Reišiki V | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Reišiki V


11. září 2012 | Přečteno: 3051x | Autor: Patrik Orth

V dódžó a v budó jako takovém putujeme po cestě. Vydali jsme se na ni, ale nekráčíme po ní sami. Potkáváme se tu s ostatními, sdílíme podobnou zkušenost i obtíže, učíme se stejné věci spolu s někým a od toho, koho jsme si vybrali. Podmínky ke cvičení si sice zčásti sami vytváříme a ovlivňujeme je, mnohdy ale záleží i na ostatních, kteří po této cestě jdou s námi. Někteří vykročili dřív a jiní následují. Senri no gjó mo soka ni hadžimaru - i cesta dlouhá tisíc mil, začíná prvním krokem. Vstoupit do dódžó a začít cvičit, pravidelně a systematicky, to jsou dílčí rozhodnutí. Jestli vytrváme určují další faktory, které můžeme ovlivnit jen částečně. Vedle našich cílů je to prostředí, metoda sama a také učitel anebo spolužáci.

V minulosti bylo běžné, že člověk patřil do některé ze škol v jiném smyslu, než jak to chápeme dnes. Existovaly různé uzavřené rjúha, školy nebo styly bojových dovedností. Ty byly často natrvalo připojeny k nějakému území, feudálnímu hanu. Takové školy nebyly vyučovány mimo konkrétní oblast a zůstaly majetkem určeným pouze válečníkům klanu. Natrvalo měly zůstat výhradním uměním rodiny (otome rjú, dosl. to, co plyne, ale zůstává doma, nebo také mongai fušucu, nesmí být ukázáno venku). Techniky a znalosti zůstaly skryté, dokonce nebylo běžné veřejně ukazovat víc, než určitou část osnov školy. To se ostatně často dodržuje dodnes. Tyto rjúha nebyly závislé na penězích svých žáků, jestliže byly podporovány z prostředků hanu, mohly si dovolit být uzavřenými. O to víc bylo třeba udržet jejich tajemství a dobrou pověst.

Příležitostně bylo možné, aby do školy vstoupil někdo bez spojení s klanem. V případě, že to učiteli dovolil jeho pán (daimjó), mohl se i někdo další například na základě doporučení známé a důvěryhodné osoby (šókai) ucházet o přijetí ke studiu.

Přijetí do školy mělo podmínku. Bylo nutné přísahat věrnost škole - sepsat slib (kišómon) a potvrdit ho krevní přísahou (keppan). Takový slib doslova "sepsaný před bohy" té či oné školy rozhodně nemohl být formální. Byl zásadní a zavazující. Dodejme, že mohlo jít i o dva dokumenty nebo akty, to znamená že kišómon byl sepsán první a teprve později byl doplněn keppanem.

Čeho se slib týkal?

Například v Katori šintó rjú (vznik 1447) žák slíbil, že neprozradí tajemství školy a to ani rodinným příslušníkům, že se nezapojí do hádek a nezneužije své umění proti ostatním. Zavázal se, že se vyhne hazardu a místům se špatnou pověstí a také, že nezkříží zbraň s následovníky jiných škol bez dovolení. Doplnil, že očekává trest božstev (konkrétně je zmíněn bůh Mariši-ten) v případě, že tyto články poruší a slib zpečetil vlastní krví. Podobně zní text z keppanu Šibukawa rjú džúdžucu (konec 17. stol.): "Nyní, když přijímám Váš výcvik, slibuji, že bez Vašeho svolení nebudu ukazovat nebo předávat ani ten nejmenší detail, nikomu dokonce ani své rodině. Budu-li konat tak, že poruším tento závazek, budu čelit trestu všech bohů této země a přijmu hněv boha války Hačimana."

To jsou jen dva příklady. V různých školách mohl být text nebo postup rozdílný. Předpokládejme ale, že požadavky byly podobné - zachovat dobré jméno školy, neukazovat její techniky. Zajímavé je, že různé školy mohly vyžadovat jiný typ otisku, nebo vlastní formu podpisu. Mohlo jít o otisk určené části prstu, razítka (hanko nebo inkan) namočeného v krvi, nebo i jiný způsob stvrzení. Takový zvyk převzaly školy bojových umění zřejmě z jiných dříve kodifikovaných disciplín - od škol hry na šakuhači, umění kaligrafie (šodó) nebo čajového obřadu (čadó). Podobné sliby zřejmě skládali adepti v různých fázích učení, nejen při samotném vstupu. Kupříkladu buddhističtí mniši některých sekt ve feudálním Japonsku vlastní krví opisovali linii od Buddhy ke svému učiteli a nakonec k sobě. Tento obřad (kečimjaku) byl prováděn jako formální uzavření základního studia a vyjádření spojení s řádem až do roku 1872.

Zpět k bojovým uměním. V některých případech u kontinuálních škol je i dnes vyžadována krevní přísaha (některé linie Katori šintó rjú, nebo Takeuči rjú). Jinde se zachovává jistá obdoba slibu. Třeba oku-iri v Šintó musó rjú, kde je učení podmíněno dodržením godžó (pět ctností, viz dále) a pilným cvičením, může být chápáno jako podobný slib. Stejně slouží i žádost o přijetí do organizace a školy Kašima šin rjú, která je označená přímo jako kišómon, v níž jsou podobné podmínky jako ve výše uvedených případech. Jistě existovaly také výjimky a některé školy podobný slib nevyžadovaly. Dave Lowry ve svém textu právě o keppanu konkrétně jmenuje školu Šinkage rjú.

Pro nás, v naší době a prostředí není jednoduché představit si vážnost takového závazku. Hodnota daného slibu a dokonce přísahy může mít docela pochybný význam. Zkusme si ale představit postoj válečníka, který upřímně věří v přízeň božstev, jenž jsou patrony té či jiné školy a obává se jejich nepřízně. Nezapomínejme, že mnoho podobných škol podle svých legend vzniklo právě na základě božských nebo duchovních vnuknutí. Pro bušiho takový slib znamenal opravdový závazek, zvlášť v době, kdy mu šlo o život. Měl dobrý důvod uspět.

Školy byly ve feudálním Japonsku uzavřené, chránily svá tajemství a to velice úzkostlivě. Podle Džó no hinkaku (Koiči Hamadži) mělo obvykle staré dódžó speciální okna (muša madó). Ta se dala snadno uzavřít takovým způsobem, aby nebylo možné dovnitř nahlédnout a zcizit techniku. Zkušený bojovník z jiné tradice mohl snadno okoukat některou z technik školy a pochopit její tajemství. I proto nepřekvapí, že dokonce jednou přijatý student musel počítat s testy a možností ztráty přízně svého učitele a školy. Mohl být přijat jen na zkoušku (te no hodoki, dosl. svázané ruce). V této zkušební době se mohl učit třeba jen málo významné dovednosti, anebo cvičil pohyby v nesmyslném pořadí, studoval neúplné techniky. Dokonce se pozměňoval popis technik v předávaných svitcích a pouze někteří uměli správně číst některé idiomy v nich. Úplné učení školy bylo předáno pouze některým žákům.

Tak jak se měnila japonská společnost, uvolňovala se pravidla a školy se rozšiřovaly mimo hranice své domény. Bojové dovednosti, původně určené výhradně válečníkům (třída buke) se rychle šířily i mezi běžné lidi, masy (šomin). Po reformách Meidži byla kasta válečníků zrušena, stejně tak hany. Způsob výuky a šíření bojových umění se pochopitelně změnil. Netřeba zdůrazňovat, že školy ztratily své mecenáše, zdroj příjmů a často i význam. Občas se mluví o úpadku bojových disciplín v tomto období. (Podobný úpadek prý nastal v období Edo, po jeho skončení a také po 2. světové válce. Takže podle všeho jsou japonská bojová umění v úpadku už 400 let. pozn. aut.). Vedle dochovaných klasických škol vznikala moderní bojová umění a sporty, nové metody tréninku. Také tvůrci moderních škol (např. Džigoró Kanó, Gičin Funakoši, Morihei Uešiba) zpočátku pečlivě vybírali mezi svými žáky, ale brzy se i jejich disciplíny masově rozšířily dokonce i mimo japonské ostrovy. Adept novodobého budó už neslibuje věrnost před božstvy, nemusí tolik usilovat o přijetí ke studiu. Dokonce představa takového slibu, stvrzeného krví v kanceláři soukromého nebo univerzitního dódžó působí zvláštně a budí jen málo důvěry. Přesto se každý při vstupu do dódžó k čemusi zavazuje, a tak můžeme najít jisté podobné prvky při přijímání žáka a samotném studiu i dnes.

Ať chce nebo ne, časem si každý vytvoří vztah k dódžó a svému učiteli. Vzniká určitý svazek nebo partnerství na docela dlouhou dobu. Chce-li jedinec uspět a dosáhnout cíle, měl by od začátku dodržet podobné podmínky, jaké jsme viděli ve starých předpisech. Měl by dbát na dobré jméno školy - správně se chovat a pilně cvičit. Není zrovna žádoucí, aby se na každém rohu holedbal, že je už druhý týden zapsán ve škole bojových umění a vyprovokoval tak rvačku. Určitě je stejně nevhodné, aby žák bez dostatečných znalostí ukazoval komukoliv, jak se to či ono cvičí... aby někoho učil. I školy a současná dódžó by měly mít jistou kontrolu nad svými žáky. Přece i školy mají nějaké cíle. Proto by se dódžó, škola nebo učitel neměli zdráhat vyloučit nebo zbavit žáka, jestliže jeho jednání nezachovává dobré jméno, jestliže jeho jednání překročí dané meze.

Pravidla a nařízení školy (dódžó kun, sadame, okite) mohou být vyvěšené uvnitř místa, kde cvičíme, nebo s nimi budeme seznámeni při zápisu. Podstatné ale je, zda se skutečně dodržují a nejsou pouhým pozlátkem či ozdobou interiéru a pověsti dódžó. Je důležité, aby takové regule platily pro každého bez rozdílu. I to je třeba sledovat. Sami můžeme přispět dobrému jménu školy právě tím, že se jimi budeme řídit. Vybrali jsme si dódžó, musíme respektovat jeho pravidla.

Hledáme-li učitele (a dódžó), chceme toho nejlepšího nebo alespoň vhodného. Vybíráme si školu která nejlépe vyhovuje našim požadavkům a cílům. Není těžké kráčet kupředu, víme-li kam. Bohužel neexistuje jednoduchý návod, není obecný žebříček priorit. Každý při studiu sleduje jiné cíle, které se navíc mohou měnit. Některé disciplíny a mnozí učitelé umí uspokojit různé představy a často je ovlivňují.

Jaký by měl být učitel a jaký má být žák?

Omlouvám se, nebudu-li konkrétní, tato část je příliš individuální. Pokusím se pouze přiblížit čtenářům vztah učitele a žáka, s odkazem na disciplínu, které se sám věnuji a vlastního učitele.

Japonské slovo sensei (先生) se skládá ze dvou znaků - dříve a život. Tedy sensei je někdo, kdo se narodil před námi. Ideální učitel prošel před námi cestu, kterou nyní sledujeme sami. Vedle toho, že zná dobře své řemeslo, umí ho předat. Je to učitel? Mistr? A proč ne Průvodce. Někdo, kdo ví, kudy jít, kde se zdržet a čemu se vyhnout. Každý učitel byl žákem, mnozí učitelé nadále zůstávají žáky, proto se umí vžít do role žáka. I on měl nebo má svého Průvodce a musel projít podobnou cestu. Prošel ji a poznal překážky, slepé uličky a pasti. Dobrý Průvodce, když zná tato místa, směr cesty a cíl, umí vybrat přiměřené tempo. Ví, čemu se vyhnout, kde očekávat překážku nebo propast, takže nám poradí, podá ruku. Jít ale musíme sami. Jestliže se neodhodláme, nebude čekat dlouho, půjde s těmi odhodlanými, v žádném případě nebude překážky překonávat za nás.

Takže učitel je přísný a zlý, někdo bezohledný? Myslím, že ne. I on umí povzbudit, ocenit snahu a dodat odvahu. Někdy přimhouří oko a jindy zase ne. Protože zná cestu, ví co neuškodí jejímu smyslu. Rozumný učitel ví, co je shovívavost, je spravedlivý, umí se chovat, má znalosti a je hoden důvěry. To je pět podmínek a kvalit (godžó), které musí fungovat společně. Tyto podmínky usnadní práci učitele a úsilí jeho žáka.

Role učitele v budó je důležitá. Dobrý vztah žáků k učiteli je zásadní. Pro ně je důležité vědět, kdo je učí. Vztah učitele k žákovi se někdy posune i mimo dódžó, oba se vzájemně pozorují a poznávají charakter toho druhého. Budó není tělocvik, ale způsob výchovy. Podobně jako v minulosti i dnes může být leckde zachován systém učideši (žák uvnitř). Žák je po čase pozván do domu svého učitele a sdílí s ním jeho život. Pomáhá s úklidem doma nebo v dódžó, vaří a (má-li štěstí) i cvičí... I když u učitele nebydlíme, potkáváme ho i mimo dódžó, pozorujeme se a poznáváme se blíž. Můžeme se také setkat s tím, že i velmi starý učitel zůstává v dódžó a sleduje průběh cvičení, přestože sám už necvičí. Jeho přítomnost je důležitá, i když neukazuje techniky a neřídí trénink. Vedle překvapivých poznámek, drobných a často zásadních oprav z jeho strany, poskytuje sama přítomnost Průvodce na cestě záruku dobrého keiko.

Žák, který si vybral učitele, může narazit na překážky i přes snahu svého učitele. Cíl se může vzdalovat, přes velké úsilí, které vynakládá. Nebo si to myslí. Co se očekává od dobrého žáka?

Každý žák, chce-li uspět v budó (zvláště v tom tradičním), musí být trpělivý a pokorný, musí důvěřovat učiteli a být upřímný (i k sobě). Musí mít tvárnou mysl. Džúnanšin (nebo njúnanšin, tvárná nebo pružná mysl) je nezbytnou podmínkou pro vytvoření dokonalého stavu mezi učitelem a žákem. Jestliže studujeme cosi nového a neznámého, měli bychom jako žáci, předstoupit před své učitele s myslí připravenou přijímat znalosti. Schopnost odhodit ego a učit se bez výhrad je jednou s podmínek pro studium tradičních umění. Proto je nesmírně důležitá volba učitele. Tomu totiž musíme důvěřovat.

To ale neznamená, že se žák nesmí učitele zeptat, zapochybovat anebo splést. Jestliže ho k otázkám dovede cvičení, jestliže umí přijmout opravu a napravit chybu, je na správné cestě. Bez zájmu o věc by to nejspíš nešlo. Žák je dítětem - zatím bez znalostí, ale zvědavý. Má čas vyrůst a dospět.

Byla řeč o píli, trpělivosti a pokoře. To snad není třeba vysvětlovat. Ale co ta upřímnost? A k sobě navíc. Budeme-li pilní, pokorní a trpěliví jen pokud se náš učitel dívá, nemůžeme uspět. Očividné pokyvování hlavou není důkazem naší důvěry nebo pružné mysli. Poklonkování a servilnost v dódžó nebo mimo něj nemohou mít hodnotu samotného cvičení, nenahradí ho. Jak bychom se mohli opravdu učit, jestliže nepřijmeme opravy a kritiku, když si nepřipustíme chybu. Také jestli nedokážeme pracovat bez dozoru učitele, jestliže pouze sdělujeme a ukazujeme, že cvičíme a jak moc jsme pilní, u dobrého učitele neobstojíme. Pokud tedy učitel, kterého jsme si vybrali, není hlupák. A kdo by si vybíral za učitele hlupáka? Pokud "cvičíme" jen na oko, neobstojíme ani před sebou. Je třeba ke cvičení přistupovat upřímně s čistým srdcem (makoto).

Je takový vztah konečný? Metoda vzdělávání v budó i jinde, zná koncept šu-ha-ri. Jde o mentální postoj k učení se. V první z těchto tří fází šu (tj. chránit nebo naslouchat), následujeme učitele bezvýhradně. Jsme pod ochranou, přizpůsobujeme se a také chráníme to, co se chceme naučit. Plníme své povinnosti a postupně objevujeme hloubku studia. Osobní interpretace tu nemá místo. V druhém stádiu ha (oddělit, odklonit se) se přibližujeme úrovni učitele, nastává čas získat osobní zkušenost. Čelíme výzvám a pokušením. Můžeme dokonce najít neshody a nedostatky v dosud naučeném. Třetí fáze ri (opustit) je přirozeným výsledkem obou předchozích. Teprve teď ve okamžiku mistrovství, porozumíme významu učení. To je okamžik, kdy se vydáme zcela vlastní cestou.

Pascal Krieger (Jodô la voie du bâton/ the way of the stick) píše:

"S přirozeným vývojem, který je vyjádřen představou šu-ha-ri, se setkáváme v mnoha rozdílných oblastech, od bezvýznamných po zcela univerzální. Dítě, které se učí štípat dřevo se svým otcem, musí kopírovat jeho pohyby (šu). Po několika dnech, když si jeho otec myslí, že je dostatečně zručný, ponechá dítě samotné. Po dalších dnech učiní dítě své vlastní objevy. Zkusí několik metod, dřevo bude štípat příliš tlusté - možná se několikrát dokonce zraní (ha!). Pak, po několika měsících, tuto zručnost ovládne. Dřevo bude štípat svým způsobem (ri), ale čas při tom strávený i rozměr polen budou přijatelné."

Krieger nabízí také obecnější představu, když přirovnává tyto tři fáze k vývoji osobnosti člověka - šu (dětství), ha (puberta, adolescence), ri (dospělost). Od prostředí rodinného bezpečí, s jedinou známou pravdou předanou rodičem, přes získávání vlastní zkušenosti mimo toto prostředí, až k vytvoření vlastní rodiny a schopnosti vychovávat jiné. Netřeba připomínat, že způsob opuštění původního prostředí (rodiny) bývá zcela individuální, podobně jako opuštění školy a učitele.

Jak dlouho to trvá? Opravdu chcete odpověď?

Zakladatel školy Ittó šoden mutó rjú kendžucu Teššú Jamaoka (1836 - 1888) prý budoucího žáka nejprve ztloukl holí a teprve, když se vrátil druhý den zpátky, začal ho učit. Myslím, že podobný postup při příjímání studenta patří spíše do horších hollywoodských případně hongkongských filmů. Dnes je přístup k začátečníkům jistě shovívavější, možná vždycky byl. Jistěže tvrdá práce, pot (i krev) jsou v tréninku na místě, ale takové zasvěcení do výuky není nezbytné. Ve všech oborech a řemeslech, ty válečné nevyjímaje, studenti na začátku dělají méně atraktivní nebo nezáživné práce. To myslím jako iniciace a zkouška trpělivosti stačí. Začátečníci musí drilovat základy, věnují se prostým pohybům (kihon, suburi), posilují tělo a učí se věci postupně (džundžó). Postupují od snazších prvků k těm složitějším. Nadto musí překonat své ego, když vidí práci pokročilejších, jistě záživnější a docela snadnou, podle jejich mínění. Ponecháme stranou bezpečnostní prvky starých škol, kličky v osnovách a podíváme se na věc z jiného úhlu. Každý prostě musí zvládnout tělo, nebo zbraň předtím, než je začne skutečně používat. Na rozdíl od minulosti je intenzita takového počínání menší, důvody nejsou tolik zásadní, takže fáze učení základů trvá déle.

Rád bych ale popsal jednu docela typickou metodu pro cvičení starých škol budó nebo budžucu. Většina těchto disciplín procvičuje techniky ve dvojici formou opakování kat. Katy se cvičí ve dvojici, přičemž jeden z dvojice vítězí, provádí určitou techniku. Ten druhý mu k tomu vytváří podmínky. Dostatečně silně a rychle, správným způsobem útočí a přijímá techniku. Musí přijmout porážku.

Jeden z dvojice se nejčastěji označuje jako učidači (přijímá techniku, útočí), někde uke, ukedači nebo i jinak. Druhý z dvojice je šidači (provádí techniku, brání se), tori, šite, nage apod. Původně byla role učidačiho určená zásadně učiteli. Učitel stál vždy na straně, která měla prohrát a prováděl méně zkušeného žáka celou katou. Prohrál a tím umožnil svému učni zvítězit. Učil ho tak blízko, jak to bylo možné, bral na sebe pokornou (!) roli proto, aby posunul svého žáka dál na jeho cestě. Učidači, učitel, starší má i dnes nezbytné poslání. Poskytuje bezelstně tu nejlepší možnost pro šidačiho, žáka, mladšího. Cuneo Nišioka (v textu Učidači a šidači) tento vztah a podobnou formu oběti připodobňuje k rodičovské péči a staví je nad etiketu připomínající japonskou vojenskou hierarchii, která se dnes v budó zdůrazňuje. Vztah učitele a žáka prostřednictvím takového cvičení připomíná vztah otce a syna.

V moderních disciplínách je toto vzácnější. Jednou z výjimek je kupříkladu šinai kendó, kde podobnou roli přebírá motodači, ideálně pokročilejší, který poskytuje prostor méně zkušeným studentům, aby na něj útočili (kakarite). Dodejme pro úplnost, že i kendó má své katy s určenými rolemi pro oba cvičící. Někdy jsou i jinde okamžiky, kdy žák zkouší techniku s učitelem, nebo alespoň s někým zkušenějším. I jinde mohou mít své kakarigeiko, buďme ale upřímní - takové postupy jsou vzácné. Připusťme spíš, že v moderním pojetí bojových umění je běžnější přesně opačný způsob. Uke často působí jako otloukánek, na němž je třeba ukázat účinnost metody.

Učidači (uke) může i dnes převzít roli učitele, přestože jím vždy není, v moderních i původních disciplínách. Oproti minulosti je dnes příliš málo učitelů. Přibývají žáci, cvičí víc lidí a ti si musí vzájemně pomoci. Učitel rozděluje svoji pozornost mezi víc studentů. I proto vedle klasických vznikají nové metody a přístupy ke cvičení. Partneři se mezi sebou střídají, cvičí spolu různě, ale i stejně zkušení, podle potřeby. V tradičním džódó například vznikly techniky vytvořené z fragmentů starých kat, které se cvičívají ve dvojici - kihon sótai. Ty umožňují četnější opakování základních pohybů a jsou vhodné pro začátečníky, dokonce i když cvičí společně. Přestože jde o nové metody, zachovávají se původní zvyklosti. Zatímco v minulosti stál na straně učidačiho (také tači) učitel, dnes se s šidačim (také šidžó) musí střídat. Vznikla tak formální metoda výměny místa (iči kótai) a také výměny rolí a tedy zbraní (ši uči kótai). Ta se dnes používá i při trénování starých kat.

Zmínil jsem střídání partnerů v průběhu cvičení. I zde najdeme jisté regule vhodné k praxi nebo naopak okamžiky selhání. Za takové selhání se považuje odmítnutí cvičit s tím, či oním partnerem v dódžó. Ať už proto, že není dost zkušený, nebo z jiných důvodů. Sympatie, osobní vztahy, nebo pocit vlastní nadřazenosti nemají v dódžó, při cvičení a zdokonalování se žádné místo. Vzájemný prospěch (džita kjóhei) zdůrazňoval Džigoró Kanó, jako jeden ze dvou pilířů svého džúdó. Vzájemně prospěšní si můžeme být vždy, přestože se ocitáme na jiné úrovni (sociální, technické...). Nezáleží na tom, jde-li o soupeření a soutěžení, nebo o dohodnuté společné cvičení (katy, techniky i drily). Výhra nebo prohra nás obohatí zkušeností, dozvídáme se, kde je chyba a kde jsme zvolili správný způsob. Takže poražený může být obohacený o zkušenost, stejně jako vítěz. Z takové zkušenosti čerpáme v každém dalším okamžiku na cestě, potřebujeme ji pro další pokus a takovou zkušenost musíme obměnit. Nezapomínejme, že naše role se brzy mohou vyměnit - z poražených se snadno stanou vítězové, ze začátečníků pokročilí, z žáků učitelé.

V některých disciplínách znají prostředek k systematickému měnění partnerů, nebo protivníků. Na povel (ippo migi, kótai...) se posouvají k novému partnerovi třeba po každé technice, jinde je postup volnější. Jiné partnery ke cvičení si hledáme dobrovolně. Jestliže to dokážeme, víme-li, proč to je třeba, nepotřebujeme povely a příkazy.

Pojďme si říci něco málo o vztazích mezi samotnými žáky. Jak už bylo řečeno, v dódžó se potkávají začátečníci i pokročilejší a je žádoucí, aby cvičili společně. Nechci se pouštět do popisu japonských společenských vztahů. Každý čtenář tuší, že platí určité zákonitosti, typické pro japonské prostředí, které je třeba znát a dodržovat, jestliže se tam ocitneme. Vystačíme si jednoduchým konstatováním, že v této společnosti se na senioritu klade velký důraz. Pochopitelně je řeč o senioritě v dané oblasti, v budó je řeč o zkušenosti, délce praxe spíš než o stáří. Jistě jste se setkali s termíny senpai (starší) a kóhai (mladší), které jsou základem v těchto vztazích. Jaká je role staršího a mladšího, jaký je mezi nimi v dódžó vztah?

Myslím, že někoho překvapí následující pohled.

Starší pomáhají mladším a vlastně i naopak. Jsou si tedy vzájemně prospěšní.

Totiž senpai nebo kóhai nejsou tituly nebo nějaké funkce za zásluhy, odměnou, nebo vyjádřením získaného stupně. Jde pouze o vzájemný vztah dvou (nebo více) konkrétních osob. Něčí kóhai je zpravidla také senpai pro někoho jiného a čísi senpai je zároveň něčí kóhai. Jistě se to nedá zobecnit, ale je-li stále řeč o budó, méně zkušení očekávají pomoc a podporu od těch zkušenějších. Pokročilí by neměli zapomínat na to, že také začínali (šošin wasuru bekarazu, nezapomínat na ducha začátečníka). Méně zkušení zase musí připustit, že to nebo ono ještě prostě neumí, neznají a nezvládnou. Neuškodí jim sledovat zkušenější, pozorovat jejich cvičení a tím se zlepšit v tom svém (mitori geiko, cvičení pozorováním). Zkušenější ví a znají o něco víc, pohybují se v daném prostředí déle, takže mohou poradit kam jít, co dělat, proč... Pro někoho to může působit jako komandování, jiný to přivítá, jako dobrou radu, podporu a pomoc. Nemyslím, že by méně zkušení dělali více práce, případně podřadnější práci oproti zkušenějším. Spíš je pro ně tato práce, mluvíme o technikách a cvičení, na samém začátku náročnější. Právě proto, že neumí ovládat tělo ani nástroje, které používají, to tak musí být. Chyby začátečníků jsou častější, tedy měly by být tolerovány. Oproti tomu pokročilejší už vědí, co dělat a jak je to správně, proto je pohled na ně přísnější. V tomto smyslu je pozice seniora docela náročná. Senpai odpovídá za své chování a často na sebe bere odpovědnost za kóhaie.

Zdá se vám to zvláštní? Očekávali jste spíše šikanu a ponižování? Jsme v dódžó, mluvíme o budó, ne o armádě nebo vězení, kam nás zavřeli. Jistě, každý systém ovlivňují lidé. Někteří si takové zvyky upraví - vše je možné zneužít, překroutit, interpretovat po svém. Partnerství se potom lehce promění v šikanu vojenského typu.

V budó starém i moderním, často i v jiných disciplínách se tradičně nebo nově setkáme s termíny a výrazy, které postupně mění své významy i účel. Slova jako sensei, senpai, dan a jiné se dostaly do obecnějšího povědomí, ale často se mění jejich význam i způsob použití. Někdy se třeba setkáme s dělením na žáky a mistry, začátečníky a pokročilé podle jejich stupňů. Tím určujícím dělítkem má být černý pás, stupeň dan. Dočteme se často, že ten a ten má tolik a tolik černých pásů, že kdosi obdržel "titul senpai", nebo "sensei". Jde o výsledek jistého vývoje, mnoha let pohybu určitým směrem a postupného předávání, takže pár řádků v nějakém článku takový postoj nemůže změnit. Sám nechci zobecňovat a diktovat, snižovat hodnotu právě získaného ocenění něčí práce, proto nechám tuto část prozatím otevřenou. Slibuji, že tomuto tématu, problematice stupňů a formálních titulů věnuji trochu času a samostatný článek. Třeba příště.

Nahlédli jsme do vlastního dódžó, popsali vzájemné vztahy v něm, dokážeme se uvnitř orientovat, a zbývá ještě jedna věc, o kterou bychom se měli zajímat. Jaký má být náš vztah k ostatním disciplínám, školám a tradicím? Jak jednat a působit mimo své dódžó nebo rjúha?

Rozdělme si tuto otázku na dvě části.

Je vhodné studovat také jiné disciplíny, setkávat se s cizími učiteli, navštěvovat různá dódžó? Můj učitel nikdy nebyl proti. Někde jinde ale mohou na věc nahlížet jinak. Tato otázka nemá jednoznačné řešení, záleží na okolnostech. Někdy může studium jiné disciplíny pomoci, jindy uškodit. Vždy je třeba řídit se postojem vlastní školy a učitele, tedy jestliže nám to umožní daná metoda. Víte-li, co se učíte a od koho, nebude těžké na to přistoupit. Přestože se setkává jedinec s jiným přístupem, měl by zachovat metodu, kterou studuje dlouhodobě a systematicky. Vždy je třeba vědět, kdo je náš učitel. Mohlo by se zdát zvláštní, že kdosi (zlý) brání svým žákům ve studiu, ale vraťme se o pár řádků výš. Ocitáme se ve stádium šu, v době úzkostlivého naslouchání a následování vlastní školy a učitele. Je to zároveň období osobní nešikovnosti, chybování a nezbytně těžké práce na straně žáka i učitele. Všichni se snaží a usilují o zlepšení v daném oboru. Žák se může cítit unavený neustálým opakováním téhož a rád přijme možnost zpestření. Jinde ho třeba nechají nakouknout dál anebo z jiného úhlu... Potom může být zmatený, vrátí se, ale jeho důvěra může být narušena. Jestliže metoda a učitel mají nějakou dlouhodobou perspektivu a cíl, může být krátké zpestření na škodu a výsledek dlouhodobé vzájemné práce se v okamžiku rozplyne. Nikdo nestojí o takovou ztrátu důvěry, takže i tento přístup můžeme pochopit. To co působí jako ochrana školy slouží zároveň jako ochrana žáka.

Nikdy nebylo zvykem na začátku studia rozdělovat zájem žáka a tedy jeho úsilí. Vzpomínáte ještě - člověk patřil do některé ze škol, zpravidla s příslušností k hanu. I když to nemuselo být součástí slibu (mnohdy ale bylo), těžko by směl žák cvičit v různých dódžó. Nemohl být přijat do dvou nebo více škol. Teprve později, měl-li k tomu předpoklad a podmínky, možná ve stádiu ha, se vydal na cestu, pouť válečníka (muša šugjó), aby získal zkušenost mimo ochranu rodiny, klanu a vlastní rjúha. Teprve s dovolením své školy a všemi, kdo za ní stáli, směl poznat jiné metody, nebo jim dokonce čelit.

Dnes k takovému účelu slouží stáže, gaššuku, které jsou obvykle otevřené i lidem mimo určitou školu. To se týká moderních i starých budó. Jestliže se na takovém setkání ocitneme, měl by o tom vědět náš učitel. Měli bychom se představit (osobně i zprostředkovaně) cizímu učiteli a měli bychom umět nakládat s dobrým jménem naší školy. Tedy ne tak, že budeme prosazovat její postupy, jsme na návštěvě a přijali jsme pro tuto chvíli postupy dané tam. I po návratu domů musíme dobře zvážit, jak s novým pohledem naložíme.

Máme tu ještě zbývající část oné otázky o vztahu k ostatním školám. Jak o nich mluvit a jednat s jejich následovníky? Zdá se to jasné - je třeba důrazně prosadit vlastní metodu, chválit ji a propagovat... Za každou cenu a urputně, pokud možno. Nebo ne? Vzpomínáte ještě na keppan a text slibu například v Katori šintó rjú? Nezapojovat se do hádek a nezkřížit zbraně s následovníky jiných škol. Od začátku byla přeci řeč o zachování dobrého jména školy, tedy je třeba pokorně studovat vlastní disciplínu, následovat vlastního učitele. Nikde se nemluví o poškozování ostatních. Těžko zachováme dobré jméno vlastní školy tak, že budeme ostatním škodit. Není přece třeba, nadšeně každého přesvědčovat o kvalitě naší metody, která vysoko převyšuje všechny ostatní. Jistě máme právo říci, co se nám líbí a možná i co ne. Víme to a umíme říci proč. Chtěli bychom to sdělit ostatním. A hlavně na začátku, bychom to tolik chtěli říct světu... Ale máme právo hodnotit kvalitu jiné metody? Poznali jsme jí dost?

Nevěřím tomu, že dobrý učitel stojí o to, abychom to dělali. Dobrý učitel chce především to, abychom pilně studovali svůj obor, poznali vlastní školu a zlepšili sebe. I ostatní žáci, ostatních škol mají takový cíl. I oni pilně studují s těmi učiteli, které si vybrali. Sami ví velice dobře, zda je jimi vybraný postup správný nebo není. Znají své cíle a vybrali si metodu. A také oni mají právo vyjádřit, zda se jim líbí ta naše metoda, nebo ne.

konec

Zdroje a doporučená literatura:

• Pascal Krieger: Jodô la voie du bâton/ the way of the stick (Pojmy)
• Pascal Krieger: Ten jin chi
• Pascal Krieger: Zamyšlení nad smyslem výuky (český překlad)
• Cuneo Nišioka: články Učidači a šidači, Začít s rei, skončit s rei (české překlady)
• Koiči Hamadži: Shinto Muso ryu - Jo no Hinkaku (anglický překlad)
• Nobujoši Tamura: Aikido - Etiquette et transmission (český překlad)
• Hiroši Ozawa: Podstata tréninku (keika) v japonské kultuře
• Kózó Andó: Kendou Vocabulary
• Dave Lowry: Keppan - The Blood Oath (www.fightingarts.com)
• S. Heine, D.S. Wright: Zen Classics: Formative Texts in the History
of Zen Buddhism (www.ice.usp.ac.jp)
• www.wikipedia.org
• www.e-budo.com
• www.kashima-shinryu.jp
a jiné

Věnováno Zdeňku Minaříkovi († 2011), s nímž jsem se nesetkal osobně, ale byl vždy jedním z prvních čtenářů a kritiků tohoto materiálu. Je mi líto, že si poslední díl nepřečteš.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Reišiki IV
Předposlední část série a několik dalších příkladů v ní.
Reišiki III
Potřetí o správném chování a dalších zvycích.
Reišiki II
Druhá část série o chování a zvyklostech nejen v dódžó.
Reišiki I
Jak se chovat v dódžó, budó a vůbec.

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na