V Čechách se naginata začala cvičit poprvé na konci roku 1997 v Praze. Poprvé se představila široké veřejnosti v dubnu 1998 na 4. Slavnosti Budó. V Praze vnikl první a dodnes zatím jediný oddíl Naginata Gorenkai, který vede paní Hideko Zaitsu. Paní Hideko Zaitsu se narodila 13.2.1939 v Osace. Naginatu začala cvičit v roce 1991. Nyní je držitelkou 4. danu a 1. stupně pro rozhodčí. Dnes našim čtenářům přinášíme následující rizhovor s paní Zaitsu.

Jak se to stane, že se japonský manželský pár rozhodne přestěhovat do České republiky?

Hideko Zaitsu: Těsně před odchodem do důchodu jsme se s manželem rozhodli, ze se odstěhujeme z Japonska. Na základě cestováni a našich zkušenosti jsme se rozhodli pro Evropu. Do ČR jsme se poprvé podívali před 20 lety a prvním člověkem, se kterým jsme se tu seznámili, byla Jaroslava Toušová. Velmi jsme si porozuměli a již s jistotou jsme věděli, ze ČR se stane našim druhým domovem. První rok jsme strávili v bytě v Praze, ale jelikož jsme chtěli byt blízko přírody, na doporučeni právě Jaroslavy Toušové jsme se přestěhovali na Sedlčansko, kde máme svůj domek, zahradu a pejska.

Jistě to musí byt velice obtížné, ať už z hlediska kulturních rozdílu, ztráty přátel a blízkých. Jak jste se vyrovnali s tímto problémem?

Hideko Zaitsu: V Česku jsem měla dobrou kamarádku. Než jsme si zvykli na české zvyky, zařídila nám ve svém domě pokoj a mně práci. Každý den jsem byla zaměstnaná, takže jsem neměla čas na vzpomínky na Japonsko.

No a prostřednictvím naginaty jsem se seznámila s Janou, Alexem a dalšími lidmi, kteří mi pomohli. Než si to člověk uvědomí, uplynulo přes deset let.

Co pro vás bylo v ČR největším překvapením?

Hideko Zaitsu: Někdy kolem roku 1997 na mě velmi zapůsobily způsoby (chování) lidí v tramvaji.

Myslela jsem si, že je skvěle, že o víkendech rodiny zahrádkaří, jí, atd., že si ve velké rodině dokáží užívat života.

Když se mění pravidla na krajských úřadech, předem se to včas nedá vědět dalším úřadům, každý den se mění důležité formuláře, jeden formulář se přestane používat... to bylo těžké. Když jsem nakupovala v obchodech, prodavači byli arogantní, a tak mi to bylo nepříjemné.

Proč jste si vybrala právě naginatu? Co vás k ní vlastně přivedlo?

Hideko Zaitsu: Moje dobrá kamarádka z Kanady se mě kdysi zeptala na stará bojová umění. Já jsem tehdy o bojových uměních nic nevěděla. Ani jsem neznala nikoho, koho bych jí v tomto směru mohla představit.
Takže dříve než to, jaké bojové umění budu sama praktikovat, jsem cítila, že musím porozumět starým bojovým uměním. V Japonsku byla naginata ženským bojovým uměním, a tak jsem začala s ní.

Naginata patří v japonských dějinách k nejstarším zbraním. Dnes ovšem diky svým rozměrům je téměř nepoužitelná pro reálnou sebeobranu. Co si myslíte, ze může naginata přinést jedinci, který cvičí dnes naginatu?

Hideko Zaitsu: V Japonsku se bojové umění proměnilo z prostředku boje ve věc, která doprovází duchovni praxi. S praktikováním naginaty je to stejné. Naginata není prostředkem k roztržce či boji. Slouží k tomu, aby se člověk naučil klidně vypořádat s blížícím se nebezpečím. Díky ní si můžeme osvojit soustředěnost, rozvahu a trénovat odvážnou mysl. I když nedržíte naginatu, připraveností své duše si chráníte tělo. To si myslím, že je velmi důležité i v běžném životě.

Proč je důležité se dnes věnovat naginatě?


Hideko Zaitsu: Myslím, že každý člověk to má jinak. Já osobně si myslím, že je důležité skrze naginatu trénovat svou mysl. Ujasnit si, co je podstatné, pěstovat si intuici. Je to velmi obtížné, je to práce na celý život.

Co je podle vás nejdůležitější pro cvičeni naginaty?

Hideko Zaitsu: Chtěla bych se naučit či pochopit podstatu pravého bojového umění. Jen když se opravdu soustředíte, neslyšíte bojového ducha soupeře, posloucháte jen dech a ocitáte se ve světě nicoty.

Ale je to velmi těžké a vůbec se mi to nedaří. Když sama udělám správnou techniku a soupeř mi vrátí velmi dobrou techniku. Vždy se snažím cvičením dosáhnout rozumnou techniku.

Na co se v Japonsku klade důraz při cvičeni naginaty?

Hideko Zaitsu: Nejdříve se učíme etiketu. Snažíme si osvojit to, jak nepoužívat zbytečně sílu, ale praktikovat teorií podložené správné techniky.

V naginatě, stejně jako v jiných bojových uměních, je důležité mít soupeře. Pokud ho nemáte v tréninku nebo v závodě, nezlepšíte se.

Je vždy důležité nezapomenout projevit úctu soupeři. Také si myslím, že je důležité se naučit zvítězit sám nad sebou.

Ve skupině dívek, které s paní Zaitsu secvičili v roce 1998 první ukázku byla i Jana Soukupová (dnes Worley). Ta si zamilovala tuto disciplínu natolik, že u ní již zůstala natrvalo. Postupem času se stala pravou rukou paní Zaitsu a první předsedkyní oddílu. Ve školním roce 2000 – 2001 dostala příležitost spolu s Martinem Poláčkem studovat naginatu přímo v Japonsku na International Budo university (IBU). Po návratu zúročila rok tvrdé práce v Japonsku prvním úspěchem české naginaty na 4. Mistrovství Evropy v Paříži, když získala cenu "Fighting spirit" a spolu s Terezou Vokatou se umístila na třetím místě v Engi Kyogi. To ji motivovalo k ještě tvrdší práci a v roce 2003 se stala první nejaponskou mistryní světa v individuálním zápase žen na 3. Mistrovství světa v San Jose (USA).

Jakým způsobem jsi se dostala k bojovým uměním? Kdo tě k nim přivedl?

Jana Worley: Moje cesta k bojovým uměním začala nenápadně a snad ani ne moc zajímavě. Studovala jsem na vysoké škole, rozešla se se svojí první velkou láskou a kamarádka se mě tak snažila rozptýlit zapsáním na cvičeni aikido. A myslím si, že se ji to povedlo, protože nejenže jsem se z velké lásky vyléčila, ale našla jsem jinou, hlubší a dlouhodobější.

A k naginatě?

Jana Worley: Naginata přišla asi o 1 nebo 2 roky později a to přestěhováním paní Zaitsu do ČR a její návštěvou jednoho večerního tréninku aikido. Hledala dívky, které by představily naginatado české veřejnosti na 4. Slavnosti Budo v roce 1998. Už na trénincích aikido mě začalo víc přitahovat cvičení se zbraněmi, a tak se naginata stala jakýmsi naplněním a je jím dodnes.

Asi po roce cvičení naginaty v ČR jsi odjela studovat naginatu do Japonska na Mezinárodní Budo Universitu v Katsuuře. Jak vzpomínáš na toto období?

Jana Worley: Přesněji něco po dvou letech cvičení, s 1. kyu v "kapse", nadšená, dychtivá po poznání a zároveň poctěna, že právě já jsem dostala tu příležitost odjet a studovat v zemi, kde má naginata své kořeny. Realita byla drsná a krasná zároveň.

Japonsko je naprosto totálně rozdílné svou kulturou, životním stylem, jazykem, myšlenim a odlišným přistupem ke cvičení bojových umění. Studentský život byl na jedné straně nevázaný a na straně druhé těžký svým soužitím s jinými kulturami z celého světa, bojem s financemi a vědomím, že rok je dlouhá doba a kontakt s rodinou a přáteli omezený pouze na telefon a internet.

Co ti nejvíce chybělo během tvého ročního pobytu v Japonsku? Myslím třeba obyčejný chleba nebo jiné pečivo?

Jana Worley: Samozřejmě rodina a kamarádi a pak opravdu klasicky český chleba a české sušenky.

Zmínila jsi se o financich... Měla jsi možnost nějakým způsobem si přivydělat formou brigády?

Jana Worley: Během letních prázdnin jsem pracovala na farmě – sbírala a balila obrovské bílé broskve a hrušky a starala se o roční dvojčata. Tuto brigádu jsem získala díky pomoci sestry Kanno Sensei Takako.

A pak ke konci pobytu v Japonsku, když uz skončila škola, jsem pracovala kousek od ní v místní rybárně.

Jak probíhal trénink a výuka na univerzitě? Jaké předměty jste tam měli?

Jana Worley: Výuka k mému překvapení probíhala mimo kontakt s japonskými studenty a v anglickém jazyce. Z předmětů jsme měli japonský jazyk rozdělený na konverzaci, gramatiku a čtení, pak japonskou kulturu a teorii kendo a judo. Každý si musel jako hlavní předmět vybrat buď kendo nebo judo a jelikož je naginata blíže kendo, vybrala jsem si právě to. Z praktické výuky jsme měli kendo. Naginatu jsem cvičila v klubu ve svém volném čase po vyučování každý den včetně sobot. Jen v neděli jsem měla možnost odpočinku.

Kolik hodin jsi denne cvicila?

Jana Worley: 3 až 4 hodiny denně.

Výuka probíhala výlučně v angličtině nebo i v japonštině?

Jana Worley: Co se týče teoretických předmětů, tak výuka probíhala v angličtině, ale praktická výuka pouze v japonštině a pak také pozorováním.

Když jsi přijela do Japonska, co tě nejvíc šokovalo, překvapilo, potěšilo?

Jana Worley: Šokovaly mě vybetonované kopce, vypadalo to opravdu ošklivě, ale s prvním zemětřesením jsem toto opatření pochopila. Překvapilo mě, že jsem si zamilovala japonskou kuchyni (kromě syrových ryb) se svými jinými chutěmi, vůněmi a kořením, protože jsem v jídle hodně vybíravá a pak zdánlivé prostý japonský život. A potěšilo mě, že jsem měla po celý rok k dispozici jízdní kolo a tak jsem si mohla snadněji nakoupit, jezdit po okolí a k moři.

Jaký je tvůj nejhorší zážitek?

Jana Worley: Nejspíš první zemětřesení a chuť syrových ryb. A pak něco, co mě zasáhlo hlouběji a sebralo mi iluze. To že i přes píli, velikou snahu a úsilí o získání speciálního stipendia zahrála roli politika...

Na co nejraději vzpomínáš?

Jana Worley: Na obrovskou radost a údiv studentů z Jižní Ameriky, když poprvé uviděli sníh a postavili sněhuláka.

Měla jsi mo´žnost cestovat? Myslím, ze jsi v Japonsku strávila jedny prázdniny.

Jana Worley: Možnosti byly a samozřejmě závisely na osobních financích... Do Koree jsem se sice nepodívala, ale se všemi zahraničními studenty jsme se vypravili na ostrov Hokkaido. A pak díky rodině sestry Kanno Sensei jsem měla možnost poznat okolí Fukushima při mém letním a zimním pobytu.

Přes naginatu jsem se dostala do Tokia a také do Kyota. Bylo i spousta menšich výletů, ale 10 let je dlouhá doba a jména mi nějak vypadla.

Jaký je podle tebe rozdíl mezi naginatou v Japonsku a mimo Japonsko?

Jana Worley: Obrovský. Japonci žijí pro kolektiv a svoji komunitu, respektují se navzájem, jsou pokorní a přijímají věci a události, tak jak jdou životem. Což jsme se mohli přesvědčit při tsunami v loňském roce. Viděli jste tu pokoru, když stáli dlouhé fronty před obchodem a nikdo nepředbíhal a netlačil se... A též respektují historií danou hierarchii, což se právě v bojových uměních projevuje ve vztahu sensei, senpai a kohai. Funguje na 100% tento respekt i mimo Japonsko?

Po dobu působení v klubu naginata na universitě jsem byla "vyřazená" z jakékoli hierarchie. Prostě jsem byla jen zahraniční student, co se přijel něco naučit a neměla jsem žádné zásadní povinnosti v klubu, ale také jsem neměla žádná práva. Hlavní cestou učeni se tedy stalo pozorování a pak zrcadlo a hodiny strávené před ním.

Účastnila jsi se v Japonsku nějakých soutěži?

Jana Worley: Ano. První byl Meguro Taikai (část Tokia, pozn. aut.), kde se účastnila i Zaitsu Sensei a další členové z ČR. Spolu s jednou Japonkou jsme ziskaly prvni místo v Engi-Kyogi. A dalším a posledním byl Higashi Nihon Daigakusei Taikai (Turnaj vysokých škol vychodniho Japonska), kde jsem vyhrála Shiai-Kyogi v kategorii do 1. kyu.

Měla jsi v Japonsku nejaký vzor? Co tě motivovalo pokračovat v tréninku?

Jana Worley: Ostatní studenty naginaty, kteří dávali tréninku a připravě všechno. Motivovala mě částka, kterou jsem si půjčila na moje roční studium, to že bych zklamala Zaitsu Sensei a další, kdo ve mě věřili a nakonec i sama sebe.

O japonských bojových uměních se říká, že svým vyznavačům spoustu věci přináší, ale také berou. Co ti v tvém případě naginata dala? A co vzala?

Jana Worley: V mém případě mi otevřela dveře do naprosto mě neznámé oblasti. Posunula moje psychické a fyzické možnosti, právě během mého ročního cvičení v Japonsku, na úroveň, kterou bych jen těžko dosahovala pouze cvičením v ČR i když pod vedenim japonského učitele. Na psychické úrovni to byla zatvrzelost, zlepšení koncentrace, posílení vůle, když už si člověk myslel, ze víc nemůže a stejně byl ještě schopen ze sebe něco fyzicky dostat. A určitě také pokora. Fyzicky? Moje kondice šla rapidně vzhůru a naučila jsem se překonávat bolest a vyčerpáni.

A co mi vzala? Na určitou dobu můj osobní život. Po návratu z Japonska mě naprosto šokoval mistni přístup ke cvičení a "nemorálka" a to tak, ze jsem vůbec nebyla schopna nějaký čas cvičit. Pak jsem se nechala znovu pohltit a snažila se věci změnit. Všechna moje energie šla do cvičeni a do rozvoje našeho oddílu, organizováni různých akcí, seminářů a přednášek, že jsem na sebe tak nějak zapomněla. Což pak vyústilo až do syndromu vyhoření a už jsem neměla víc co dát.

Jak jsi překonala toto období nebo obnovila síly po syndromu vyhoření?

Jana Worley: Vlastně nevím, jestli jsem z toho venku. Jelikož mám dvě malé děti, tak momentálně ve Spojeném království necvičim. A když si občas jedu u specialních příležitosti zacvičit do ČR, tak se snažim soustředit jen sama na sebe.

Myslíš si, ze tě naginata, nebo pobyt v Japonsku ovlivnil? Myslím v osobním nebo profesním životě, přístupu k životu? Změnilo ti to nějak žebříček hodnot?

Jana Worley: Určitě. Hodně věcí jsem už zmínila, ale ještě určitě musím zmínit pár věcí a to odhodlání a vytrvalost. Obecně, když něco chci, tak za tím jdu a jsem schopna na nějaký čas odsunout v daný okamžik nepodstatné věci na stranu, do pozadí. Myslím, že jsem se též stala pokornější a naučila se brát věci takové jaké jsou.

Každý z nás cvičí bojová umění trochu z jiného důvodu – někdo, protože se chce umět bránit, někdo protože tam hledá něco duchovního nebo pouze jako jistý způsob odreagování. Co jsi hledala ty? Nebo stále hledáš?

Jana Worley: Na začátku jsem určitě nehledala nic. Jen se mi líbilo cvičit s naginatou a učit se ji ovládat, stejně jako svoje tělo. Až při mém pobytu v Japonsku se připojilo to duchovní spojení s bojovými uměními. Źe rituály vykonávané zcela automaticky mají svůj původ v shintoismu, buddhismu a zen-buddhismu a že mají také svůj hlubší význam jako vyjadřování úcty učiteli a spolucvičícímu, ale take sám k sobě. Každý, kdo cvičí bojová umění, by podle mě, měl stále na sobě pracovat, fyzicky i psychicky. Pokud nepracuju tak ani tak, ustrnu a cesta se uzavře.

V roce 2003 jsi se stala mistryní světa v shiai kyogi v San Jose (USA). Jak na to vzpomínáš?

Jana Worley: Musím říct, že s úsměvem. Do Kalifornie jsem odlétala se zánětem ledvin a v bolestech. Léčila jsem se sama homeopatií. Před mistrovstvím jsem vůbec nebyla schopna trénovat až den předem. Začátek turnaje mi nějak splývá až na ten poslední zápas, kdy mi někdo řekl,že jsem ve finále a bojuji o titul. V hlavě jsem to vzdávala, jelikož jsem nevěřila, že to můžu dotáhnout do konce. Ale pak jsem se srovnala a během zápasu jsem byla přítomna. A vysledek?

Jake máš plány do budoucna?

Jana Worley: Už jsem zmínila, ze momentalně mám dvě malé děti a všechna moje energie jde k nim. Ale určite se chci ke cvicení vrátit později až trochu povyrostou. Nemyslím si, že to bude na tak vysoké pozici jako v ČR. Ale malá skupina lidí v mém okolí, kteří by chtěli cvičit a učit se, by mi byla potěšením.

Co bys poradila lidem, kteří chtějí vstoupit na cestu Budo?

Jana Worley: Na začátku nic nevim. Pomalu se učím a poznávám. Pak se zeptám sám sebe, chci to? Pokud ano, tak to přijmu a respektuji a žiji. Pokud ne, odchazím!

Ptal se Jan Hrbáč, překlad z japonštiny: Lukáš Kraus a Jana Worley.