Rene Latosa: Můj styl Escrimy nikdy nebude hotový | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Archiv - starší články Fighter's a z jiných zdrojů > Rene Latosa: Můj styl Escrimy nikdy nebude hotový

Rene Latosa: Můj styl Escrimy nikdy nebude hotový


16. června 2016 | Přečteno: 1906x | Autor: Marek Kožušník, Robert Mojžíšek

Velmistr Rene Latosa vyučuje a rozvíjí FMA (Filipino martial arts) už více než 30 let. Byl prvním, kdo filipínské bojové umění přivezl do Evropy. Vyvinul vlastní, jedinečný a dokonale funkční systém Latosa Escrima, který vyučuje v mnoha zemích světa včetně České republiky.

Čím se liší Latosa Escrima od ostatních druhů Escrimy?

Jakmile začnete jakýkoliv bojový systém definovat názvem a rozsahem, začnete ho zároveň svazovat. Určíte mu jisté hranice, které vás potom omezují a brání vám ve vlastní tvořivosti, kreativitě. Moje učení je ale založeno na konceptech, Například koncept rychlosti, koncept vzdálenosti a načasování, koncept síly a podobně, které nejsou ve svém použití ničím okleštěné a ohraničené. Tak například koncept síly definuje mimo jiné správný rozvoj a použití vaší vlastní síly a nezáleží na tom, jestli jste "gorila" nebo vážíte šedesát kilo. Každý člověk má jiné fyzické dispozice a každý bude bojovat trochu jinak, ale princip použití síly, tedy koncept, to je něco, co budou mít všichni společné.

Když se necháte uzavřít, uzamknout do nějakého přesně definovaného systému, můžete se zaseknout. Ztratíte vlastní kreativitu, vlastní schopnost improvizace. Proto nerozlišuji mezi jednotlivými systémy, ale soustředím se na to, co mají všechny systémy společné – a to jsou právě koncepty.

Lidé, kteří dělají bojové umění, se často srovnávají a vymezují. Říkají: můj styl je lepší, můj učitel je lepší. Jenže nakonec, na ulici, během skutečného boje, je to jenom na vás. Proto je důležité poznat sám sebe, své schopnosti a možnosti, protože za vás nebojuje váš přesně definovaný systém (ve smyslu: na tenhle útok musím udělat tohle, a na tenhle útok zase neplatí nic jiného než tohle), ani váš učitel (který je údajně nejlepší v republice). Na ulici stojíte proti nepříteli sám. A je jen na vás, co uděláte.

Byl jste první, kdo přivedl Escrimu do Evropy. Jak k tomu došlo?

Jako příslušník US Air Force jsem v 70. a 80. letech sloužil v Anglii. Začal jsem tam psát články o FMA a Escrimě do různých časopisů zabývajících se bojovým uměním. Zajímavé bylo, že všichni o FMA už dříve slyšeli, ale nikdo vlastně nevěděl, o co přesně jde, neviděl to naživo. Samotné články pochopitelně nestačily, takže se k tomu brzy začaly přidávat praktické ukázky na různých exhibicích a turnajích, až jsem zpopularizoval FMA a Escrimu nejen v Anglii, ale i v dalších zemích Evropy.

Jak na nový styl, který jste do Anglie přinesl a kterým jste jim vlastně konkuroval, reagovali místní fighteři?

Nebylo to úplně jednoduché. Bylo mi teprve dvaadvacet let a ve všech školách jsem potkával starší bojovníky. Abych je přesvědčil, musel jsem je porazit. Musím říct, že jsem byl tehdy opravdu dobrý, agresivní a velmi rychlý. Všechny překvapila konfrontace mezi učebnicovým, přesně definovaným a v podstatě sportovním stylem, jaký dělali oni, a mezi univerzálním a přímým, mým praktickým, uličními bitkami prověřeným způsobem boje. Absolvoval jsem desítky nejrůznějších soubojů a pořád mě to bavilo, měl jsem to rád. Jednak jsem si neustále ověřoval, že to co dělám, opravdu funguje, a také to pro mě byla cesta, jak na sobě pracovat a neustále se zlepšovat.

Jaké zbraně používá Latosa Escrima?

My nerozlišujeme, s jakou zbraní právě bojujeme. Protože hlavní zbraní je tělo. Pohyby vašeho těla vycházejí ze stejných konceptů, takže je potom úplně jedno, jestli v ruce držíte nůž, hůl, sekeru, nebo jestli bojujete beze zbraně. Dokážete si zkrátka poradit se vším.

Vašimi učiteli byli od počátku takoví mistři jako Angel Cabales nebo Maximo Sarmiento. Přesto vás nejvíce ovlivnil váš otec Juan Latosa. Jaký to byl člověk?

Můj otec Juan byl slavný bojovník, který si tím nadělal na rodných Filipínách mnoho problémů. To byl také jeden z důvodů, proč se rozhodl emigrovat do USA. Ve zdejší filipínské komunitě se pak stal legendární jeho souboj na život a na smrt, který vybojoval s japonským mistrem tyče bo na lodi během plavby do USA v roce 1920. Ten Japonec tam neustále obtěžoval, šikanoval spolucestující a zjevně hledal nějakou záminku ke konfliktu. Otec se s ním utkal, velmi rychle ho odzbrojil a zpacifikoval, ale nezabil. Pro Japonce je něco takového veliká potupa, protože tím ztratí svou tvář. Až do konce plavby se skrýval. Dlouho jsem nevěděl, že to byl právě můj otec, kdo v tomto slavném souboji vyhrál, přestože se tahle historka v naší komunitě tradovala po dlouhá léta. Otec se totiž po příjezdu do USA velmi umravnil a ukáznil. Nechtěl, aby mu jeho násilnická minulost nějak kazila pověst. Patřil mezi imigranty, kteří šli za lepším životem, a o které Amerika v podstatě nestála. Brzy přišla hospodářská krize, takže nebylo vůbec jednoduché usadit se v Americe plné předsudků vůči imigrantům. O svůj život a život celé rodiny musel otec i nadále bojovat, jednak v rámci místních komunit v Kalifornii a jednak s nově přicházejícími bílými pracovníky, například z Oklahomy, kteří chtěli získat jejich pracovní místa na farmách. Občas došlo i na střelné zbraně.

Jaké to tedy bylo trénovat s otcem?

Ke mně samotnému otec od mládí přistupoval s jistým nadhledem, zvlášť pokud šlo o mé přehnané ego, které se snažil držet pod kontrolou. Nechtěl, abych se stal nějakým exhibicionistou, který by všem okolo ukazoval, jak je dobrý. Dokonce to ani nebyl on, kdo mě přivedl k FMA a k Escrimě. To matka mě v sedmnácti letech poslala do Stockton Escrima Academy za naším rodinným přítelem Angelem Cabalesem, aby ze mě udělal FMA bojovníka. Po čtyřech letech tréninku jsem chtěl otce ohromit svými schopnostmi. Vyrukoval jsem na něj s různými efektními točivými technikami s tyčemi, ale on mě sundal jedním úderem a vysmál se mi, že ta šaškárna kolem je mi k ničemu. Později, když mě začal sám učit, jsem s překvapením poznal, jak jednoduchý a efektivní jeho styl byl. Stačilo pár rychlých účelných přímých pohybů a tyče létaly kolem.

V čem spočívalo tajemství jeho stylu?

Nepoužíval žádné tréninkové metody. Když jsem ho třeba udeřil, udělal nějaký efektivní pohyb. Když jsem po něm chtěl, aby ho zopakoval, nebyl toho schopen. Řekl, že neví, jak to udělal. A když jsem ho udeřil znovu, udělal něco úplně jiného. Takže jsem se musel učit velmi rychle, bedlivě sledovat, co dělá a dávat pozor. On v podstatě nevěděl, co přesně provádí, ale když proti němu někdo nastoupil, byl si jistý, že ho dostane. V dřívějších dobách Filipínci nerozlišovali a nevymezovali pojmy jako síla, distanc, načasování, jako to děláme dnes. Všechny je ale měli zažité a prováděli je instinktivně. A to byla jedna z věcí, které jsem se od svého otce naučil – že v životě jsou mnohdy nejjednodušší řešení těmi nejlepšími.

Jednou z věcí, kterou jste také po vašem otci zdědil, je na Filipínce až neobvykle velká postava. Dávalo vám to v rámci Escrimy nějakou výhodu, třeba v počátcích vašeho tréninku?

Můj otec byl snad ještě větší než já, ale ne, nemyslím, že by to byla zvláštní výhoda. Jakmile jste na určité úrovni a víte, co děláte, není to nějak zvlášť důležité. Ale je pravda, že jsem dlouho fungoval jako jakýsi pokusný králík. Když přišel do naší školy ještě v Kalifornii někdo nový, byl jsem to vždy já, koho učitelé vystrčili dopředu a na kom si nově příchozí měl vyzkoušet své schopnosti. V naší škole jsme se totiž neřídili žádnými formálnostmi, neměli jsme žádné výkonností stupně nebo kategorie. Naši učitelé byli zároveň našimi dlouholetými rodinnými přáteli, byli jsme v podstatě jedna velká rodina. Unikátní byl také způsob tréninku jeden učitel na jednoho žáka. Trénoval jsem dvakrát po čtyřech hodinách během týdne a o víkendu osm hodin každý den. Často jsme díky naší posedlosti tréninkem ztráceli pojem o čase. Doma jsem to pak schytal, rodiče museli vstávat brzy ráno do práce a já se někdy sotva vracel z tréninku.

Vy sám Latosa Escrimu neustále vylepšujete...

Na začátku si musíte definovat jednotlivé koncepty a ujasnit si, jak se vzájemně prolínají. Samy o sobě jsou tyto koncepty nebo principy poměrně široké, skýtají neskutečné možnosti rozvoje. A právě to z nich činí nekonečnou studnici poznání, což znamená, že se rozvoj v tomto pojetí nemůže nikdy zastavit. Proto nemůžu nikdy říct, že můj styl Escrimy je hotový a už není co zlepšovat. Naopak, je to nikdy nekončící proces a to je jedině dobře. Protože co se přestane vyvíjet, je mrtvé. Je to jako se vším okolo nás – vývoj je naše hnací síla. Ať jste jakkoliv dobrý, vždy je prostor pro zlepšení. Pořád musíte mít ambici v tom zlepšování pokračovat.

Umění Escrimy se ve vaší rodině předává z generace na generaci. Vy sám ale syna nemáte. Zajímá se o Escrimu některá z vašich tří dcer?

Ne, ony se o bojové umění moc nezajímají. Mám ale dva vnuky, kteří se chtějí učit, takže jistá naděje tady je. Zatím jsou na Escrimu moc malí, je jim šest a sedm let, a věnují se atletice, což je velmi užitečné. Atletická průprava kvalitně připraví i na jiné druhy sportů, kterým se pak můžete věnovat. Například můj otec byl také atlet, dokonce byl součástí olympijského týmu.

Vyučujete na mnoha školách v Evropě i USA. Liší se přístup studentů v jednotlivých zemích?

Nějaké rozdíly tam pochopitelně jsou, protože mentality jednotlivých národností jsou odlišné. Pro mě je ale důležité, aby všichni pochopili koncept. Potom si už v tom každý najde svou cestu, přizpůsobí si ho svým schopnostem a možnostem. Nikomu přesně neříkám, co musí dělat, ukazuji možnosti. Studenti sami si pak musí zvolit cestu, která jim nejvíce vyhovuje. Proto například netvrdím, že na určitý způsob útoku musíte udělat právě tuhle obranu a že jakýkoliv jiný způsob obrany je špatný. Protože vy pak třeba najdete jiné řešení, pro vás daleko přirozenější. Nebudu vás nutit, abyste zavrhli ten svůj, pro vás přirozený pohyb. Nebudu vás nutit do něčeho, v čem se necítíte dobře, jenom proto, že je to moje technika a jinak to udělat nejde. Chci, abyste se v tom cítili svobodní a nebyli spoutáni něčím, co musíte nebo naopak nesmíte udělat. Protože jakékoliv přemýšlení a rozhodování vás brzdí a omezuje. Musíte jednat přirozeně a intuitivně a ideální cesta, jak se to naučit, je prostřednictvím vašich vlastních zkušeností. Když sami přijdete na to, co funguje a co ne, nejlépe si to zapamatujete. Protože nakonec je to vždy na vás samotných. Když se ocitnete tváří v tvář nebezpečí, nebudu tam stát já se svými přesně definovanými poučkami, ale vy sám. Bude to jenom na vás, jak se zachováte.

Promítají se principy Latosa Escrimy i do vašeho osobního života?

V praktickém boji je nejdůležitější vědět, že na to máte, že můžete zvítězit. Cítíte jistotu, že máte situaci pod kontrolou a nedovolíte, aby konflikt eskaloval. A ta jistota, to sebevědomí, které z vás vyzařuje, cítí i vaši protivníci. Tento koncept je velmi univerzální a já sám jsem ho uplatnil i v jiných oborech. Jistou dobu jsem například pracoval pro jeden vládní úřad jako vyjednávač. Často jsme řešili různé případy mezi velkými firmami, figurovalo tam mnoho lidí, právníci, inženýři. Můj koncept byl jednoduchý – vždy se soustředit na toho nejmocnějšího, a nejvlivnějšího člověka. S ním jsem pak přímo řešil všechny záležitosti a ostatní zúčastněné jsem až tak moc nevnímal. Moje vyjednávací schopnosti vycházely z konceptů správného načasování, nalezení jisté rovnováhy mezi všemi stranami, koncentrace na podstatné věci, rychlosti rozhodování a jednání, síly argumentů. To jsou všechno věci, které jsem přebral z Escrimy a převedl je do civilního prostředí, do řízení lidí, obchodu, do veřejné správy, ale i do běžného rodinného života. Podstatou toho všeho je nalezení správné rovnováhy, protože tam, kde je rovnováha, není stres. A kde není stres, dají se věci řešit v klidu a hlavně efektivně. Jakmile použijete správnou strategii, vyvážíte všechny aspekty a zbavíte se stresu, tak potom věci plynou přirozeně a nenásilně. Pak je možné najít správné řešení.

Jak se liší Escrima praktikovaná na turnajích a Escrima v reálném střetu?

Escrima v turnajovém pojetí je svázána jistou kontrolou adrenalinu a napětí. Učí, jak být spontánní, jak se vyhýbat úderům, jak nacházet chyby v obraně protivníka a jít kupředu. Tohle všechno dohromady vám dává pouze představu toho, co se může stát v reálu. Samotný trénink a třeba i účinné techniky z vás ale nejlepšího bojovníka neudělají.

Vychoval jsem mnoho úspěšných turnajových bojovníků ve full kontaktu včetně trojnásobného mistra světa. Obecně se dá říct, že mí svěřenci dosahují až 90procentní úspěšnosti. Já jim ale neříkám, jak přesně mají bojovat. Nechávám je, aby používali své vlastní schopnosti, svůj vlastní přístup.

A srovnání s reálným bojem na ulici? Vezměte si turnajového bojovníka, který vychází z mých konceptů. Má to pod kontrolou, je efektivní. V reálném boji ale musí použít jiný koncept – už se nebude soustředit na vítězství, ale na to důležité, na svůj život. Na turnajích víte, že když vás zraní, celkem nic se vám nestane. Přístup je tedy trochu jiný. V reálném životě člověk schválně nebezpečí nevyhledává. Přesto se může dostat do nebezpečné situace a musí na ni reagovat, použít nějakou strategii, koncept. Prostě se z té situace nějak dostat. Najednou nemůže říct: stop, zastavte akci, tak takhle tedy ne.

Můžete to vše tisíckrát nacvičit na tréninku, ale pak vyjdete z restaurace a napadne vás útočník – větší než vy, s nožem. Rychle popadnete nějaký klacek, který se tam bude válet a bez váhání ho udeříte. Prostě půjdete rovnou do něj a nebudete řešit věci kolem jako třeba: tak co mám vlastně dělat, moment, aha, tady je nějaký klacek, ale stačí mi jako zbraň? Je dost dlouhý a silný, držím ho správně? Nebylo by lepší ho držet opačně? A teď moment, kam ho mám vlastně praštit, zleva, zprava?... Takže ten základní rozdíl mezi reálnou a turnajovou Escrimou je v nasazení. Bojujete pro vítězství v turnaji, nebo o svůj život.

- - - - - - - - - -

Cesta bojovníka podle Rene Latosy

Do nejvyšší úrovně bojovníka v jakémkoliv stylu musíte zkrátka dozrát. A není to otázka několika měsíců, nebo několika let, ale mnoha let. Naučíte se spoustu technik, zdokonalíte všechny pohyby, získáte rychlost a sílu. Ale také zmoudříte a nasbíráte cenné životní zkušenosti, což je neméně důležité. Až teprve pak se můžete ocitnout někde nahoře, na špici té pomyslné pyramidy.

- - - - - - - - - -

Co je Escrima

Escrima je filipínské bojové umění, součást FMA (Filipino Martial Arts) a znamená v překladu "potýkat se".

Základní principy systému spočívají v konceptech rovnováhy, rychlosti (načasování a vzdálenosti), síly, fokusu a přechodu (na různé zbraně, prostředí atd.).

Bojové umění na Filipínách má velmi dlouhé kořeny. Jeho novodobá historie se dá ovšem datovat k objevení filipínského souostroví Ferdinandem Magellanem v roce 1521. Později během španělské kolonizace Filipín se smísily znalosti původních obyvatel s evropským šermem a pravděpodobně tehdy začala vznikat Escrima, jak ji dnes známe.

Toto umění boje přivezli filipínští imigranti ve dvacátých letech minulého století do Spojených států amerických.

Existuje mnoho stylů filipínského boje s různými představiteli a názvy. V Latosa Escrimě se využívá celá škála zbraní. Jako primární prostředek k osvojení si základních konceptů se však používá převážně krátká tyč se sekundárním zaměřením na boj beze zbraně.

Jako zbraň se dá použít téměř vše: klíče, noviny, lahev vody, telefon, ale především každá část těla. Krása Escrimy spočívá v tom, že je jen malý rozdíl v používání holých rukou nebo zbraně.

V České republice vyučuje Latosa Escrimu pouze jediná škola pod vedením sifu Zdeňka Kobrleho. Velmistr Rene Latosa navštěvuje Prahu pravidelně každý podzim.
Copyright © 2011 - 2018 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv autora

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na