Všichni, kdož se zabýváme tradičními japonskými disciplínami budó, se v praxi i teorii setkáváme s pojmy a myšlenkovými koncepty, které se stále opakují a jsou námi zdůrazňovány. Mezi mnoha dalšími to jsou: etiketa a úcta, prázdná mysl a životní energie, centrum pohybu i života v břiše a břišní dýchání, postoj fyzický a duševní. V klidném nehybném postoji i v aktivním pohybu, občas po kolenou, hledáme v praxi smysl těchto pojmů. Můžeme-li, na kolena a nejen s pokorou poklekáme do pozice seiza všichni a často, aniž bychom to po evropsku pociťovali jako újmu. Oblékáme se po azijském způsobu, neboť studujeme a cvičíme bojová umění pocházející z této části zeměkoule, a proto i etiketa a důvody našeho chování jsou odsud odvozeny. Rozumíme však pojmům a principům, jimiž se zabýváme, opravdu a hluboce? Možná proto se stále ptáme a snažíme důvody svého jednání i logicky formulovat. Jen v našem časopise Aikidó vyšlo mnoho článků k těmto tématům od různých autorů (I. Fojtík, V. Hotovec, P. Krieger, T. Kyncl, M. Saotome, M. Uešiba, R. de Wolf a další), kterými byl k napsání tohoto článku autor inspirován.

Mnozí "čtenáři a teoretici", ale často i "praktici" budó, chybují v tom, že se principiální otázky a pojmy snaží pochopit a vysvětlit především racionálně. Praxi bojových umění to samo o sobě nestačí, neboť pojmy a principy mají být užity intuitivně, reálně a v pravý okamžik. Pochopení jejich obsahu se tak stává více intuitivní vědomostí získanou prožitou zkušeností než racionální konstrukcí či rozumovým uchopením pojmu. Pojmy v budó nemohou být plně vysvětleny a nemůže jim být porozuměno pouhým intelektuálním objasňováním. Skutečné a hluboké porozumění problému naší disciplíny vyžaduje jednotu těla, intelektu a emocí. Jakýkoli popis, který teoreticky rozebírá principy, pojmy či techniku budó, nemůže být určen k tomu, aby se podle něj kdokoli techniku naučil, pojem zcela pochopil a principu porozuměl.

Budó je ve své podstatě založeno na prožité zkušenosti a opakovaných pokusech. Boj sám vyžaduje okamžitou reakci, která vychází především z intuice a nemůže být brzděna logickým myšlením. Proto ta častá výzva v praxi bojových umění: čiň a nemysli! Intuice jako forma poznání se rozvíjí stálým a dlouhodobým (avšak i uvědomělým) cvičením. I proto budó upřednostňuje praxi před teoretickým studiem. Přesto stále budeme hledat vysvětlení a mluvit o všeobecných pojmech, o kterých "trochu něco víme". Je však rozdíl mezi tím něco "o tom" vědět a skutečně "tomu" porozumět. Kdo něco ví o pojmu, může o něm mluvit. Kdo pojmu rozumí, může a bude ho aplikovat. Ale jen ten, kdo mu skutečně hluboce porozuměl, bude ho používat instiktivně vždy a všude a možná bude ostatním zprostředkovávat stupeň svého porozumění, nejraději pak ovšem v dódžó, na parketách či na tatami. A teoretické poznámky mohou zájemce obohatit jen v tom případě, když obsah pojmu odhalí svým vlastním úsilím a prožitou zkušeností. Co obnáší prosté zaujetí klidné pozice v sedu na kolenou? Co může obsahovat všem zájemcům o budó známý pojem seiza? K některým z mnoha psychofyzických principů, které podle autora, adepta budó často seizu praktikujícího, "klidné sezení" může zahrnovat, nyní jen marginální teoretické poznámky.

Reišiki (etiketa) ...a úcta

Všechny aktivity v budó mají být prováděny s představou etikety a úcty k tradici. Etiketa vytváří atmosféru pro intenzívní seriozní práci a studium. Nesmí se ale přehánět, jak tomu občas bývá, a stát se dominantním elementem našeho pobytu v dódžó. Etiketa pouze pomáhá utvářet naše vystupování a poskytuje nám správný kontext, v němž se učíme správně jednat a chovat ke svým učitelům i partnerům v dódžó. "Sezení v klidu" a pozdrav v seize jsou samozřejmou a nedílnou součástí etikety všech japonských disciplín budó.

Dodržováním správné etikety nastolujeme vhodný druh stavu mysli, který usnadní propojení každodenního života se specifickým prostředím dódžó, za jehož dveřmi tak ponecháme své sentimentální problémy, arogantní předsudky, sobecká přání a soudy. Ale již i běžná etiketa budó není pouhou zdvořilostí, je především vyjádřením stavu našeho vědomí. Prostřednictvím nutného soustředění, vědomého chování a úcty ke druhým se vyhýbáme roztržitosti své mysli a unáhlenosti svého jednání. Relativně snadné bývá osvobodit se od fyzického přetlaku a únavy z každodennosti, obvykle však ke kýženému stavu intelektuálního a emocionálního osvobození potřebujeme mnohem větší vůli a nakonec i etická pravidla. V průběhu vlastního cvičení spojeného s intenzívním tělesným pohybem i zvýšenou psychickou aktivitou, kdy se totálně zabýváme sami sebou v interakci s partnery, nutně musíme střídat pohyb s nečinností. Poklekáme proto podle tradice na kolena a usedáme do seizy. Etiketa a uvědomělá nečinnost této pozice obsahují moment enormě klidné mysli, která je nutná k zajištění změn z normální dennodenní činnosti v intenzivní specifickou aktivitu spojenou s naší přítomností tady a teď v dódžó, z únavy a vypětí na parketách i tatami v plněhodnotnou aktivitu novou.

Původní formy etikety měly v historických souvislostech až kodifikované uplatnění v "rituálních" gestech, ale i prakticky opodstatněné důvody. Měly umožnit válečníkovi přežít v čase. Přestože se účelově zaměřené formy válečných znalostí (budžucu) vyvinuly v moderní disciplíny s převážně duchovním zaměřením (budó), mnoho ze starých pravidel a gest zůstalo zachováno. Dodnes například podle tradiční etikety aikidóka vstává z pozice seiza nejprve pravou nohou tak, aby mohl tasit symbolický meč v případě napadení, ačkoli dnes již meč na levém boku nenosí, a ani jeho samotné použití není prvotním cílem aikidó.

Zachování a kultivování úcty v dnešní době, kdy zdvořilost bývá potlačena na minimum, rozhodně nejsou něčím nadbytečným. Obvyklé pozdravy a časté úklony v budó zároveň nejsou pouhým zdvořilostním poklonkováním. Neměly by se proto provádět formálně či ledabyle, každému prvku jejich formy je zapotřebí se věnovat s dokonalou péčí. Specifickými pozdravy a úklonou vzdáváme úctu tomu kterému zakladateli disciplíny budó i celé řadě učitelů vedoucí až k našemu konkrétnímu a současnému. Pozdravem se na vlastní cvičení připravujeme a vyjadřujeme respekt i úctu k těm, se kterými budeme cvičit. Pozdrav je tak část přechodu mezi vnějšími aktivitami a vnitřní činností, jakou budó má být. Je způsobem uvědomění si, kde se nacházíme a čemu se budeme v následujícím čase věnovat. Každý adept budó proto často již při vstupu do dódžó na kolena klesá a v průběhu cvičení mnohokrát seizu zaujímá.

Mu ("nic", pravý opak "bytí", bytí v nebytí) ...a prázdná mysl (mušin)

V klidu stát v postoji nebo sedět v pozici seiza (případně zazen) znamená překonávat podvědomý strach ze života i smrti, jednoduchým způsobem upravit všechny své tělesné funkce, zapomenout a vystoupit z iluzí každodenního života. S "prázdnou myslí" se tak snáze můžeme přiblížit světu "takovému, jaký je" a stavu věcí "jakými by měly být". Vyprázdněním mysli jen jednoduše ve světě existujeme a přerušujeme nekonečný sled myšlenek otravných pro naše duševní i tělesné zdraví.

Utkvělá mysl a přílišná snaha něčeho dosáhnout často přivodí bloudění ducha. Prázdná mysl se nenechá ničím vyrušovat, o nic neusiluje. To jenom my musíme vynakládat nemalé úsilí, abychom zapomněli na sebe a své zištné myšlenky. Seiza (nejen), stav duševního uvolnění a okamžiky klidu mysli, naše prostá existence tady a teď, přinášejí jednotu těla a ducha. Myšlenky a představy mají přicházet samy a samy odejít, aniž bychom na nich utkvívali nebo se je snažili zastavit. Pouhý dech následovaný naším duchem v pozici a postoji těla, v jednotě klidu a pohybu, těla i ducha, to je tajemství seizy. Možná i smysl a jeden z deklarovaných cílů cvičení disciplín budó.

Mnozí z nás, kteří se zabýváme budó, vnímají klid a pohyb jako diametrálně odlišné věci. Ti, kdo se realizují hlavně v klidných cvičeních, propadají návyku uznávat jen klid a často dosáhnou klidu mrtvého. A naopak ti, kdo sledují cestu aktivních cvičení, často vyznávají pouze aktivitu a stávají se ve svém spěchu nenormálními. Stav klidu a stav pohybu jsou však původně totožné, každý z nich obsahuje existenci stavu druhého. Koncept pohybu v klidu nebo klidu v pohybu znamená, že i stav úplného klidu má zahrnovat prvek mimořádně prudkého pohybu a že prudký pohyb obsahuje ve své podstatě prvek absolutního klidu. Opravdový klid neznamená stav bez hnutí a pohybu. Takto pojímaný stav mrtvého klidu a zamlženého vědomí dělá z každého pokusu cvičení v “seize” nebo cvičení dechu (kokjúho) promarněný čas. Síla pohybu vzniká z vnitřního klidu a tomu, kdo tento klid neovládá, se často už při nepatrné činnosti roztřese dech a ztěžknou údy.

Adept budó hledá stav "být vždy připraven", proto musí zaujímat dobrý postoj a držení těla v klidu i v pohybu, které signalizují připravenost k akci a ochraňují jej před konflikty. Díky správnému postoji a klidnému dechu se zbavuje tělesné i duševní křečovitosti. Při častém usedání také celkově regeneruje a formou "sezení v klidu" v seize dosahuje žádoucího stavu ducha a prázdnoty mysli. Zaujmout postoj nebo pozici však samo osobě neznamená dosáhnout správného stavu ducha, ostatně ani není třeba získat nějaký zvláštní stav, ale vyjádřit svou vlastní přirozenost. Forma cvičení tak není prostředek a účelem pravidel i technik není učinit každého adepta stejným, ale nechat každého vyjádřit své vlastní já co možná nejsvobodněji. Každý máme svoje tělo i způsob jeho držení a pozice, které při cvičení zaujímáme, jsou založeny na proporcích našich těl. Jsou-li naše těla a duch na svých místech, bude všechno ostatní na správném místě a správným způsobem uspořádáno, aniž bychom měnili něco jiného než sebe a věci kolem nás se snažili uspořádat. "Sezení v klidu" je jedním z cvičení v budó nejzákladnějších, a jak tomu obvyklé bývá jen zdánlivě, je seiza považovaná za úkon "jednoduchý".

Ki (životní energie)

Koncept ki je nám Evropanům z velkého počtu orientálních psychofyzických principů budó snad nejméně srozumitelný. Každý člověk je podle něj naplněn ki, která se projevuje ve všech jeho tělesných nebo duševních aktivitách jako životní a tvůrčí energie, síla vůle a radost ze života. Ki, aplikována vesmírně na svět přírody, se manifestuje ve všech věcech, které nás obklopují. Koloběh ki označuje vzájemnou výměnu energií mezi nebem a zemí, vytváří a zachovává mikrokosmos i makrokosmos. Ki může být demonstrována v různých situacích v aktivní i latentní formě.

Ki (jako duševní síla) a kokjú (dýchání, kokjúroku jako síla dechu) jsou v ostrém kontrastu k čistě fyzické síle a jsou občas zaměňovány. Jejich vzájemný vztah se projevuje v procesu dýchání. Proud ducha (ki no nagare) souvisí s dýcháním a je mentální aktivitou. Všechna budó zdůrazňují ideu koncentrace (šúčúrjoku) a extenze síly, které spojují principy dýchání, centralizace (haragei), správného držení těla (šisei) a psychického stavu (zanšin). Trénink budó je zacílen na usměrnění veškeré dostupné síly do daného místa v daném okamžiku. Soustavným tělesným i duševním cvičením adepti budó dosahují možnosti podle své vůle uvolnit sílu a energii v neobvyklém množství v případě vážného ohrožení života, které bojová umění modelují. Princip ki a kokjúrjoku stejně jako další zmiňované principy, jejich rozvoj, vnímání i užití hledají všichni, v klidném postoji i při "sezení", v aktivním pohybu a při technikách všech disciplín budó, v každém okamžiku a všude.

Hara (břicho) – centrum životní a tělesné síly

Oblast břicha lze rozdělit na hara spodní (pod pupkem) a hara horní (nad pupkem). Část hara – bod tanden je považována za sídlo "vnitřní energie" ki. Položíte-li si dlaně na břicho s palci ohnutými dospodu a ukazováky pod pupkem, je tanden místo, kde leží prsteník. Odsud je produkována lidská životní síla včetně pohlavní aktivity.

Orientálci považují tuto oblast za centrum veškeré tělesné síly ("zemský střed člověka"). Význam hara není zdůrazňován jen ve smyslu anatomickém, ale jako "pravý střed" je hara chápáno i ve smyslu filozofickém a náboženském. V západní anatomii je hara oblast mezi hrudním košem a pánví, která obsahuje nejvíce životně důležitých orgánů (zejména trávicí a pohlavní orgány). Tělesnou energii získáváme z potravy, která je v této oblasti zpracovávána, a ostatně i evropské "láska prochází žaludkem" o něčem svědčí. Při špatné funkci hara nemůžeme energii z potravy využít v produkci udržující život, zdraví, energii k aktivnímu a činorodému životu.

V oblasti hara začíná každý pohyb, přestože se pak na celkovém pohybu podílejí nejrůznější části těla. V hara leží tělesné těžiště, při jeho ztrátě ztrácíme nejen fyzickou rovnováhu. Posilování hara podporuje duševní sílu a pozitivní charakter naší osobnosti, kultivaci hara lze přirovnat ke kultivování kořenů rostliny. Zachování "pravého středu" umožňuje v bojových uměních optimální reakci na případné nebezpečí, aktuálně tak můžeme vnímat a reagovat na měnící se vnitřní i vnější síly a podmínky střetu s protivníkem.

Břišním dýcháním dosahujeme popisovaného stavu mu a zbavujeme se stresu. "Všechno špatné" koncetrujeme do oblasti hara (známé bolení břicha při problémech), abychom to vytlačili a současně zmírnili emotivní stav počínajícího napětí. Uvolnění, které následuje, dělá naše hara měkkým a naše reakce adekvátní situaci. Výrazem "mít hara" (hara ga aru) označují Japonci odvážné lidi s pozitivní energií a dobrou myslí. Výrazem haragei popisují princip centralizace myšlení a akce se zdůrazněním a zapojením hara, které tak má podstatný vliv ve všech fyzických i duševních aktivitách, neboť se odsud usměrňuje (extenze) tok mentální i fyzické energie a účinnost našeho jednání. Bez "uvědomění si" hara, oblasti často zdůrazněné i pozicí rukou, seiza a cvičení při "klidném sezení" ztrácí obsah a obvykle postrádá smysl.

Kokjú (síla dechu)

Orient přikládá dechu a jeho procvičování velkou důležitost. Všechny popisované metody dýchání jsou založeny na myšlence sjednocení ducha i těla jako předpokladu správného dýchání a upřednostňují princip hlubokého dýchání bráničního. V Japonsku jsou techniky a metody dýchání vizualizovány do dolní části břicha, kam je každý vdech veden a každý výdech odtud vychází. Dýchání zásobuje člověka ki a hara je akumulátorem ki. Dechové fáze působí jako pumpa, člověk se ki naplní a poté ki vydá, v různých technikách je pak možné tuto energii vést do různých míst vlastního těla. Výraz kokjúroku značí použití síly dechu při dýchání v rozhodujících fázích technik budó. Všechny techniky v aikidó by měly být vykonávány s principem kokjú, lze je označovat jako kokjúnage a je jedno, zda jde o nagewaza (hod), katamewaza či osaewaza (znehybnění).

Bez vzduchu nemůžeme žít, okamžik za okamžikem musíme dýchat, jsme tak na dýchání úplně závislí i nezávislí. Dýchání je elementární činnost univerzálního bytí. Bez zkušenosti dýchání a tohoto stálého "cvičení" nemůžeme dosáhnout svobody života. Když se nadechujeme, přichází vzduch z vnějšího světa do vnitřního, když vydechujeme, odchází vzduch z vnitřního světa do vnějšího. Nerozdělujme tyto dva světy, budeme-li vnímat skutečnost, že je jen jediný nekonečný svět, bude nám bližší myšlenka jednoty těla a ducha.

Duch bude následovat náš dech, náš duch bude klidný a dýchání podvědomé. Přestaneme vnímat sami sebe a splyneme s vesmírem. Nebude žádné já, žádný svět, žádný duch, žádné tělo, budeme pouze pumpou, kterou dech prochází, nastane stav mu. Budeme jen vnímat rytmus našeho dechu, duchem přítomni a osvobozeni od svých malých já, budeme univerzálně přirození. Ztratíme představu času a prostoru, neboť jedno a totéž pro nás budou, jen prostě vědomě "budeme" a uvědomíme si tuto univerzální činnost.

Pokračování.

Článek vyšel poprvé v časopise Aikidó (vydáván oddílem Aikido Kenkyukai Praha s podporou České asociace aikidó). Publikováno s laskavým svolením autora.

Fotografie jsou ilustrativní (autoři Tomáš Kyncl, Tomáš Berger, René Skupý).