Učinádi, tódi, karate | BudoNews.cz

BudoNews.cz



Úvodní strana > Japonsko a Okinawa > Učinádi, tódi, karate

Učinádi, tódi, karate


29. října 2014 | Přečteno: 4281x | Autor: Jan Čech

Bojové umění, kterému dnes říkáme karate, nevypadalo vždy stejně. Prošlo dlouhým vývojem a jako technika samotná se postupem času měnil název i charakter celého umění. Karate získávalo novou tvář tak, aby co nejvíce vyhovovalo potřebám doby a nejrůznějším společenským tlakům, kterým se nebylo možné vyhnout. Pojďme se podívat na to, k jakým změnám tedy došlo a proč.

Ti, Učinádi a tódi

Počátek systematického bojového umění na Okinawě bohužel není možné přesně časově určit. Už v době, kdy ještě nebylo možné mluvit o sofistikovaném umění (tedy s ucelenou metodikou nácviku technik, sestavami kata jako zdrojem informací atd.) docházelo k více, či méně organizovaným zápasům, které stejně jako v jiných koutech světa sloužily jako společenská událost, příležitost k sázkám atd. Děti se pro zábavu přetahovaly a učily se tak základům okinawského sumó, dospělí se bavili oblíbenými pěstními zápasy. Mluvíme o celém období historie Okinawy zhruba až do konce 18. století.

Souostroví Rjúkjú (dnešní japonská prefektura Okinawa) bylo díky své poloze vždy křižovatkou několika kultur. Okinawané udržovali čilé obchodní vztahy především s Čínou (za dobrého počasí je z Okinawy dokonce vidět Taiwan) a Japonskem, ale i s dalšími okolními zeměmi. Takové obchodní styky byly pro Rjúkjú s malým počtem obyvatel (dokonce ani dnešní Okinawa nemá více obyvatel než Praha) a velmi omezenými zdroji surovin naprosto nezbytným zdrojem zboží každodenní potřeby, od železa až po např. hedvábí. Jedním z nejstarších obchodních kontaktů bylo i království Siam, dnešní Thajsko.

Původní okinawské boxerské umění se nazývalo velmi prostě ti (ティ,手 – ruce). Jednalo se o techniky úderů zavřenou pěstí, ale také loktem, hlavou, holení, či koleny. Součástí tréninku bylo množství nejrůznějšího otužování a otloukání, posilování atd. Docházelo k zápasům před publikem a ti bylo v tu dobu známé jako bojový styl rváčů, nižších společenských vrstev obyvatel Rjúkjú. Vzhledem ke shodnému historickému období (17. a 18. stol.), vřelým obchodním vztahům mezi Siamem (muay boran) a Barmou (lethwei) a díky obrovské popularitě podobných zápasů lze předpokládat, že docházelo ke vzájemnému ovlivnění bojových stylů a k zápasení mezi námořníky při návštěvách spřátelených zemí. Muay boran se navíc dočkal největšího rozmachu právě v 17. století, kdy si jej oblíbil siamský král Narai a povýšil jej dokonce na "sport králů". Důkaz o přítomnosti učitele muay boran na Okinawě se nedochoval žádný a ačkoliv ti vykazovalo mnoho společných prvků, s největší pravděpodobností se jednalo o výměnu zkušeností prostřednictvím zápasů, tedy přizpůsobení se pravidlům a inspirací stylem soupeře. Na Okinawě se tak mluvilo velmi prostě o cvičení ti, nebo Učinádi (Učiná - okinawským jazykem název pro Okinawu. Učinádi 沖縄手 je tedy japonsky Okinawa-te), jako o cvičení jakékoliv formy bojového umění.

Dnes již víme, že okinawský zápas (sumó) má své původní kořeny v shuai jiao, tedy v Číně. Stejně tak jako sestavy kata i "lepivé ruce" kakie pochází přímo z čínských bojových umění a i dnes je na základě kusé dokumentace možno zhruba určit ze kterých stylů kung fu konkrétně karate pochází. Zbývá tedy otázka, kam zařadit Učinádi, které prodělalo rozmach ve stejnou dobu jako siamský muay boran a které vykazuje tolik technických podobností. Je možné, že se toto umění na Okinawě vyvinulo zcela samostatně, bez vnějšího vlivu, ale s přihlédnutím k výše zmíněným detailům a k hojným obchodním kontaktům mezi Siamem a Rjúkjú, je to velmi nepravděpodobné.

Díky neméně častým obchodním stykům s Čínou do království Rjúkjú proudilo společně s hedvábím, porcelánem, zbraněmi atp. i bojové umění. Na rozdíl od hrubého Učinádi bylo předáváno pomocí sestav kata, bylo tak mnohem lépe systematizované a znalo složité techniky včetně dechových a zdravotních cvičení, či použití zbraní. Jako kontrast ke staršímu a zdomácnělému Učinádi (tedy okinawských rukou), bylo toto umění praktikováno především mezi bohatšími vrstvami, či dokonce u královského dvora a s odkazem na zemi původu bylo obecně nazýváno tódi, či túdi (tó/tú, kara – 唐 – znak původně vyjadřující dynastii Tchang, za které Čína prošla značným kulturním i technologickým rozmachem. Tento znak se však časem začal používat jako obecné označení pro Čínu, bez ohledu na období, či dynastii) – čínská ruka.

Výměna informací, souboje mezi protagonisty a výuka tódi, která se postupně rozšiřovala i mezi spodní vrstvy obyvatel, nakonec znamenala postupné splynutí starého a nového stylu boje. Vznik toho, čemu dnes říkáme okinawské karate, byl pomalý, několik set let trvající proces, ve kterém hrály roli především styky s okolními zeměmi.

Karate vs. karate - 唐手 vs. 空手

唐手 - čínská ruka (tó, kara - Tchang, Čína)
空手 - prázdná ruka (kú, kara – prázdný, nebe)

Myslím, že jedním z největších zlomů ve vývoji karate bylo jeho rozšíření z Okinawy do Japonska. Je to doba mnoha ústupků, změn a podřízení se japonské systematizaci.

Ačkoliv bylo království Rjúkjú sužováno okupací japonských vojsk z klanu Šimazu už od roku 1609, mělo spíše status nuceného vazalství a zůstávalo i nadále samostatným královstvím. Ke konečné anexi došlo až v roce 1879, pět let po incidentu Taiwan šuppei (zabití 54 okinawských rybářů, které bouře odnesla na Taiwan a následná vojenská odpověď ze strany Japonska), který se pro ni stal záminkou. Království Rjúkjú tak zaniká a mění se v japonskou prefekturu Okinawa, kterou je dodnes (vyjma období mezi lety 1945 – 1972, kdy byla součástí USA).

První předzvěstí výrazných změn v historii byl přelom 19. a 20. století. Se zánikem feudálního Rjúkjú byla rozpuštěna i královská garda (poslední král Šó Tai byl donucen přísahat věrnost japonskému císaři Meidži a žít v Tokiu od roku 1879 až do své smrti) a systematická výuka kvalitního bojového umění byla zrušena, resp. omezena na uzavřené skupiny, cvičící mnohdy v utajení, nebo pouze v rodinném kruhu. Snaha o opětovný rozmach tódi znamenala i hledání nových informací a několik okinawanů se dokonce vydává za studiem bojových umění do Číny (Higaonna Kanrjó, Ueči Kanbun, později Miyagi Čódžun atd.). Obroda tódi nakonec skončila úspěchem a v roce 1901 se stalo součástí výuky na základní škole v městě Šuri. Postupně si jako tělesná výchova nachází své místo v okinawském školství a v roce 1905 se učí už i na středních školách. Výuka ve školách znamenala opětovný zájem mládeže a dnes lze říci, že tento krok, ačkoliv vedl k mnoha technickým změnám v samotném umění, karate nejspíš zachránil od zániku. Jednalo se o zjednodušenou verzi a v této době vznikají i nové kata, určené právě pro tělesnou výchovu mládeže, spíše než jako komplexní bojové umění. Proslulý mistr Itosu Ankó, největší propagátor karate jako tělesné výchovy, vytváří pět kata s názvem pinan, které jsou základem některých stylů karate dodnes. Aby však bylo možné učit tódi na školách, podřizuje se Itosu požadavku na odstranění všech "nebezpečných" technik, jakými jsou páky na klouby a útoky na vitální body kjúšo. V Gódžú rjú za tímto účelem později vznikají dvě kata gekisai. Na žádost japonského ministerstva školství bylo upuštěno od názvu tódi, především z důvodu srozumitelnosti (na rozdíl od okinawského dialektu nezná japonština slabiku di (dy), název byl navíc nic neříkající a snadno zaměnitelný se záplavou jiných znaků, které se mohou číst stejně) a pouhou změnou čtení stejných znaků 唐手 vzniká japonský název karate.

Na popularizaci karate v Japonsku má největší zásluhu Itosuův žák Funakoši Gičin, o kterém se často mluví jako o otci moderního karate. Funakoši poprvé v roce 1922 představil karate tokijské veřejnosti, a protože do té doby neznámé umění vzbudilo zájem, natrvalo se v Japonsku usadil a postupně začal s výukou. Vzhledem ke svému okinawskému původu však narážel na mnohé překážky, včetně diskriminace, která byla v tu dobu vůči Okinawanům poměrně běžná. Kromě změny svého příjmení (znaky Funakoši 富名腰 svou neobvyklostí přímo odkazují na okinawský původ. Oproti tomu stejné jméno, psané 船越 se v Japonsku vyskytuje běžně) měnil postupně i některé okinawské termíny za japonské (kata pinan – japonsky heian atd.) a přiblížil tak karate širší veřejnosti, především však tokijským úřadům. Funakošimu byla umožněna ukázka karate v Kódókanu v Šimotomizace, kde před dvěma sty džúdisty předvedl kata naifančin a základní postoje a přesuny (unsokuhó). Na džúdisty, kteří trávili mnoho času volným bojem (randori) a nácviky ve dvojici, však ukázka neudělala žádný dojem, dokonce někteří z nich otevřeně proti Funakošimu vystoupili s tím, že bez žádné formy randori/ kumite nemůže karate nikdy fungovat v praxi. Budoucnost Funakošiho jako učitele karate tak byla ohrožena a nějakou dobu mu nezbylo, než se živit jako zprostředkovatel studia a ubytování pro okinawské studenty v Tokiu. Dva z jeho nejvýznamnějších žáků Ócuka Hironori (pozdější zakladatel Wadó rjú) a Koniši Jasuhiro (pozdější zakladatel Šindó džinen rjú) o Funakošim řekli, že v době, kdy přijel z Okinawy, uměl 15 kata, nácvik praktického boje ve dvojici však téměř neznal (1). Byl to pak právě Koniši, student Šindó jóšin rjú džúdžucu, který Funakošimu mezi lety 1922 až 1924 pomohl zformovat první kontrolované jakusoku kumite.

V roce 1924 je pak Funakošimu umožněna výuka karate, jako tělesné výchovy na univerzitě Keió daigaku. Vzhledem ke značné popularitě a zavedené výuce džúdó však Funakoši ze strany ministerstva školství čelí požadavkům na vymezení svého umění tak, aby džudu nekonkuroval a aby existence nového sportovního klubu měla na univerzitě vůbec smysl. Funakoši souhlasí s odstraněním hodů a jim podobných technik z karate, urputně se však brání zavedení volného boje. To nakonec vyústí i v odchod Koniši Jasuhira ke druhému tehdejšímu učiteli karate, okinawanu Motobu Čóki, který naopak svou výuku na boji zakládal (2). Pod tlakem Funakoši konečně rezignuje na většinu požadavků a v rámci univerzity Keió formuje společnost pro výzkum karate (Keiógidžuku daigaku karate kenkjúkai - 慶應義塾大学唐手研究会) a začíná připravovat koncept volného sportovního kumite.
Tím jsou položeny základy moderního karate, které nechává svou okinawskou předlohu daleko za sebou. Japonsko prochází čím dál větší nacionalizací a tak i na bojová umění, jakožto prostředek k výchově japonské mládeže, jsou kladeny stále větší nároky. Jeden z těchto tlaků nakonec způsobuje i to, že odkaz na čínský původ karate, tedy znak kara 唐 není již více společensky akceptovatelný a je nahrazen. Změna jména celého umění je vzhledem k postupně se zvyšující popularitě karate už nemožná a nahrazení znaku kara jiným znakem se stejným čtením je nejlepší možnost. Vzhledem k tomu, že "tokijské" karate nepoužívá žádné zbraně a je víc zaměřeno na výchovu mládeže, nabízí se přímo znak čtený stejně kara 空 – prázdný. K přejmenování Funakošiho společnosti pro výzkum karate tak dochází v roce 1929. Posledním krokem k vytvoření nového karate je pak přidání znaku "dó" 道 v roce 1936. Karate se tak navzdory svému původu stává japonskou cestou ke zocelení mládeže a dělá tak službu předválečným přípravám. Pod tlakem ze strany japonského ministerstva školství, resp. jeho frakce určené k registraci a systematizaci bojových umění (Dai Nippon Butokukai), nakonec přejmenovávají své umění všichni přední učitelé a výměna znaku "kara" s přidáním znaku "dó" se časem nevyhne ani původním okinawským stylům...

K.O. karate (カラテ)

Posledním významným obdobím v historii karate jsou 60. léta 20. století a postupný rozmach nového druhu karate Kjokušinkai. Ačkoliv se jeho zakladatel Ójama Masutacu musel kvůli svému korejskému původu potýkat s podobnými diskriminačními překážkami jako kdysi Funakoši, či Motobu, díky masívní reklamní kampani zahrnující komiksy (Karate baka ičidai 1971 - 1977), filmy a televizní spoty, si nakonec získává místo v povědomí japonské i světové společnosti, kam velmi rychle expanduje.

Ójama přichází se zcela novým druhem plnokontaktního zápasu bez chráničů, vyřazuje z něj však údery na hlavu, možnost úchopu soupeře atd. a zachovává jej tak tvrdým a divácky atraktivním.

Jako jeden z prvků vymezení se oproti ostatním stylům, jsou velmi často na dódžó Kjokušinkai (a jeho odnoží) k vidění cedule s nápisem karate latinkou, nebo katakanou (japonská slabičná abeceda, sloužící převážně k přepisu cizích slov, pro které japonština nemá znaky).

Závěrem

Díky rozmachu informačních technologií, velmi snadnému cestování po celém světě a popularitě bojových umění je dnes snad možné říct, že karate již nikdy mít namále nebude. Ať již původní okinawské karate, či moderní sportovní forma, obě mají svou pevnou členskou základnu a stabilní jméno. Za sebe musím podotknout, že mě těší stále se zvyšující počet karate nadšenců, kteří neváhají obětovat často velmi mnoho a vyrazí za studiem karate do Japonska a na Okinawu. Po celém světě se tak pomalu zvyšuje počet kvalitních dódžó původního okinawa karate, na které bylo doposud (na rozdíl od obou sportovních forem) velmi těžké narazit.

Změna jména, respektive znaků v názvu je velmi patrná do dnes. Pokud někdy budete mít cestu do Japonska a narazíte ve městě na karate dódžó, prakticky ihned můžete odhadnout a zařadit tamní styl pouze podle pohledu na vývěsní štít. Narazíte-li na znak kara 唐, budete vědět, že se jeho uživatelé snaží odkázat na původní karate, jeho okinawskou formu. Nejčastěji užívaný znak kara 空 bude ve většině případů znamenat moderní japonské soutěžní karate (bez ohledu na rjú). Křiklavá cedule s nápisem v katakaně カラテ pak téměř vždy znamená Kjokušin, či jednu z jeho dalších větví.

Fotografie (shora dolů):

Itosu Ankó
Funakoši Gičin
Motobu Čóki
Koniši Jasuhiro

O autorovi:

Jan Čech strávil v Japonsku nepřetržitých 8 let života, které zasvětil studiu okinawského Gódžú rjú karate. Je žákem sensei Kató Tomojuki (10. dan), v jehož domácnosti měl tu čest rok pobývat.

Po návratu z Japonska v r. 2009 založil v Praze na Letné dódžó Okinawa Gódžú-rjú Budžucukan, kde v současnosti vyučuje.

(1) Ótsuka Hironori o tom pojednává ve své knize Meiseidžuku zengo (str. 55), Koniši Jasuhiro pak v knize Rjúkjú karatedžucu no sendacuša (str. 58, 59)

(2) Dnes o něco méně známý Motobu Čóki byl pravým opakem Funakoši Gičina. Motobu v době své cesty do Japonska (Ósaka, Kjóto) údajně ovládal pouze 2 - 3 kata a svou výuku zakládal na praktickém boji a zkušenosti ze zápasů. Vztahu těchto dvou pánů, incidentu při jejich setkáni a roli, kterou sehrál Koniši Jasuhiro bych rád věnoval samostatný článek.

Zdroje:
Siamese boxing – The original source of Okinawa-te (Patrick McCarthy, 2014)
Gódžú rjú karatedóši (Higaonna Morio, Miyagi Aniči, 2001)
Wataši no karatedžucu (Motobu Čóki, 1932)
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv autora

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Jirka - 11.11. 2014 / 18:22
Ano pane Cechu napsal jste to správne a souhlasim jen se mi jednalo o doplneni protoze plno lidi ma pocit ze kdyz Ojama odstranil ze sportovniho zapasu udery na hlavu tak ze se to vztahuje na cely kyokushin a uz se nerozlisuje sportovní boj od celeho systému. Každopádně rad ctu Vase příspěvky a velmi se mi libí jen tak dal.Osu

Jan Čech - 11.11. 2014 / 11:12
Díky za komentář. Přesně to jsem v článku napsal: "Ójama přichází se zcela novým druhem plnokontaktního zápasu bez chráničů, vyřazuje z něj však údery na hlavu, možnost úchopu soupeře atd. a zachovává jej tak tvrdým a divácky atraktivním." Lidem ale nelze mít za zlé to, jak chápou určitá bojová umění. Záleží především na tom, jak se daný styl sám prezentuje světu.

Jirka - 10.11. 2014 / 13:56
Pekny clanek jedine co bych spis doplnil u kyokushinkai karate ze udery do hlavy zde jsou stejne jako uchopy, hody, paky, zbrane atd. Jen pouze u sportovniho zapasu se nemuze z duvodu bezpecnosti uderit do hlavy. Mam pocit ze lidé pouze znaji sportovni stranku a ne kyoukushin jako bojove umění.


Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu


Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na