyby a mnoho věcí se nepovede. To bychom na sobě neměli dát znát. I to je součást správného chování v dódžó. Měli bychom se naučit přijmout chybu a poučit se z ní. Dnes můžeme takový pocit srovnání a výzvy zažít třeba i při zkouškách (šiken) a závodech (taikai), které nemají tak dlouhou tradici. Jejich význam je ale podobný - oslava metody, vlastní rozvoj a získání zpětné vazby.

I proto například v kendó (a jiných japonských soutěžních disciplínách) vítěz zápasu nebo turnaje neskáče radostí, nezvedá ruce nad hlavu a nedává najevo převahu nad poraženým. Přijme verdikt, docvičí, provede formální pozdrav a zpravidla ihned přijde k soupeři, kterému poděkuje za cvičení a zkušenost. Podle vlastní zkušenosti si troufám tvrdit, že se nejedná o prázdná gesta nebo nutné zlo. Přestože jde o soutěž a jedním z cílů je vítězství, stále zůstává zachován respekt k protivníkovi nebo partnerovi.

Nejen při vzácných příležitostech, jako jsou třeba ukázky, je třeba dodržovat další zásady a dbát na jisté společenské normy. Těmto postupům a také vztahům mezi účastníky cvičení věnuji poslední díl této série.

pokračování

Zdroje a doporučená literatura:

• Pascal Krieger: Jodô la voie du bâton/ the way of the stick
• Pascal Krieger: Ten jin chi
• Cunemori Kaminoda, Asakiči Nakadžima: Džódó kjóhan
• AJKF: Jodo, English version manual
• Peter West: Příručka iaidó pro BKA (český překlad)
• Džunzó Sasamori, Gordon Warner: This is kendo
• Hiroši Ozawa: Kendó - úplný průvodce
• Paul Budden: Looking at far mountain, a study of kendo kata
• Serge Mol: Classical fighting arts of Japan
• Internet: www.kendo-world.com, www.kenshi247.net,
www.e-budo.com, www.koryu.com
a jiné
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Reišiki III
Potřetí o správném chování a dalších zvycích.
Reišiki II
Druhá část série o chování a zvyklostech nejen v dódžó.
Reišiki I
Jak se chovat v dódžó, budó a vůbec.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na