V boji teče krev | BudoNews.cz

BudoNews.cz



V boji teče krev


14. října 2015 | Přečteno: 2914x | Autor: Marek Kožušník

Stát se rytířem. Aspoň na pár okamžiků. Bojovat s mečem v ruce – protože jen tak se pozná, že jsem opravdu dobrý válečník. Zmáčknout spoušť pistole totiž umí každý slaboch, každý zbabělec. Teprve s mečem, sekyrou nebo kopím se ukáže, kdo je muž. Protože dějiny mužů jsou dějinami válek. Dějinami krve.

Stát se rytířem. To znamená přesunout se v čase o 800 let zpátky. Pak je tady ještě jedna možnost: Přidat se k partě šílenců, kteří dělají něco v dnešní době naprosto nepochopitelného – bojují tak, jak se bojovalo v dobách, kdy slova čest, síla a hrdinství ještě něco znamenala. "Myšlenka středověkého plnokontaktního boje, HMB (Historical Medieval Battles) vznikla zhruba před patnácti lety mezi ruskými, polskými a ukrajinskými bojovými šermíři," vypráví Tomáš Gajdošík, jedna z hlavních postav české scény středověkého boje HMB. Těmto šermířům jednoho dne přestaly stačit pouhé rekonstrukce historických bitev, kterým se do té doby věnovali, chtěli skutečný boj. Takový, jaký prožívaly statisíce válečníků v dějinách. "Postavili se proti sobě, dvě řady bojovníků v plátové zbroji a meči v rukou. A začali do sebe sekat naplno, nezastavovali rány, jak byli dříve zvyklí. Snažili se srazit protivníka na zem, protože právě tohle ve skutečném středověkém boji znamenalo téměř jistou smrt," vysvětluje Tomáš Gajdošík. Když totiž takový rytíř spadl, vrhli se na něj všichni nepřátelé okolo a nelidsky jej dorazili. Proto se později nastavilo klíčové pravidlo HMB tak, že když bojovník upadne na zem nebo se jí dotkne více než dvěma opěrnými body, je vyřazen. Jedním z šermířů, kteří tento brutální a realistický způsob boje vymysleli, byl Ukrajinec Anton Trubnikov, dnes prezident Mezinárodní asociace historického středověkého boje (HMBIA).

INTERMEZZO: BOJOVNÍCI V ARÉNĚ U HLADOVÉ ZDI

Kousek od Hladové zdi na vrcholu Petřína vyrostla na začátku května aréna bojovníků. Kolem ní pravé středověké stanové městečko s krámky a tržištěm. Mezi uměleckými kováři a prodavači nejrůznějších tretek, medoviny, zbraní, štítů nebo výstroje se proplétaly postavičky v dobovém oblečení v jednom houfu s turisty všech národností vyzbrojenými fotoaparáty a kelímky s pivem. V aréně se mezitím bojovalo, šestý ročník Bitvy národů pokračoval už druhým dnem. Dav bouřil – a nejvíc, když nastoupili Češi. Vedli si statečně, v nelítostném souboji pět na pět, navlečení do dvacetikilových plátových zbrojí, v prachu arény obklopené dřevěnou ohradou a skandujícími diváky. A jako během skutečného středověkého střetnutí, i zde docházelo ke zraněním. Kdo zůstal ležet na zemi, udolán silnými zásahy meče, palcátu, halapartny nebo sekyry, často odkulhal a do dalších bojů už nenastoupil. Řev diváků v tu chvíli ještě zesílil.

MMA, RAGBY A REÁLNÝ STŘEDOVĚKÝ BOJ

V roce 2009 se elita Historical Medieval Battles sešla v ukrajinském Charkově. Kapitáni prvních národních týmů zde nastavili pravidla a celkovou organizaci. Vymysleli Bitvu národů (Battle of the Nations), mistrovství světa v tomto plně kontaktním sportu na pomezí MMA, ragby a reálného středověkého boje. Na první Bitvu národů v roce 2010 přijeli bojovníci z Polska, Běloruska, Ruska a Ukrajiny. Ze hry na reálný středověký boj vzniklo regulérní sportovní odvětví. První dva ročníky Bitvy národů proběhly na Ukrajině, třetí v Polsku, čtvrtý ve Francii, pátý v Chorvatsku. Šestý ročník se letos v květnu konal v Praze na Petříně a bojovat přijely týmy z pětatřiceti zemí světa. Kromě tradičních evropských zemí i třeba z Mexika, Izraele, Argentiny, Austrálie, Nového Zélandu, Švýcarska nebo Spojených států.

PŘETRŽENÝ ÚPON, VYKLOUBENÉ RAMENO

Úrazy k tomuto brutálnímu sportu prostě patří, i když nejsou tak fatální, jak by se mohlo na první pohled zdát. "Samozřejmě že po soubojích zůstanou nějaké modřiny a natažené svaly. V horších případech přetržený úpon nebo vykloubené rameno. Nejčastěji ale jde o šoková zranění," upozorňuje Tomáš Gajdošík. "Když dostaneš pořádnou ránu mečem nebo sekyrou, jsi otřesený a v šoku. Spousta lidí v takové situaci prostě odkulhá pryč, protože jsou pomlácení. A vůbec přitom nemusí jít o likvidační zranění, ale jen o pořádnou modřinu." Proto je velice důležitá ochrana. "Pokud na sobě bojovník nemá dostatečnou zbroj nebo se navlékne do půjčené zbroje, která mu tak úplně nesedí, koleduje si o zranění," vysvětluje Tomáš Gajdošík. "Pokud navíc nemáš dobrou vycpávku helmy, může úder do hlavy pekelně bolet." Pražští válečníci mají štěstí, zbroj i zbraně jim vyrábějí ti nejlepší. Ať už je to mečíř a kovář Tomáš Lebduška nebo platnéři Dima Nikitin a Mojmír Vrtal.

SÁM UPROSTŘED ARÉNY

Není to žádná legrace. V boji na sobě člověk vláčí zbroj o váze dvaceti kilogramů. V jedné ruce meč, ve druhé štít. Přes úzké hledí helmy toho není moc vidět, pot stéká do očí a štípe. Celé tělo je propocené během prvních desítek vteřin boje. Dochází dech, svaly slábnou. Meč i štít jsou stále těžší. Do toho všeho se na vás řítí několik agresivních hromotluků s úmyslem vás zničit, rozsekat, zašlapat do země. Adrenalin pumpuje celým tělem, plíce téměř explodují námahou. Rány už ani nepočítáte – ty, co jste rozdali ani ty, co jste dostali. V boji teče krev. Nejde ale o useknuté ruce nebo propíchnuté břicho, ze kterého lezou ven střeva. Tady se nebojuje na život a na smrt.

ŽELEZO PROTI ŽELEZU

"Krev? Ano, je to kontaktní boj. Máchá se přece železem proti železu," usmívá se Tomáš Gajdošík. "Může přijít nějaké to škrábnutí. Špatně sedící helma po nárazu rozsekne obočí. Samotná hlava je ale v bezpečí. Helmy jsou robustní, vyrobené z nekaleného plechu silného 2,5 milimetru. Mají deformační zóny."

V boji je snadné udělat chybu, zvlášť když už jste po několika zápasech fyzicky na dně. Lehce ztratíte rovnováhu, protočíte si koleno. "Kolena jsou opravdu problém, proto jsou taky chráněna železem zepředu i zboku," vysvětluje Tomáš Gajdošík. "Nikdo ti ale nemůže zaručit, že špatně nespadneš. Zranění kolena se dá předejít jedině cvičením a posilováním. Donekonečna děláš dřepy, běháš. Stejně tak se neobejdeš bez dokonalé fyzičky. Prostě musíš velice tvrdě trénovat, abys v boji uspěl."

INTERMEZZO: V DÍŘE SE NEODPOČÍVÁ

Vstoupil jsem dovnitř a rozhlédl se. Neomítnuté cihlové stěny, vlhko, suť. Přesně tak jsem si představoval místo, kde trénují bojovníci. Díra rozhodně dělá čest svému jménu. Trochu se bojím nadcházejících hodin. Dnes absolvuju ostrý tréning s těmi zabijáky, které jsem viděl v akci na petřínské Bitvě národů. Kteří obstáli v nadupané konkurenci týmů z pětatřiceti států. V klíčové kategorii, bitvě pět na pět, postoupili Češi ze skupiny, ve které porazili týmy Estonska, USA a Švýcarska, podlehli favorizovanému Bělorusku a těsně prohráli s Izraelem. Ve vyřazovacích soubojích je zastavili až favorité z Ukrajiny, kteří nakonec brali stříbro. Tihle kluci, kteří teď stáli kolem mě. Necvičí se sice ve zbroji, přesto ale dostaneme pořádně zabrat. Kruhový trénink v likvidační kombinaci dřepy, kliky, angličáky, mrtvý tak, sedy lehy, stínové údery se několikrát opakuje. Na řadu přichází pilování technik úderů s tyčí obalenou molitanem. Zápasení, kickboxové kopy, sekvence úderů. Vše v rychlém tempu, pořád dokola, na plný plyn. A to je teprve začátek. V Díře se neodpočívá.

TRIATLON A BUHURTA

Soutěžní disciplíny středověkého plnokontaktního boje HMB jsou individuální a skupinové. V kategorii jeden na jednoho (tzv. triatlon) se bojuje na tři kola, po každém se mění zbraně. V dřevěné ohradě o trochu větší než boxerský ring se začíná obouručním mečem bez štítu, pokračuje jednoručním mečem a pukléřem (malý kruhový štít), končí se mečem a klasickým štítem. Body se udělují za jasné a efektivní údery, které by měly ve středověku a s ostrým mečem za následek jistou smrt nebo vážné zranění. Skupinovým soubojům se říká bohurty. V nich je volba zbraní poněkud pestřejší, pořád se ale musí dodržovat pravidla bezpečnosti. Bojuje se v replikách středověkých zbrojí z různých období a koutů světa, každý válečník ale musí mít na sobě zbroj z jednoho historického úseku. Souboje sledují a řídí maršálové, kteří složili zkoušky mezinárodní asociace HMB. Pravidla nedovolují brutální techniky, které by vedly k těžkým zraněním nebo smrti, tedy především útoky na rozkrok, do kloubních jamek a horizontálně na krk."Necítíme se být historickými šermíři, ale spíš amatérskými sportovci," vysvětluje Tomáš Gajdošík. "Máme na sobě sice středověkou zbroj, která kopíruje nějaké historické období, ale především musí být funkční v boji. Musíš mít helmu s vycpávkou. Všude po těle, kde jsou zásahové plochy, musí být železo. Železné rukavice, předloktí, ramena, hrudník, záda, stehna a lýtka zepředu."

OBSTÁLI BY VE SKUTEČNÉM BOJI?

HMB je středověký boj téměř bez pravidel. Jedinými omezeními jsou ta, která chrání bojovníky před likvidačními úrazy. Ve skutečné středověké bitvě ale šlo především o takové rány. Zabíjelo se, mrzačilo. Nakolik se tedy HMB blíží tomuto středověkému pojetí bitvy? Obstáli by dnešní špičkoví a trénovaní válečníci ve skutečné středověké bitvě, kde se zabíjí?" Hrozně rád bych řekl, že ano," říká Tomáš Gajdošík. "Musíme si ale uvědomit, že středověký rytíř od sedmi let neznal nic jiného než cvičení s mečem a jízdu na koni." Prošel válkami, získal zkušenosti. Válka pro něj byla životní úděl, denní chleba. Byl zvyklý, že má na sobě zbroj, že do někoho seká mečem. Že přežije, jen pokud bude rychlejší, obratnější a silnější. Pokud zabije dřív než nepřítel. "Do určité míry bychom obstáli, protože jsme líp živení než lidi tenkrát,“ myslí si Tomáš Gajdošík. "Máme jinou tělesnou konstituci. Tenhle sport není pro střízlíky, většinou jsme robustní, protože tělo se prostě přizpůsobí. Já například nosím zbroj od čtrnácti let a tím neustále posiluju."

VRAZIT NŮŽ DO ŠKVÍRY V HLEDÍ

Hlavním rozdílem mezi Historical Medieval Battles (HMB) a realitou středověké bitvy je úprava zbraní. "Abychom mohli bojovat v takové opravdové bitvě, museli bychom mít ostrý meč," vysvětluje Tomáš Gajdošík. "My jakoukoliv sečnou zbraň používáme jako údernou, protože není ostrá. Kdybychom měli v ruce ostrou zbraň, ať už meč, sekyru, palcát, halapartnu nebo kopí, dokázali bychom se velmi rychle přizpůsobit tomu, že člověka nemlátíme, ale sekáme nebo bodáme. Technika boje by ale byla velmi podobná." Oproti netrénovanému hloučku vesničanů by dnešní bojovníci podle Tomáše Gajdošíka určitě obstáli, oproti trénovanému hloučku už by měli obtíže. "Kdybychom měli v rukou ostré meče, styl boje by se trochu změnil, ale zůstal by jeho základ – člověk prostě použije vše, co má v ruce," tvrdí Tomáš Gajdošík. "V klasickém historickém šermu se lidi nemlátí pěstmi, nekopou se. My ano. Dnešní historičtí šermíři nám vyčítají, že není rytířské do někoho kopat nebo někoho srazit na zem. Já ale na druhou stranu říkám – když rytíř bojoval v bitvě o život, klidně nepřítele škrábal i kousal, jen aby přežil." Pro těžkooděnce ve zbroji mohl být přitom osudný jediný dobře mířený kopanec, který jej srazil k zemi. Protože tam čekala smrt. "Nejde o to, že by nemohl zpátky na nohy kvůli těžké zbroji," vysvětluje Tomáš Gajdošík. "Na ležícího chudáka se okamžitě sesypali nepřátelé, protože byl snadná kořist. Prošlapali mu zbroj, umlátili ho. Vrazili mu nůž do škvíry hledí."

INTERMEZZO: ROZSEKEJ BALDU!

Specialitou výcviku středověkých bojovníků HMB v Díře je balda. Takový panák ze čtyř naplocho a dvou svisle pověšených pneumatik bez disků. Plastová trubka většího průměru vsazená mezi pneumatiky pak představuje ruce soupeře. Do baldy se buší a seká měkčenou trubkou na rychlost nebo těžkým tříkilovým kusem železa na sílu a výdrž. Baldu se můžete pokusit zlikvidovat brutálními zásahy hranou štítu a představovat si, že místo pověšeného pneumatikového panáka se rvete o život se skutečným nepřítelem. Pokud na takové představy máte během extrémního fyzického vypětí ještě čas a sílu. A protože v Díře se neodpočívá, hned po uplynutí časového limitu přestanete sekat jako smyslů zbavení do baldy a začnete dělat angličáky. Nebo kliky. Nebo dřepy. Nebo cokoliv, co si vymyslí sadistický trenér. Roztřesenýma rukama pak uchopíte trubku z lešení, to je pro tuhle chvíli váš obouruční meč. A nastupujete zpátky na baldu. Teď střídáte místa zásahu – do hlavy, do nohou, do hlavy, rána okrajem štítu, ústup. Rána okrajem štítu, do nohou, do hlavy, do nohou, rána okrajem štítu, ústup. Po druhém minutovém souboji s baldou přichází jiný způsob relaxace – mlácení ohromnou dřevěnou palicí do pneumatiky z traktoru položené na zemi. Palice se špatně drží a ještě hůř se s ní mlátí, ale to je prý dobře. Sílí zase jiné svaly, které potřebujeme k boji. A tak pořád dokola, protože v aréně tohle tréninkové mučení mnohokrát oceníte. Pořádně na sobě začnete pracovat až ve chvíli, kdy jste na pokraji vyčerpání. Já na sobě tedy pořádně pracoval celé dvě hodiny strávené v Díře.

KDO JE PREDÁTOREM?

S vynálezem střelného prachu a palných zbraní se svět bitev proměnil. Pro rytíře a bojovníky v něm najednou nebylo místo. Skončila doba hrdinů. "Nemyslím, že by se z bitev vytratilo hrdinství," přemýšlí Tomáš Gajdošík. "Vytratil se ale kontakt. Myšlenka přirozeného výběru, že silnější pes žere. Dnes se každý, kdo dokáže zmáčknout spoušť, stává predátorem. Kdežto ve středověku byl predátorem ten, kdo dokázal vládnout a zabít zbraní." Středověká bitva, to byla krvavá jatka. Rozsekaná těla, krev. Jenže takový rytíř během ní dokázal zabít třeba deset lidí. "Těch deset lidí dnes zabijete na jeden zásobník," říká Tomáš Gajdošík. "Přebijete a jdete dál. Studoval jsem tehdejší bitvy i z lékařského hlediska a vím, že spoustu zraněných se podařilo zachránit. Člověk s useknutou rukou nebo nohou měl sice jen desetiprocentní šanci na přežití, mnoho raněných ale bylo spíš pošramocených, pobitých a pochroumaných. Pokud tě někdo praštil přes hlavu palcátem, spadl jsi v bezvědomí na zem, ale přežil jsi. Přežil jsi velkou bitvu." Mohlo by se namítnout, že už v raném středověku existovaly svým způsobem palné zbraně – luky a kuše. "Luk má v boji oproti kuši jednu nevýhodu – nemá takovou sílu," vysvětluje Tomáš Gajdošík. "Na delší vzdálenost lukostřelci vypouštěli salvy po balistické křivce. Když pak šíp takto zasáhl plátovou zbroj, svezl se po ní. Šipka z kuše naproti tomu letí přímo a plát prorazí, protože má ohromnou průraznost. Proto už papež Urban II. (1042 - 1099) zakázal používání kuší, protože to bylo z tehdejšího pohledu vedení boje nemorální." Nebylo to rytířské.

JAK SE BOJUJE

Triatlonový duel

V průběhu tohoto souboje jeden na jednoho si protivníci během zápasů vystřídají zbraně. Začíná se dlouhým mečem, jehož délka dosahuje až k úctyhodným 110 cm, rytíři se nemohou chránit štítem. Druhé kolo probíhá za použití jednoručního meče a malého štítu zvaného puklíř. V třetím kole mají válečníci k dispozici velký štít a jednoruční meč. Body jsou udělovány za jasné a efektivní údery, které by měly ve středověku za následek jistou smrt nebo vážné zranění.

Pět na pět

Souboj bojovníků pět proti pěti je nejatraktivnější ze soubojů v rámci středověkého boje HMB. V tomto boji si bojovník může vzít libovolnou zbraň. Bojuje se tak dlouho, až poslední protivník padne nebo se drží na více než dvou opěrných bodech.

Královská bitva

Masivní souboj 21 proti 21. Pravidla jsou stejná jako u souboje pět na pět.

Nad souboji dohlíží několik maršálů, kteří kontrolují dodržování stanovených pravidel a provádění nepovolených zásahů. Patří mezi ně hlavně kopy do rozkroku nebo kloubních jamek, škrcení a páčení končetin proti přirozenému pohybu. Maršálové vyřazují z boje válečníka, který stojí na více než dvou opěrných bodech.
Copyright © 2011 - 2019 BudoNews.cz



Klikněte pro detail:







Foto: archiv redakce

Související články


Bitva národů 2015
V Praze proběhlo zajímavé setkání. Materiál z minulého "fajru."

Diskuze a komentáře


Přidat komentář »

Komentáře

Zatím zde není žádny komentář.

Reaita násilí
Nabídka



Doporučujeme výbavu



Co nás čeká



Přidejte se k nám



Spustili jsme nový web!

Aktuální informace již budou přidávány pouze na www.fighters.cz

Pro zobrazení starších článků můžete pokračovat na